Isherwood

Miluju hudbu Rammsteinu. Jejich songy můžu stále dokolečka. I když jak o sobě tvrdím: "do hudby nedělám", tak i přes svou neznalost not a akordů si je vždy milerád pustím. Nebudu rozebírat názory na ně jejich hudbu, vystupování nebo celkovou image. Live aus Berlin je zážitek na jaký se nezapomíná. Rád bych si je poslechnul naživo, ale kde má člověk vzít ty prachy na koncert. Vysoce explozivní podívaná, kde to hoří, vybuchuje a do toho ta hudba. Výlet na lodi je nářez. Rachot, na který se zapomenout nedá. Sesnímání perfektní. Nenapadá mě, kdo ještě má tak choreograficky dokonalé koncerty. Hm?

S filmem režiséra Boba Rafelsona jsem se setkal jenom jednou. Ten film se jmenoval Hra o čas a myslel jsem si, že u toho zemřu nudou. Rafelson je neskutečně nudný a beznápaditý režisér. S neblahým tušením jsem usedl k tomuto filmu a sledoval. Dostal jsem naprosto všechno co jsem čekal. Vlastně jednu věc jsem nečekal. Až do tohoto filmu jsem si myslel, že Jack umí zahrát naprosto všechno. Hm, chyba. Nevěřil jsem vlastní očím, ale Jack mi přišel naprosto nevýrazný. Jeho arogantní výraz se sem naprosto nehodí. Tak tohle jediné jsem nečekal. Ale, nudný příběh, celý film mi vrtalo hlavou o čem to vlastně je a nakonec jsem zjistil, že je to vlastně úplně o ničem, ještě hůře vyprávěný. Rafelson je nudař k zbláznění. Do kratinké stopáže 1 hodina 40 minut se dalo buď, nacpat toho daleko víc, ale to nedovolil scénář, a nebo film zkrátit tak o 20 minut, ale to zase... Ach jo, Rafelson asi moc na výběr neměl. To je jedno. Bob Rafelson je až nesmyslně nudný vypravěč a na jeho další film si dám hodně velký pozor a celkem si rozmyslím, jestli se na něj podívám.

Afričan je zářným příkladem toho, že i některé filmy mohou stárnout. Je to celkem škoda. Film je sice sympatický, pobaví, potěší, ale už ne tak jako před lety, kdy jsem jej viděl poprvé. Ten humor není nadčasový, ale stárne. Ale najde se i něco co nestárne. Catherine Denevau a Philipe Noiret. Věčné popichování této dvojice v tomto filmu je tím nejzábavnějším a uznávám, že některé dialogy budou sledovatelné ještě i za několik let. Taky nestárne jejich herectví. Oba hrají naprosto dokonale. Charlotta je sice "jenom" krásná ženská, která se často dostává do problémů a Victor pravý chlap na pravém místě, ale stále je na co koukat. Sympatické, uvidím jaké to bude zase za pár let.

Nemám rád současný francouzský humor. Tyto konverzační komedie mě prostě neberou. Milerád si pustím kousky s Louisem de Funésem, ale toto jde prostě mimo mě. V televizi několikrát opakovali, jak je to vynikající film, kolik získal Cézarů (4) a že byl i nominován na Oscara. Já si nemůžu pomoct, ale tohleto se mi ani trochu nelíbilo. Jistě, uznávám, že scénář je originální, bohužel je orginální za cenu příšerné nudy, která jde s originalitou ruku v ruce. Je to až k neuvěření, ale je to tak. Chvílemi jsem spíš sledoval hodinky než film. Ano, z režisérčina pojetí je cítit, že film prožívá, ale tento způsob vyhovuje spíše jí než divákovi. Upřímně řečeno, tak ani nejsem filmem nijak zklamán, protože jsem od něj nic nečekal a tento styl komedií mi taky dvakrát nesedí. Je to vlastně jako bych ten film ani neshlédnul.

