Isherwood

Objektivně, se stopáží pod dvě hodiny prostě nemůžete dát všem borcům prostor, který by si bezesporu zasloužili, jinak po všech čistá akční jízda, která funguje přesně tak, jak jsem si přál, protože tohle není podceňování fandovské inteligence, tohle je jediná cesta k tomu, jak rozjet ten akční nátěr, o který jde až na druhém místě, protože na tom prvním se veze vlna hlášek, které tepají do mumifikovaných ikon většiny zúčastněných, čímž vysílám směrem k filmu druhou výtku a tou jsou doslova zprasené titulky, které toho zabily docela dost; moment Chuckova nástupu a rozstřílené sklo, za nímž stojí ‚svatá trojice‘, boží, britská férovka Adkins vs. Statham zklamáním, byť je jasné, že nemohla být tak ikonická, jako ta Stalloneho proti van Dammovi.

Willův neutuchající komediální talent a Brolinova dokonalá kopie Jonesovy gestikulace, dikce a mimiky, ubitá chabým scénářem a rutinní režií, která nedoluje z hrdinů, šedesátek, ani ničeho jiného; až na vtip „Proč mi pan prezident vypil kakao?“ strašná nuda.

Novinářský idealismus a boj za jeho čistší morálku, je ve své ‚dušínovské‘ poloze na hranici úsměvnosti, což bohudík vrací do vod reality osobní polohy zúčastněných, kteří prostě jednají a mluví jako obyčejní lidé. Kdybych chtěl psát příběhy, chtěl bych to umět jako Aaron Sorkin. Vzdělávací lekce v oblasti americké politiky jako bonus. Seriálová událost roku (která mě málem díky své relativně tiché kampani minula).

Vic Mackey je tak trochu Chuckem Norrisem kriminálního žánru, protože neuznává žádná pravidla, krom svých vlastních, která vytváří, překrucuje, ohýbá a vůbec všelijak upravuje k obrazu svému za pochodu, a to vše jenom proto, aby dostal za mříže co nejvíce špíny, uspokojil nadřízené, pro které jsou čtvrtletní statistiky modlou, a zároveň od toho všeho držel co nejdál svoji rodinu, což ne vždy úplně jde, takže z toho tvůrci ždímají adrenalin po litrech, aby jste si uvědomili, že kvalitativně tenhle seriál rostl až do úplného závěru, který je, co se katarzního účinku týče, jedním z nejvíce zdrcujících momentů, které jsem v těchhle televizních příbězích na pokračování zažil, a celou sérii tak vypálil na post jedné z nejlepších žánrových prací vůbec.

Pomystychtivý český podnikatel pase po řediteli školy, který zabil jeho syna. Ta věta může vypadat hůř jedině tehdy, pokud ji někdo zfilmuje. Magnuskův opus magnum, ve kterém je špatně vše, od neschopnosti vyprávět, přes technická selhání (byl vůbec k postprodukci přizván zvukař?) až ke kroucení hlavou nad tím, jak je možné sestavit do jednoho filmu takovou hereckou sestavu. Tenhle fakt pochopím u Trošky, nebo Poledňákové, kteří si za roky u filmu vybudovali určité postavení, které jim přihrává do cesty spousty kamarádů, kteří jsou ochotni jim hodit do filmu hodit nějaký ten štěk spíš pro dobrou známost, ale u mlaďocha Magnuska mi to prostě uniká. Leda, že by jeho břicho bylo plné zlaťáků. Co na tom, že kvalita výkonů odpovídá faktu, že některé z nich musí být rozhodně falešné. Fakt nevím, jestli nemít rád české filmy za to, že jsou to vesměs nudné ‚člověčinky‘, nebo spíše proto, že každý pokus o žánrovku končí strašným failem.

...aneb proč a jak se (ne)vyrábějí žánrová pravidla.

Občas se objevují srovnání, která dávají sérii [REC] do paralely s Vetřelci. Chyba lávky přátelé, protože na těch prezentoval svou vizi pokaždé jiný tvůrce. Tohle není osobitý příspěvek k tématu, ale vydávení infikované krve do chřtánu dalšího dílu, kde Plaza ctí sérii jedině v tom, že nešetří červenou. Zbytek je sbírka ‚dafuq?‘ otázek nad dějem, chováním postav a i samotným tvůrčím přístupem, kdy naprosto selhávají pokusy o splatterovou komiku ve stylu Jacksonovy rané tvorby. Doufám, že Balagueró dá čtyřkou Plazovi alespoň ze tři výchovné pohlavky.

Asi jako jediný ve svém širokém okolí jsem nešel do kina na nového Bournea, ale na nového Gilroye. Bohužel jsem to dostal přesně naopak. Začínám se obávat, že Michael Clayton byla povedená náhoda, protože tohle je špatně kočírovaná podívaná, která neví, jestli chce být osobním dramatem dvou jedinců před všemocnými chapadly vládní chobotnice, nebo akčním sprintem za svobodou. Ani do jednoho nenakročí ani na minutu, takže od momentu ‚Forrest Gump na drogách‘ se to definitivně zlomí v šedivou nudu. Což bolí o to víc, když si divák uvědomí, že ač si Gilroy načrtl svět téměř neomezených možností, vydá se cestou nejmenšího odporu, tedy směrem okopírovaného schématu, který dějově předchozí tři filmy vyšťaví do jedné dvouhodinovky. Chápu, že Frank Marshall ví, z jaké značky se dají vydolovat prachy, ale propříště ať na plac aspoň nažene úderného dramaturga. Tady neselhal jenom ten Moby. 2 a ½.

Když jde logika na výlet, nejlépe mimo domovskou planetu, a doma nechá plný ranec hlášek, olova a vzpomínek na Johna Carpentera (a taky McLanea), sesype se na ni bezva rota záporáků, pro které je ústní hygiena sprosté slovo a vy tomu v závěru odpustíte i to, že to na začátku mělo nejpříšernější digitální honičku nového tisíciletí, i to, že Luc Besson prostě a jednoduše fetuje, neb něco tak tupého by k nám nepřiletělo ani z druhého konce galaxie.

Oslava amerického námořnictva, pocta jejich veteránům a honění si ega z hvězd a pruhů, že jsme stále nejlepší. Ale taky žánr naruby, kdy si z toho Berg stíhá dělat prdel, takže nabíjí děla za zvuku AC/DC a nechává staříky mentorovat digitálem odkojenou mládež nad tím, jaké ty analogové časy byly pecka. Potud dobrý. Jenže to má celé 130 minut a všechna ta šaškárna, kdy to opravdu začne bavit, se začne dít až ve druhé polovině. Do té doby ryzí utrpení a esence toho, co z čeho si pak v závěru film utahuje. Po druhé už bych to nepřežil. 3 a ½.