Isherwood

Proč? Proč má Steven Seagal potřebu točit takovéto filmy? Proč si nedá pokoj a točí takové filmy i poté co na ně nadávají jak kritici, tak i diváci? Možná je stejně tvrdohlavý jako jeho hrdinové a myslí si, že filmy s ekologickým poselstvím prostě vznikat musejí i když se na ně nikdo nebude dívat. Asi budu ještě dlouho litovat toho, kdy jsem v pozdějších večerních hodinách otevřel TV program a objevil jsem, že na Nově začínají promítat tento film. Dlouho budu litovat toho, že jsem tu televizi pustil a začal sledovat a to navíc s vědomím, že film trvá dvě hodiny. O to větší bylo mé překvapení, když film tak rychle skončil. Sledoval jsem jej poměrně poctivě a i přesto, že jsem si na čtvrt hodinku odskočil, tak jsem po návratu do křesla zjistil, že nestalo vůbec nic zajímavého. Děj jsem ze 2/3 odhadnul správě dopředu na 95%. Ale i když je film po scénáristické stránce absolutní blbina, tak jsem si uvědomil, že po řemeslné stránce zase není až tak blbý jak by se mohlo zdát. Režisérovi jde práce od ruky jako šikovnému zedníkovi a tempo je překvapivě rychlé. Viz. dvě rychle uplynulé hodiny. Hudba Nicka Gleniho-Smithe je poněkud rozporuplnou záležitostí, protože občas v ní zazní až nesympaticky trapné motivy, ale jinak klapne. Steven Seagal sice hrát neumí, ale kopat a bouchat umí pořád stejně jako ve svých lepších filmech. Tak proč se mi film nelíbil? Protože ani sebelepší zpracování nezalepí onen příšerně naivní scénář.

Jsou spousty romantických komedií, které sice pobaví, ale po čase se na ně zapomene. Guru je trošku jiný případ. Vyniká totiž neskutečně orginálním zpracováním. Příběh o lásce inda, který dobývá Ameriku a pornoherečeky je totiž zpracován na jedničku. Režijně, hudebně a hlavně choreograficky. Scénář nezaujme jenom natáčením pornofilmu, ale i perfektními postavami Ramu a Sharrony. Jejich chování je sice pevně orámováno romantickými bariérami, ale perfektní herectví Heather Grahamové a Jimmiho Mistriho, jej posouvá přece jenom trošku výš. Díky nim nejsou jejich postavy bezduchými figurkami, ale lidmi, kteří žijí svůj "fimový" život. Guru je komedie, která rozhodně potěší na první pohled, nezaručuju ale, že se při druhém shlédnutí budete bavit úplně stejně.

Nevím jak bylo dvěma novomanželům, kteří si jako svatební cestu vybrali dovolenou spojenou s potápěním a posádka lodi si na ně vzpomněla až za 2 dny. Nevím jak bylo těmto dvěma lidem, podle jejichž příběhu se rozhodl režisér Chris Kentis natočit tento film. Neskutečně slibný námět však Kentis nechutně zatnul svoji beznápaditou a bezduchou režií a ještě hůře použitým střihem. Stopáž 79 minut uběhne sice jako voda, ale náplň filmu je značně rozporuplná. Po patnácti minutách se vleze do vody a drama začíná. Hrdinové jsou podrobeni opravdové zkoučce. Divák s nimi opravdu soucítí a čeká jak se jejich situace posune dál. Pak přijde hrubý střih a sledujeme dvojici jak si nadává, obviňuje se ze všeho možného a pak zase střih a je klid. Říkají si jak se milují a že to všechno dobře dopadne. Po skončení jsem byl téměř vzteky bez sebe, když jsem si uvědomil, jaký potenciál v rukou Chris Kentis držel. Kdyby alespoň trochu rozvinul psychologii obou lidí tím, že by do hádky a z ní šli přes malé náznaky, tak by se taky mohlo stát, že film by získal opravdový filmový rozměr. Takhle působí jako nesympatický sestříhaný dokument. Digitální kamera (která navíc střídá asi tak čtyři úhly pohledu) filmu taky dvakrát neprospěla. Je to dnes sice moderní, ale snaha o syrovější obraz ne vždy vyjde podle plánu. Kentisovi se to nepodařilo ani za nic. Když to tak vezmu, tak Otevřené moře mohlo být kultem, protože od Čelistí (které jsou proti tomuto velkolepou podívanou) se už žádný podobný film neobjevil. Ale na druhou stranu se musí uznat, že Kentisův záměr byl opravdu úctyhodný a jeho verva s jakou film natáčel velká. Bohužel mě zajímá výsledný produkt, který se zdá jako špatný vtip podobně jako záběr na kuchaného žraloka běžícího pod závěrečnými titulky.