Jaký pocit ve mně převládl po skončení filmu? Vztek! Vztek z toho, že režisér Walter Hill velmi slibnou látku odfálknul jak se dalo. Jistě scénáristi si příběh vycucali asi z prstu, protože jeho originalita zůstala někde v nedohlednu. Ale aby v tak uboze krátkém filmu (hodina a půl), byly pouze dva boxerské zápasy (pokud nepočítám retro vzpomínky na slavné boxery, které jsou trapným pokusem o originalitu), tak to už je opravdu co povědět. Film je vlastně o ničem. Režisér jej vypráví nezaujatě, bez emoce, bez citu a hlavně příšerně nudně. Přitom ten námět tolik sliboval... Ving Rhames přehrává jako o život, jeho namachrovaný frajer je úplně mimo, zato Wesley Snipes je jeho dokonalým protipolém a Peter Falk mi přišel lehce komikcký, ale sympatický. Neporazitelný je nudnou slátaninou, která nepotěší nikoho. Fanoušci boxu budou zklamáni z malého procenta zápasů a fanoušci filmu budou plakat nad ofláknutým filmařským řemeslem.

Elegatní a kultivovaný příběh o vztahu stárnoucího profesora univerzity s mladou vykonavavatelkou asi tří různých povolání poslal režisér Robert Benton do bahna nudy a čím víc minut filmu uběhlo, tak tím více film zabředával hlouběji a hlouběji. Chladný a odtažitý režisérův přístup k filmu je podle mě daný tím, že si potrpí na obrazovou stylizaci, ale náboj mu chybí téměř všude. Dokonce i sexuální scény, které jsou sice nasnímány velmi elegantě a decentně, přece jenom nikdo není zvědavý na nahého Anthonyho Hopkinse, jsou bez jakéhokoliv emoce o absenci jiskření se proto snad ani nemá cenu zmiňovat. Připadá mi to téměř až jako urážka, že v tak chatrně postaveném filmu se najdou výborné herecké výkony. Všichni bez vyjímky. Dovolil bych si k hercům jenom pár poznámek, první je ta, že můj oblíbený Ed Harris dokázal na celkovém place necelých deseti minut strhnout na sebe všechnu pozornost a ještě pár minut poté co byl ze scény pryč mi v hlavě stále pulzovala myšlenka na něj. Nejvíce překvapil Gary Sinise, rozhodně. Polonahá Nicole Kidman vypadá stále dobře, ale její "vlnění" a polehávání s Hopkinsem v posteli mě po chvíli přestalo bavit. Jako těžké selhání beru hudbu Rachel Portmanové, protože zpočátku sympatické tóny klavíru působí na konci až nepřijemně vlezle a jenom potrhují ty nejnegativnější pohledy na film, který sice trvá hodinu a tři čtvrtě, ale mě se to zdálo jako by to trvalo alespoň dvě a půl. A když to tak dám všechno dohromady a zamyslím se nad tím, tak mě napadne jenom to, že tohle asi nebude dobře.

Idylka, kterou mnozí závěru prvního dílu vyčítali, je Paulem Greengrassem během prvních chvil filmu rozmetána a ke špionážnímu thrilleru se tak přidává ještě jedna žánrová škatulka – revenge movie. O škatulkování se však nedá hovořit o formě, která je v daných vodách odvážným experimentem, o němž si většina zavedených režisérských es může nechat jenom zdát. Greengrass nebere kameru „do ruky“ jenom v akčních scénách, ale stativ zahazuje úplně a díky pečlivé práci se střihem posouvá toto vyprávění do úplně jiné dimenze, než ve které se pohyboval první díl. Drsný vzhled celého snímku skvěle odpovídá náladám hlavního hrdiny, který bez kapky emoce plní své vlastní úkoly, které jeho bývalý chlebodárci a teď lovci nejsou schopni pochopit. Ve kterém filmu uvidíte jak kladný hrdina mlátí „nevinnou“ dívkou o zeď a žádá od ní doznání? Ve kterém filmu dokáže hrdina zlikvidovat pomocí časopisu nejen protivníka, ale celý dům? Originální filmařský experiment, který se producentům mnohonásobně vyplatil, si zaslouží jediné. Uzavřít trilogii ve velkolepém stylu

