Isherwood

Režisér Lee Tamahori by si zasloužil pár facek. Jeho potřeba rvát akci snad do každého druhého záběru je sice záslužná, ale styl provedení dosti kolísá za původním nápadem. V době, kdy jsou digitální efekty na denním pořádku téměř v každém akčním filmu (ano, existují i světlé vyjímky), je lze dost odfláknout. Ten konec snad sjeli kreslíři animáků pro děti a ne počítačový mágové. Z filmu je cítit, že se tvůrci snažili udělat všechno lepší, jenomže v dnešní době nestačí pouze zdravý zápal pro věc, ale taky určitá zručnost. Děj by šel odvyprávět za dvacet minut, takže zbytek tvoří hlášky, akce, hlášky... A navíc je všechno natočeno tak polopaticky a předvídatelně. Řeči, ve kterých se vzpomíná na Kosovo jsou k smíchu, podobně jako tomu je u nezdravě natřískaného vlastenectví, které původně Tamahori zamýšlel spíše jako pohodový vtip. Bohužel otěže povolil natolik, že ze srandy cíleně mířené stává sranda nechtěná, což sice rozesměje ještě víc, ale o to víc pak naštve. Z Ice Cubem mám ve filmu dosti rozporuplné zkušenosti. Dávka namachrovaného charismatu mu upřít nelze, ale taky mu nelze upřít dávka neherectví, které však Cube dokáže správně maskovat díky ostrým hláškám a dominantnímu postavení v akčních scénách - úplně to samé co jeho předchůdce Vin Diesel. Takže když vypustím díry v logice příběhu i akce, když vypustím i příběh jako takový a vystříhám se špatných vzpomínek na akci digitální, tak mi zbyde kromě očí pro pláč asi dvacet minut solidní akce (tu dávku absolvuje divák hned v první půlhodině). Takže když to všechno sečtu, tak si říkám, že na ty dvě hvězdičky to ještě má a film si přitom neodře jenom uši.

Jak toho Jan De Bont moc nenatočil, tak mu při usednutí na režisérskou stoličku nelze upřít až nezdravá hyperaktivita. I kočírování velkolepých digitálních orgií chce pevnou režijní ruku - Rolland Emmerich by mohl vyprávět. De Bont se ve smršti jím servírovaných tornád přímo vyžívá a zároveň jimi maskuje, na styčném bodu nula, uvíznutý příběh z pera Michaela Crichtona. Hromady šablonovitých scén a charakterů, které jsou vytáhnuty z nejrozmatinějších zákoutí Crichtonovi fantazie pak, možná ano, možná ne-úmyslně strhavájí výsledek De Bontovi práce níž. Jako příklad si může divák vzít vybavení konkurenčních partií lovců tornád. Joe s Billem se vozí v rozpadajících se kraksnách, zatímco konkureční partie se řítí po silnicích i polních cestách v moderních džípech černé barvy a členové posádky se nosí v šedém stejnokroji. Charaktery postav (velmi lehce) načrtnuté hned na začátku se do konce filmu nezmění. Jejich chování je předvídatelné podobně jako v Nebezpečné rychlosti , ale tam to nevrzalo tolik jako zde, což je možná dáno tím, že zde se vyskytuje mnohem více postav než v De Bontově prvotině. Pořádný katastrofický film potřebuje pořádnou hudbu. O katastrofičnosti filmu (co se velkoleposti týče) lze úspěšně pochybovat, ale o nabušenosti soundtracku Marka Mancini už rozhodně ne. Nad přehráváním Billa Paxtona a pokusu o hraní Helen Hunt, lze bez jakýchkoliv obav mávnout rukou, protože o herce zde nejde. Jde o to si to užít, jenomže sledovat dvě hodiny černé trychtýře, jak likvidují všechno co je sebelíp přidělané, vyžaduje od diváka taky trošku trpělivosti. Vystříhat rádoby příběhovou vatu, která si říká řešení manželské krize , tak nad pátou hvězdičkou nezáváhám ani na chvilku.