Od Stroje času jsem nic neočekával. Ale výsledek, který jsem shlédnul mě nemile překvapil. Filmu totiž chybí jedna velmi důležitá věc. A tou je srdce. Srdce režisréra Simona Wellse, který tvrdí, že je pravnukem autora předlohy G. H. Wellse. Film je dělán bez jakéhokoliv zaujetí pro látku, bez citu pro naaranžování scén a tím pádem z něj mám pocit jako bych právě shlédnul nějaký chladný kalkul, který si rychle vypočítali producenti a nechali tento projekt spíchnout. Přitom začátek se rozjede velmi slibně, když Alexandr absolvuje svou první cestu časem. Místo toho aby tvůrci rozehráli partii člověka, který se snaží svůj vynález prozkoumávat a zkoušet jeho možnosti, tak mu scénář nějakým prapodivným způsobem nařídil, že se se strojem okažitě sžije dohromady a bere jeho možnosti jako něco absolutně samozřejmého. Samotná vize budoucnosti zaujme možná tak rokem 2037, kdy se na zem řítí Měsíc. Ale i tato scéna, kdy se dala rozehrát dokonalá apokalypsa byla utnuta nechutným střihem a film se posunul někdy do roku 800 000. Jak vypadá? Stačí se vátit do doby kamenné a dopadneme stejně. Z hereckého "pitvoření" Guye Pearce, které předvádí na začátku, kdy se snaží zahrát trochu roztržitého vědce, se mi poroztáhly rty do úsměvu, ale tím nechci říct, že by drsňácký ksichtík, když si hraje na zachránce světa byl o něco lepší. Stroj času se sice tváří jako velkolepá podívaná, ale při menším zamyšlení musí každému dojít, že se jedná pouze o film, který je vyroben "na zakázku" popcornového průmyslu. Chudák G. H. Wells, ten se asi obrací v hrobě. Nemůžu s ním však soucítit, protože jsem jeho knihu nečetl.

I na dobu vrcholných '80-tek neuvěřitelně hloupé a lacině vyprávění o jednom nasraném negrovi, který to všem ukázal. Carl Weathers rozhodně měl na víc!

Sandra s flaškou v ruce hledá existenciální moudra za doprovodu zpívajícího Stevea Buscemiho? Sakra, já si to užil!

Vrchol nevkusu a odraz zkaženosti dnešní mládeže? Ne, spíše zábavná provokace konvencí 'lidové' zábavy, které jsem však já osobně nepřišel na chuť.

Zoufalost, ubohost, kýčovost, trapnost... 20 minut před koncem jsem tuto samovolnou torturu ukončil. Christopher Lambert v nevyhrabatelném bahně filmové břečky... smutné!

Leonidas, King of Sparta... when a neighboring state would plead for military aid, would send one man.

Geniální one-man show Jacka Blacka, jehož zdravě nakažlivé herectví vás strhne už od počátku a když mu začnou zdatně sekundovat malí caparti, s užaslým výrazem ve tváři pak filmu odpustíte všechny bolístky, včetně té největší, kterou je bezesporu limonádový konec. Rock music rulezz!