Co mě napadlo hned po skončení? Že takových thrillerů jsem viděl. Celou dobu se film tváří jako něco co tu ještě nebylo, ale po přečtení upoutávek v novinách mi bylo jasné v jakém stylu bude film probíhat. Scénáristicky i režijně jede film podle přesně nalajnované čáry a neobjeví se ani chvilkový náznak toho, že by se z této dráhy mělo třeba i nepatrně vychýlit. A přitom je to velká škoda. Protože únos je ve filmu poměrně vděčné a ne moc filmované téma. Russel Crowe podává standart. Jeho postava vyjednavače Terryho je sice od počátku sympatická, ale chvílemi poněkud nudná. A i milý úsměv Meg Ryanové brzy začne lézt na nervy. Jo, vypadá sice dobře, ale to jsem ochotný akceptovat v romantických komediích, ale ne v thrilleru. No, i když tento svým tuctovým zpracováním zas až tak moc nějakým thrillerem není. Je to celkem ke škodě a v poslední době mě u filmu štve jistá věc a tou je promarněný potenciál námětu. A přesně do této skupiny patří i Životní zkouška. A navíc mám ten pocit, že se tato škatulka bude čím dál více rozrůstat.

Kdybych o filmu nic před jeho shlédnutím nevěděl, asi by mě ani žádná souvislost s Matrixem nenapadla. Ale stalo se. Oba dva filmy jsou postaveny na podobné myšlence dvojího světa (rozepsal bych se o tom i víc, ale nechci zbytečně spoilerovat), který hrdinové prozkoumávají. Abychom dostali do filmu příběh, tak se zákonitě musí něco pokazit, no a pak už dostane prostor režisér jak si s divákem pohraje. Jestli na něj vybafne s akční lavinou nebo jej usadí nějakou pěkně hustou pointou. Bohužel, Třináctému patru chybí oboje. Tedy pokud za pointu nepovažujeme odhalední zhruba ve dvou třetinách filmu. Akce, která by možná někomu mohla chybět, by zde absolutně postrádala smysl. Režisér Josef Rusnak už od počátku vypráví příběh v civilním tempu a rozjíždí film spíše na pole detektivního pátrání hlavního hrdiny po možných příčinách zvýšeného zájmu policie o jeho osobu. Craig Bierko je pro mě naprosto neznámým hercem, který se mi opravdu předvedl. Má charisma a celý film je na něm vidět, že se v roli cítí dobře. Velmi silnou složkou je hudba Haralda Klosera, která občas v napínavých scénách dotahuje to, co nezvládá režisér. Třinácté patro je hodně civilním sci-fi filmem, který se navíc z jedné třetiny odehrává v 30. letech 20. století, takže nečekejte akční řež á la Matrix, ale inteligentně pojatou detektivku, ve které ale musíte dát minimální prostor pro mozek, protože by se mohlo stát, že všechno prokouknete moc brzy a mohli by jste se začít nudit. A to bych vám nepřál.

Když jsem viděl Raimiho řezničinu Evil Dead, tak jsem se sám sebe ptal, jak že mohl tentýž člověk natočit Spider Mana. Při sledování Darkmana mi to konečně došlo. Řekl bych, že Darkman je takovým předělem mezi Raimiho zombie a komiksovým obdobím. Tím ale nechci tvrdit, že je to pravda, ale mě takto přišlo. Slyšel jsem hlasy, že se Liam Neeson do role znetvořeného hrdiny, který se za zohavení svého těla mstí, vůbec nehodí. Já osobně bych řekl, že to není pravda. Protože ne každý hrdina musí být nabušené prasátko, které rozdává tvrdé rány. Peyton je uhlazený, sympatický chlapík. Tedy do té doby dokud mu nesežehnou ksicht. Scénář je sice lehounce naivní, ale má občas drsné vychytávky. Jako třeba, když chlápek leží mrtvý na autě a jemu poněkud stejně podobný chlápek sedí vedle na lavičce. Být v kůži té ženské, která to viděla, asi bych taky tak trochu nechápal... :-) Ale i sebehorší scénář dokáže Raimi zalepit svým dokonalým režijním uměním. Společně s kameramanem Billem Popem, dělá akční kousky na opravdu vysoké úrovni, které jsou působivé i po čtrnácti letech od svého vzniku. A když vám akcí pěkně dotvrdí hudba Dannyho Elfmana, tak už opravdu není co řešit. Přiznávám se, že kdybych nevěděl, že film režíroval Sam Raimi, tak jsem jej asi ani neshlédnul. A po jeho shlédnutí bych jej odkopnul podprůměrným hodnocením. Ale je to film Sama Raimiho. A "Sam Raimi", to je pojem, který se musí respektovat.