Lze bez hi-tech zbraní, futuro dopravních prostředků, zpomalených záběrů a celkově bez jakéhokoliv náznaku budoucnosti (krom úvodního titulku), natočit kvalitní sci-fi? Andrew Niccol dokázal, že lze! Celý film postavil na - na první pohled silně utopické - vizi světa, ve kterém se lidé dělí na geneticky dokonalé a... genetický odpad. Utopie je to však do té doby, než se nad poselstvním snímku zamyslí každý rozumnější divák a chtě nechctě uzná, že k čelnímu střetu s tímto problémem může opravdu časem dojít. Niccol však diváka svou apokalyptickou vizí nestraší (jak to rádi jeho kolegové ze sci-fi vod dělají), ale předkládá ji jako holý fakt, který musí divák pro hru přijmout. Proto se Niccol vystříhal všech efektních, ale pozornost odvádějících, hračiček zmíněných na začátku. Že jsme přece jenom trošku dál v čase naznačí Niccol jenom díky strohým faktům, jako že se létá na kdejaké planety a jejich měsíce. No, vstupní turntiket do Gattacy lze ještě brát v potaz. Díky kameře Slawomira Idziaka, který s nezdravě žlutým filtrem snímá jak interiéry, tak exteriéry, ve kterých se odehrává děj, se Niccolovi podařilo navodit tu atmosféru, kterou každý divák od žánrového snímku očekává. Ladný hereceký sprint Ethana Hawka, kterému na paty šlape Jude Law a taky v malinké roličce Xander Berkeley (doktor), je tak impozantní, že o to více zamrzí nesmělé klopýtání Umy Thurman kdesi vzadu. Ač Gattaca nemá v ruce trumfy, kterými by oslnila, tak přesto je to film, na který se jen tak lehce nezapomíná. Což při absenci je při absenci nabušených vizuálních efektů téměř až nadlidský výkon.

Z tohoto desetiminutového filmečku by měl shlédnout minimálně dvacetkrát Zdeněk Troška proto, aby viděl jak má, na minimálním prostoru vytvořená, groteska vypadat. Nekonečné úsilí boxera, v bezchybném podání Jacquese Tatiho, který se pravidla a základní finty tohoto ranařského sportu učí (doslova) za pochodu, vyvolává ty nejhlasitější salvy smíchu, za které se divák nemusí stydět. A pokud náhodou pan režisér Troška tento filmeček viděl, tak jej asi nepochopil. Stejně mi však tomto kraťásku vadí jedna věc a tou jsou slova. Nemůžu si pomoct od toho, že kdyby film vypustil i to minimum výrazů, které se ve filmu objeví, tak by zabodoval ještě víc a líp. Kousek jako od Chaplina (od kterého se tvůrci jednoznačně inspirovali) to sice není, ale i tak si plné hodnocení zaslouží, protože já se pobavil královsky.

Velkolepý producent, velkolepých snímků, které oplývají velkolepými rozpočty, Jerry Bruckheimer, se pustil do vod civilního snímku. Ať už byl ale život Veronicy Guerin, jejíž jméno mi nic neříká, jakýkoliv, tak rozhodně se v něm odehrálo více zajímavých událostí, než kolik nám jich páni tvůrci představili. Režiséru Joelu Schumacherovi pak tedy nelze vytýkat, že alespoň minimální stopáže dosahuje pomocí zbytečných (scéna s irským pobudou Colina Farrella), samoúčelných (na city útočící procházka mezi fetujícími dětmi) a zbytečně natahovaných (celý konec je podán zpomaleně) scén. Schumacher filmu nevědomky navíc podkopne nohy hned na začátku, kam umístil konec, který měl být o minimálně pět vteřin delší. Utahaným dojmem pak působí herecký výkon Cate Blanchett v hlavní roli, který navíc stahuje míru jakékoliv záživnosti téměř na nulu. Jako dokument dostačující, ale jako filmové drama o lidském odhodlání podprůměr. PS: Další úchvatná hudební kompozice Harryho Gregsona-Williamse.

Nevyhntelný konflikt, který vznikne při vzájemném postavení Američana s Britem proti sobě, je pro základní námět k filmu jako dělaný. Scénář, stejně jako u podobných filmů, není tím nejdůležitějším. Všechna odpovědnost je uložena na režisérova bedra a herce. Narozdíl od těžkopádného crossoveru Freddy vs. Jason se režisér Ronny Yu postavil k filmu mnohem pohodověji. Vtipů na téma zmíněné na začátku je zde habaděj. Ale na prstech jedné ruky by se daly spočítat ty, které Yu korunoval pointou mnohonásobně zábavnější než celý předchozí obsah. To bohužel sráží film do průměru, ze kterého se nevyseká ani pomocí sympatického děje a parádních herců (Samuel L. Jackson společně se svým nahým zadkem je poražen neutuchající smrští nadávek Roberta Carlyla). Duševní prázdnota a nevyužitost námětu pak ale spíš naštve, než zamrzí.

