Isherwood

Z tohoto desetiminutového filmečku by měl shlédnout minimálně dvacetkrát Zdeněk Troška proto, aby viděl jak má, na minimálním prostoru vytvořená, groteska vypadat. Nekonečné úsilí boxera, v bezchybném podání Jacquese Tatiho, který se pravidla a základní finty tohoto ranařského sportu učí (doslova) za pochodu, vyvolává ty nejhlasitější salvy smíchu, za které se divák nemusí stydět. A pokud náhodou pan režisér Troška tento filmeček viděl, tak jej asi nepochopil. Stejně mi však tomto kraťásku vadí jedna věc a tou jsou slova. Nemůžu si pomoct od toho, že kdyby film vypustil i to minimum výrazů, které se ve filmu objeví, tak by zabodoval ještě víc a líp. Kousek jako od Chaplina (od kterého se tvůrci jednoznačně inspirovali) to sice není, ale i tak si plné hodnocení zaslouží, protože já se pobavil královsky.

Velkolepý producent, velkolepých snímků, které oplývají velkolepými rozpočty, Jerry Bruckheimer, se pustil do vod civilního snímku. Ať už byl ale život Veronicy Guerin, jejíž jméno mi nic neříká, jakýkoliv, tak rozhodně se v něm odehrálo více zajímavých událostí, než kolik nám jich páni tvůrci představili. Režiséru Joelu Schumacherovi pak tedy nelze vytýkat, že alespoň minimální stopáže dosahuje pomocí zbytečných (scéna s irským pobudou Colina Farrella), samoúčelných (na city útočící procházka mezi fetujícími dětmi) a zbytečně natahovaných (celý konec je podán zpomaleně) scén. Schumacher filmu nevědomky navíc podkopne nohy hned na začátku, kam umístil konec, který měl být o minimálně pět vteřin delší. Utahaným dojmem pak působí herecký výkon Cate Blanchett v hlavní roli, který navíc stahuje míru jakékoliv záživnosti téměř na nulu. Jako dokument dostačující, ale jako filmové drama o lidském odhodlání podprůměr. PS: Další úchvatná hudební kompozice Harryho Gregsona-Williamse.

Nevyhntelný konflikt, který vznikne při vzájemném postavení Američana s Britem proti sobě, je pro základní námět k filmu jako dělaný. Scénář, stejně jako u podobných filmů, není tím nejdůležitějším. Všechna odpovědnost je uložena na režisérova bedra a herce. Narozdíl od těžkopádného crossoveru Freddy vs. Jason se režisér Ronny Yu postavil k filmu mnohem pohodověji. Vtipů na téma zmíněné na začátku je zde habaděj. Ale na prstech jedné ruky by se daly spočítat ty, které Yu korunoval pointou mnohonásobně zábavnější než celý předchozí obsah. To bohužel sráží film do průměru, ze kterého se nevyseká ani pomocí sympatického děje a parádních herců (Samuel L. Jackson společně se svým nahým zadkem je poražen neutuchající smrští nadávek Roberta Carlyla). Duševní prázdnota a nevyužitost námětu pak ale spíš naštve, než zamrzí.

Formálně i obsaheově precizní. Tímto by se daly označit všechna díla Michaela Manna. Že ani Insider není vyjímkou asi nikoho nepřekvapí. Banální námět o protikuřáckém boji jedinců a organizovaných společností, rozehrál Mann ve vší minimalističnosti s téměř až divadelní atmosférou v obsahově velkolepé, a všechny známé hranice překračující, drama. Drama o lidech, kteří jsou ochotni obětovat i základní hodnoty, společností uznávaného bytí (jako je třeba rodina), pro ideály, kterým možná ani oni sami nerozumí. V hereckém obsazení Mann opět prokázal svoji libůstku ve změnách jejich image, oproti zažitým stereotypům. "Obětí" se protentokrát stal Rusell Crowe, který se svou (na šedo) obarvenou hlavou nezaujme tolik, jako spíše svým parádním "utahaným" výkonem. Nestačí mu ani herecký standart (čili opět vynikající) Ala Pacina. Ti, kteří si z filmu odnesli pouze fakt, že kouření škodí zdraví, by si pak tento film měli pustit ještě jednou, protože to samé Vám už dnes poví každá krabička cigaret. Tento film je mnohem hlubší (ne však filozofický) a hodnotnější než se někomu může, kvůli dvěma a půl hodinám, zdát. Tohle navíc uteče stejně rychle jako zápálená cigareta.

