Isherwood

Ač čekáte cokoliv, stejně vás to dostane, protože tahle svérázná žánrovka Balaguérovi prostě sedla, ať už je to hlavním hrdinou, který je vlastně sympaťák, či odlehčeným vyprávěním, které jemně brnká po strunách černého humoru, přes výbornou sestavu nájemníků (holčička vládne, scéna s pornem obzvláště!), až po nekompromisní finále, kdy v sobě režisér nezapře to, co jej kdysi ‚udělalo‘. Po tomhle všem se budu utěšovat hlavně tím, že jsem až příliš ošklivým chlapem na to, aby si mě svérázný domovník vybral k podivným zdvořilostním návštěvám. :) 4 a ½.

Čtyři hvězdičky za to, že už od střední jsem si podobné superschopnosti přál… a dodneška mě to nepustilo.

Ve váhové kategorii super-hrdinů, kteří místo psychoterapeutických sezení, kde by si ujasňovali dvě hodiny svoji superhrdinskou identitu, všechno zvládají tak, že nechají promluvit své schopnosti, pokud možno pěkně zostra, hlasitě a výbušně, vlastně nemají Avengers konkurenci široko daleko, jelikož první hodinu se s humorem válcují navzájem a tu druhou společně emzáckou invazi; úklona Whedonovi za to, že přesně rozdělil role a každý má prostoru přesně tolik, kolik potřebuje a hlavně je to všechno vynalézavě (kamerové fígle) a nápaditě (vtipné vsuvky i do vážných scén) natočené. [Jediná výtka jde na Lokiho adresu. Hiddleston už není takové nijaké kuře, ale charismatický bastard, kterému scénáristi s vykreslením postavy trošku nestačí. Edit: A po druhé projekci už neplatí ani tahle výtka.]

Jak vidím ‚Perníkový táta‘, mám chuť extrahovat ricin z fazolí, ale to je asi tak jediná výtka. Od The Wire první seriál, který mě upřímně fascinuje tím, jak dbá na propracovanost děje, vymakané postavy a hlavně absolutní nepředvídatelnost. Tipování děje jsem vzdal v polovině druhé sezony, protože to nemá smysl. A to, jak Walter White, který ze dne na den pozná cenu a krátkost lidského života, pendluje na obou stranách zákona, přičemž (ne)vědomky stahuje lidi kolem sebe, je snad ještě lepší než v Dexterovi. Především proto, že momenty, kdy si uvědomujeme, že se opravdu stává zlým, tvůrci zprostředkovávají skrze úplné banality. Třeba obyčejné manželské rozhovory: „I’m not in the danger. I’m the danger!“

První díl zafungoval jakýs takýs momentem překvapení, kdy se slavný detektiv pohyboval ve vytříbeném vizuálním světě Guye Ritchieho. Napodruhé je moment překvapení tatam a tak se najednou začnete šťourat v tom, co vám napoprvé nevadilo. Na dvě hodiny až příliš rozmělněný děj, upozaděné ženské hrdinky, nevýrazný záporák, až na nějaké dvě tři vtipné dialogové výměny prázdná vata, a hlavně, detektivní linka, která je vám úplně putna. Akční eskapády okoukané, což nespasí ani běh lesem, u kterého se nebojím použít slova o genialitě. První půlku jsem doufal, že se to v té druhé rozjede, jak občas někteří komentátoři slibovali, ale poslední půlhodinu už jsem se regulérně modlil za to, ať to skončí. Takový blockbusterový fail se jen tak nevidí.

Do doby, než se přepadne dodávka, jsem si jenom odškrtával políčka, v nichž jsem měl napsány figurky a situace, které jsem viděl jinde. Ne že by to od té chvíle bylo jinak, ale pak se to hrdinům doopravdy posere a začne to mít ty správné grády, jaké se od podobné žánrovky očekávají. Za dobře použitou ruční kameru plus, za postavy, které až na tu Wahlbergovu postrádají lepší profil, mínus. 3 a ½. [Do týdne si na to nevzpomenu.]

Nemám problém s blábolivým scénářem na úrovni béčkové thrilleru ze zámořské produkce, byť ty postavičky jsou jedna šablonka vedle druhé, o dialozích, které trhají uši, ani nemluvě. Vadí mi paradoxně to, že ten film Zdeněk Kubík ‚prodal‘ jako suverénní obžalobu politických poměrů u nás, kdy všechno řídí mafiánské partičky, napojené na politické špičky a ruka ruku nejen myje, ale taky ji i osuší. Možná je to pravda, ale hodinu a půl mě vytáčelo, že koukám na thriller, který není napínavý, kde není nikdo, komu by se dalo fandit a že ty prostřihy k panu Bishopovi, či do FSB, prostě nejsou cool. Škoda dohledu své šedé eminence a uměle vyvolaného humbuku. Několikrát mě během koukání napadlo, jak by to vypadalo, kdyby to natočil třeba Petr Jákl.

Uspěchaná a velmi často zdravé logice odporující první polovina, je tou druhou docela solidně vyvážena, především proto, že Gensovi evidentně moc nejde budování funkčních mezilidských vztahů, avšak v momentě, kdy přijde řeč na ‚zlo je v každém z nás‘, láduje to do diváka bez jakýchkoliv servítek, což vygraduje v parádním závěru; Fallout epilog jako bonus.

Po Gamerovi jsem vzal duo N&T na milost, přičemž představa, jak kočírují pokračování pekelného jezdce, se mi vlastně docela zamlouvala. Nevím, kde přesně je chyba, jestli v polovičním rozpočtu oproti prvnímu dílu, nebo ve scénáři, kdy vůbec netušíte, o co se zrovna hraje, každopádně vím, že režisérské duo to všechno posílá pod drn svým tvůrčím (ne)uměním. Ne, tohle už není obrazová anarchie, která by mohla někoho bavit, jako třeba u Cranku, tohle je krystalicky čirá esence filmařského bordelu, kde má kamera se střihem maskovat chudé exteriéry a průměrné triky, přičemž v tom všem vlastně vůbec nestíháte sledovat, co se má v daném obrazovém segmentu odehrávat, protože to prostě nejde. Být jako urvaný z řetězu a myslet si, že se speedem v palici budete sekat jeden cool frame za druhým, tak se šeredně mýlíte. Blbý, že jsem se docela těšil.

Soderbergh jde opět proti očekáváním, i když se to vlastně čekalo, a nabízí prostinkou báchorku, ve které jde o děj až na posledním místě. Podrazy tajných agentů a ještě tajnějších pohlavárů, mi svou schematičností v režisérově podání evokují spíše výsměch pravidlům žánru, než jeho adoraci. A to nejsem filmový vědec, abych si v tom rochnil. Bavilo mě to přehlednými akčními scénami, kterým vládnou fyzické schopnosti Giny Carano, a Soderberghův neortodoxní přístup. Takže když ve scéně osvobození rukojmího pouze hraje hodně ulítlá Holmesova hudba, která evokuje laciné špionážní motivy, zabořil jsem se do sedačky a až do konce se vezl na plně pozitivní vlně. PS: Tu scénu škrcení nohama bych s Fassbenderem měnil, ne že ne.