Formálně i obsaheově precizní. Tímto by se daly označit všechna díla Michaela Manna. Že ani Insider není vyjímkou asi nikoho nepřekvapí. Banální námět o protikuřáckém boji jedinců a organizovaných společností, rozehrál Mann ve vší minimalističnosti s téměř až divadelní atmosférou v obsahově velkolepé, a všechny známé hranice překračující, drama. Drama o lidech, kteří jsou ochotni obětovat i základní hodnoty, společností uznávaného bytí (jako je třeba rodina), pro ideály, kterým možná ani oni sami nerozumí. V hereckém obsazení Mann opět prokázal svoji libůstku ve změnách jejich image, oproti zažitým stereotypům. "Obětí" se protentokrát stal Rusell Crowe, který se svou (na šedo) obarvenou hlavou nezaujme tolik, jako spíše svým parádním "utahaným" výkonem. Nestačí mu ani herecký standart (čili opět vynikající) Ala Pacina. Ti, kteří si z filmu odnesli pouze fakt, že kouření škodí zdraví, by si pak tento film měli pustit ještě jednou, protože to samé Vám už dnes poví každá krabička cigaret. Tento film je mnohem hlubší (ne však filozofický) a hodnotnější než se někomu může, kvůli dvěma a půl hodinám, zdát. Tohle navíc uteče stejně rychle jako zápálená cigareta.

Je možné, aby nudný příběh, který je navíc rámován ještě nudnějším vyprávěním, mohl přebít zážitek z kung-fu bitek, které choreograficky aranžuje machr svého oboru Yuen Woo-Ping? Fist of legend je toho bohužel smutným důkazem. Režisér Gordon Chan mohl projevit alespoň trošku větší invence mezi přecházením z jedné bojové scény do druhé. Ač se totiž nezdá, tak mezery mezi kopanci a údery pěstí nejsou ničím jiným než hustou vatou, kterou se prodrat vyžaduje od diváka spoustu námahy, která ke konci přechází v téměř až utrpení. Že je Jet-Li herec, ehm neherec by ani nevadilo... protože když bojuje, tak mu do tváře hledí možná tak jeho protivník (který si to taky moc neužije, protože ho za další půlsekundu sejme Jetova končetina), ale on má na hustotě výše zmíněné vaty největší podíl. Takže ani exoticky vypadající původní název, ani hromada Asijců všude kolem nedokáže zvýšit míru poetiky, kterou ostatní filmy oplývají a Fist of legend ji postrádá. Zvláště, pokud máte k dispozici pouze anglicky namluvenou verzi...

Nemtudom!

Částečné uvolnění politického napětí v Československu v roce 68' přineslo úrodnou půdu i pro vznik tohoto filmu. V žádné jiné době si tohle asi nikdo ani nedovolil natočit. Souboj českých letců, ve službách anglické RAF, proti Německu je oslavou civilního hrdinství. Hrdinství takového jaké bylo. Režisér Jindřich Polák vzdává hold těm, kteří bojovali za něco, co už dnes málokdo dokáže pochopit. Po formální stránce je film našlapaný až po okraj. Jistě téměř 40 let od vzniku se na něm podepsalo poměrně silně, ale i tak zůstávají letecké souboje nebo bombardování strategických cílů stále působivé. Práce s kamerou Jana Němečka je vynikající. Ale tady v tomto filmu nejde o válčení. Jde zde o válku a hlavně o lidi v ní. Jeden charakter vedle druhého. Většina diváků si asi okamžitě zamiluje Prcka v naprosto famózním podání Jiřího Hrzána. Jeho hláškování sice vyvolá úsměv, ale přece jenom ten úsměv trošku tuhne a mrazí při pomyšlení, že všude kolem je válka. Zprvu jsem uvažoval nad tím, na kolik lze srovnat Nebeské jezdce s (o třicet let mladším) Tmavomodrým světem . Jenomže to není nejlepší nápad, protože oba vyprávějí sice o jednom, ale každý jinak a Nebeští jedzci by to navíc "prohráli" na poli formy. Nechme Svěrákům co je Svěrákovo a važme si toho, že Jindřich Polák natočil tento film. Film, který by měl vidět nejenom každý správný Čech...