Je možné, aby nudný příběh, který je navíc rámován ještě nudnějším vyprávěním, mohl přebít zážitek z kung-fu bitek, které choreograficky aranžuje machr svého oboru Yuen Woo-Ping? Fist of legend je toho bohužel smutným důkazem. Režisér Gordon Chan mohl projevit alespoň trošku větší invence mezi přecházením z jedné bojové scény do druhé. Ač se totiž nezdá, tak mezery mezi kopanci a údery pěstí nejsou ničím jiným než hustou vatou, kterou se prodrat vyžaduje od diváka spoustu námahy, která ke konci přechází v téměř až utrpení. Že je Jet-Li herec, ehm neherec by ani nevadilo... protože když bojuje, tak mu do tváře hledí možná tak jeho protivník (který si to taky moc neužije, protože ho za další půlsekundu sejme Jetova končetina), ale on má na hustotě výše zmíněné vaty největší podíl. Takže ani exoticky vypadající původní název, ani hromada Asijců všude kolem nedokáže zvýšit míru poetiky, kterou ostatní filmy oplývají a Fist of legend ji postrádá. Zvláště, pokud máte k dispozici pouze anglicky namluvenou verzi...

Nemtudom!

Částečné uvolnění politického napětí v Československu v roce 68' přineslo úrodnou půdu i pro vznik tohoto filmu. V žádné jiné době si tohle asi nikdo ani nedovolil natočit. Souboj českých letců, ve službách anglické RAF, proti Německu je oslavou civilního hrdinství. Hrdinství takového jaké bylo. Režisér Jindřich Polák vzdává hold těm, kteří bojovali za něco, co už dnes málokdo dokáže pochopit. Po formální stránce je film našlapaný až po okraj. Jistě téměř 40 let od vzniku se na něm podepsalo poměrně silně, ale i tak zůstávají letecké souboje nebo bombardování strategických cílů stále působivé. Práce s kamerou Jana Němečka je vynikající. Ale tady v tomto filmu nejde o válčení. Jde zde o válku a hlavně o lidi v ní. Jeden charakter vedle druhého. Většina diváků si asi okamžitě zamiluje Prcka v naprosto famózním podání Jiřího Hrzána. Jeho hláškování sice vyvolá úsměv, ale přece jenom ten úsměv trošku tuhne a mrazí při pomyšlení, že všude kolem je válka. Zprvu jsem uvažoval nad tím, na kolik lze srovnat Nebeské jezdce s (o třicet let mladším) Tmavomodrým světem . Jenomže to není nejlepší nápad, protože oba vyprávějí sice o jednom, ale každý jinak a Nebeští jedzci by to navíc "prohráli" na poli formy. Nechme Svěrákům co je Svěrákovo a važme si toho, že Jindřich Polák natočil tento film. Film, který by měl vidět nejenom každý správný Čech...

Gary Marshall chtěl tento snímek věnovat teeagerům. Nevím jaký k tomu měl důvod? Že by jako uměřenější reakce na vlnu teen filmů, ve kterých se děje všechno možné no však ty ingredience znáte. Jenomže se v něm nezapřou sklony tvůrce romantických komedií jako jsou Pretty Woman nebo Nevěsta na útěku . Marshall trpí režijní schizofrenií. Neustálý svár mezi tím, jak pobavit teeagery a přitom neurazit dospělé publikum dovádí k šílenství... samotného diváka. 2 (slovy dva) gagy se Marshallovy opravdu povedly. Jenomže co s tím zbytkem, který trvá neuvěřitelné dvě hodiny? Možná, že stopáž je tím nejhlavnějším problémem filmu. Za dvě hodiny se totiž dá stihnout mnoho a nebo se taky dá pěkně nudit a natahovat. Deník princezny bohužel splňuje to druhé. I když se tady ani nedá hovořit o nějakém promarněném potenciálu. Už samotný námět je dost směšný (ale dá se to nějak přejít). Scénář, který na sebe nalepil jednu banalitu za druhou, taky není vrcholem inteligence. Patnáctiletá outsiderka se najednou dozví, že má nastoupit na trůn v malém evropském království. No, a protože se to odehrává v San Francisku, tak se to samozřejmě neututlá... No a o bezradnosti režiséra jsem už psal. Samozřejmě, najdou se lidi, kteří moje výše vypsané řádky odbydou tím, že se moc zaobírám filmařskými nedostatky a nenechám se filmem prostě unášet a jednoduše se pobavit filmem na tzv. jedno použití . Jenomže Deník princezny nesplňuje ani toto kritérium. O nějaké pohodovosti se hovořit nedá. Snímek je příliš strnulý. Herecké obsazení je značně rozkolísané. Julie Andrewsová jako královna sice působí majestátným a autoritativním dojmem, ale to je vše. Anne Hathawayová herecky taky zaboduje jenom jednou. A to ve scéně, kdy se z ošklivého káčatka stane krásná mladá ženská. V tu chvíli jsem i já zpozorněl u televize a jinak znuděný výraz mi na tváři na chvíli vystřídal náznak... ehm, chtivého úsměvu. Mile vyhlížející ranař a řidič Joseph v podání Hectora Elizonda je vynikající a jeho postava alespoň stojí za to. Deník princezny je (ne)překvapivě tupá a nudná slátanina, která bez nějakého sebenáležitějšího vysvětlení obere diváka o DVĚ! hodiny času.

Robert Redford jako režisér je pro mě prozatím ještě malou-velkou neznámou. Přesto se dá na Legendě o slavném návratu najít pár momentů a věcí, na kterých lze dokázat, že Redford je nejen vynikající herec Legenda o slavném návratu je příběhově jednoduchý film. Pro někoho bude možná až moc jednoduchý a hlavně neskutečně patetický. Málokterý režisér by dokázal přetavit scénář, který je přecpaný žánrovými klišé a patosem do filmu, který nejen že bude sledovatelný a stravitelný, ale bude jej možné sledovat ještě několikrát. V úvodu se na diváka vybalí válečná řež 1. sv. války, kterou ale Redford poněkud nezvládl. Budiž mu ale ke cti, že ji nenatahoval ani o minutu déle, protože si asi byl vědom, že obrovský ohňostroj a pomalé přecházení kamery po poli posetém mrtvými, k válečné atmosféře nestačí. O to víc se ale pak následně snaží při golfovém turnaji, kde navíc dostanou prostor herci. Úchvatná role byla přisouzena Willu Smithovi, který se jí zhostil na výbornou. Jeho glosování nad životem, golfem a tím, že to má všechno něco společného, z něj dělá úsměvnou (ale ne komickou!!!) postavu. Matt Damon snad ani špatně zahrát neumí. Od životem zlomeného muže až po záblesky naděje v očích, během nabývání ztraceného sebevědomí, jsou zahrány s přimou jednoduchostí a bez zbytečností. Charlize Theron si opět zkusila vychutnat roli krásky, která je však nadstavena o úroveň hráčky na poli finančním. Nemůžu si pomoct, abych neřekl, že jí to opět vyšlo. Ať už si o nějaké části Legendy o slavném návratu budete myslet cokoliv, tak vám asi nezbyde nic jiného než uznat, že jako celek se tento film povedl na jedničku. Klobouk dolů a poklona, pane režisére!

Tak pod slovním spojením Made in Thailand už se neskrývají jenom boty a trička pochybné kvality, ale i filmy. Nevím jak vypadjí ty ostatní, ale soudě podle tohoto, tak kinematografie je v Thajsku pravým opakem textilního průmyslu. I když mi vrtá hlavou, co je na Ong-Bak tak vyjímečného. Příběh o chudém vesnickém klukovi, který se vydává do velkého světa Bangkoku, aby našel ztracený posvátný artefakt, není nijak objevný ani pro domácího diváka, který něco podobného zná z normálních pohádek. To co dělá Ong-Bak tak vyjímečným je forma, která sice obsah přebíjí snad ve všech směrech, ale na druhou stranu jej neubíjí úplně a nechává mu jistý prostor. Oboje se vzájemně podřizuje druhému, takže vzniklá symbióza nikoho neurazí. Hledat mouchy na formě se asi nevyplatí. Choreografie akčních scén je našlapaná a divákovi nezbývá nic jiného než tiše zírat. Přesto však musí přijmout jistá pravidla hry, která film vytyčí. A tím nejdůležitějším je neustálé opakování zpomalených záběrů, pouze z jiného kamerového úhlu. Opakování je sice matka moudrosi (prý i posmoderny), ale od diváka to chce trošku shovívavé trpělivosti. Ale jenom o kopancích akce není. Viděl jsem mnoho (ale opravdu mnoho) honiček na všem možném, od aut přes kola až po lodě. Ale ještě nikdy jsem neviděl honičku tříkolových rikší. Originální nápad (na můj vkus určitě), ale jeho inspirace leží někde jinde. Za mořem u hamburgerového národa. Zpomalování a zrychlování záběrů má v popisu práce Tony Scott. Inspirace jeho filmy je zde viditelná dost zřetelně. A film sám to nepopírá, když se v jedné scéně na dveřích objeví plakát ke Scottově akčnímu thrilleru Spy Game . Díky tomuto děkovnému aktu před filmem smekám a uznávám, že se jedná pouze o inspiraci a ne vykrádání. Ong-Bak rozhodně není na škodu shlédnout. Pro diváka, který se o výchoasijskou kinematografii nezajímá nijak aktivně (třeba já), je Ong-Bak hodně příjemným překvapením a velmi zajímavým zpestřením jinak v poslední době příšerného jídelního lístku, předkládaného hamburgerovým národem.