Isherwood

Téma rebelie, kterým se zabývá 31. ročník LFŠ v Uh. Hradišti, bylo odstartováno tímto dílem. Padesát let od svého vzniku však už Rebel bez příčiny hodně ztratil ze své působivosti, kterou spolehlivě zásoboval diváky, sedící v kině dvě generace přede mnou. Ti si rozhodně hrdinské postavení se mladého frajera v (dnes odporně kýčovité) červené nylonce proti partě ještě větších frajerů, rozhodně užili. Jenomže z pohledu dnešního diváka je scénář Stewarta Sterna silně naivní a bez špetky nápadu se tak děj stává odhadnutelný na dlouhé minuty dopředu a režisér Nicholas Ray zase nepředkládá nic jiného než suchou rozprávku, ve které navíc nechává herce občas silně přehrávat, Jamese Deana nevyjímaje. Toto hodnocení je navíc objektivní až po uplynutí první půlhodiny filmu, ve které mě nuda ukolébávala ke spaní. Takže jediné co opravdu nezestárlo, je výrok jednoho z dobových kritiků filmu, který film v nadsázce přejmenoval na „Příčinu bez rebela“, což skvěle vystihuje to, co by se dalo rozepsat na mnoho dalších řádků.

Protivník patří k filmům, které budete sledovat bez sebemenšího emočního projevu, ale po skončení se budete cítit stejně na dně jako hlavní hrdina. Téměř dvě hodiny se ve filmu relativně nic neděje, sledujeme „obyčejné“ životní pohnutky jednoho muže, se kterým pravděpodobně bude mít vcelku dostatečný počet diváků, možnost ztotožnění a pak přichází závěr a stále nic. Je téměř až k neuvěření, že atmosféru chladnou jako psí čumák (studené barevné filtry na kameře a pomalé hudební tempo Angela Badalamentiho tvoří základ), dokázala režisérka Nicole Garcia udržet i během finále, které ač by mělo být emočním nářezem, který by slabší divácké povahy odrovnal, zůstává osudově pomalé a svým způsobem i nevyhnutelné. Film, u kterého přemýšlení, stejně tak jako jistá dávka trpělivosti bude bohatě odměněno. PS: Z celého srdce však děkuji deníku MF Dnes, ve kterém s čistým svědomím „vyžvanili“ závěr. To si pak divák opravdu užije.

Nebudu se nijak tajit tím, že toto vesměs zatracované, pop-kulturní převyprávění literární klasiky, mě doslova nadchlo. Kenneth Branagh prokázal pro toto vyprávění neobyčejný cit, když se mu podařilo velmi umě (doslova) tančit na hranici mezi originálním uměním a prachsprostým kýčem, která sice není tak tenká jako u Moulin Rouge!, ale to už je jsem v trochu jiné lize. Veršované dialogy (poklona před českým dabingem), unikátní pěvecká a dechberoucí taneční čísla, jsou hlavními pilíři Branaghova úspěchu, na který je náležitě hrdý a z jeho filmařiny lze kromě radosti z práce cítit i obdiv k Shakespearovu dílu, což nejvíce dokazuje v humorných scénách, kterých je nejenom že nespočet, ale všechny jsou „na úrovni“. Moje jediná výtka tak snad bude směřovat jenom k občasné strnulosti některých scén což bohužel v devadesáti minutové stopáži dokáže nepříjemně vyniknout a působit pak velmi rušivě. Naštěstí toho není moc, abych díky tomu musel slevovat z nejvyššího hodnocení.

Doba, kterou nemiluji a filmy, které o ní vyprávějí, mi moc nesedí a přesto se našel filmař, od kterého bych to nejmíň čekal, a představil mi ji v naprosto jedinečném obraze, do kterého jsem chtěl po celých sto deset minut vklouznout, abych se stal svědkem onoho jedinečného dění, které tam probíhalo. Bez květinek a dýmu z marihuany, natočil George Lucas jedinečnou generační výpověď, vyprávěnou s lehkostí mladého nadšence, kde dokázal umě skloubit jednoduché protkávání různých charakterů od brýlatého šprta počínaje, přes partnery v krizi, až po všudybylské frajery. Samozřejmě, že občas je třeba nad věrohodností některých dialogů a situací přivřít oko stejně tak jako nad tím, že ta noc – ve které se celý děj odehrává – občas vypadá v jednom záběru jako ranní rozbřesk a v následujícím jako pár minut po půlnoci a kdekoho pak napadne, že to nebude jenom nenadálou zvýšenou koncentrací měsíčního svitu. Ale nad tímto vším se dá lehce mávnout rukou jako jsem to udělal já a tak si říkám, že když jsem si i já – absolutní hudební analfabet – během filmu pobrukoval polovinu znějících písniček, něco na tom všem možná bude, na filmu i na 70. letech jako takových.

Malý/velký film. Přesně tak by se dalo Na mě se můžeš spolehnout charakterizovat. Minimalistická formální stránka, která se spoléhá na pár lokací typického amerického zapadákova, které pro ni představují rodinný dům, místní bar a pár podobných míst, slouží pouze jako doprovodné kulisy pro děj, který taktéž nehýří závratnými peripetiemi, ale sleduje jedno malé rodinné drama. Režisér Kenneth Lonergan se spolehnul hlavně na sílu hereckých výkonů. Ano, ať už příjemně civilní Laura Linney s Markem Ruffalem jako odloučení sourozenci, přes samotného režiséra v malé roli reverenda až po naprosto excelentního Roryho Culkina (Znamení ). Tito všichni doslova ženou film dopředu, s jehož vyprávěním si režisér nedělá žádnou hlavu a nejen díky dobrému spádu jednotlivých situací, které často šperkuje tím nejjemnějším humorem, ale i díky samotné obsahové náplni filmu toto nenápadné a přesto velmi působivé dílko uteče bez sebemenších problémů jako voda a za sebou zanechá v divákově mysli velmi zřetelnou stopu, jejíž dopad bude mě osobně v hlavě ještě dobrou chvíli znít.

Znalost Koránu a společenských měřítek, společně s pochopením úplně odlišné mentality afghánského národa, asi budou při sledování Osamy nezbytnou pomůckou, při jejímž použití se divák bude ve filmu a jeho dějově-tematických peripetiích, pohybovat s elegancí baletu. S absencí každého výše vypsaného faktu se hranice pochopitelnosti automaticky radikálně snižuje. Nebudu tvrdit, že jsem se ve filmu orientoval s naprostou lehkostí, ale základní dějová struktura, jeho síla, emoční náboj a hlavně myšlenka mi v hlavě utkvěly. Jednoduchá forma se dá shrnout tím, že kromě střídavě roztěkané a statické kamery s televizně naladěným filtrem, se nedočkáme ničeho zajímavého, nedej bože převratného. V čem tedy spočívá síla Osamy ? Dohromady v ničem, protože ač na první pohled působí jako výkřik jedné dívky v tisícihlavém davu chlapců, nakonec stejně zůstane „překřičen“ davem a i přes svou naléhavost bude platný asi tak, jako jedno plivnutí do moře.

I přes svůj slibně našlápnutý námět působí při zpětném promítnutí Semtex Blues jako řádně stupidní béčko. Při případném poměřování s Cameronovými Pravdivými lži by navíc prohráli i to, co jim zůstalo. Nepařím k nacionalistům, kterým by překrucování národních historických faktů vadilo, ale i přesto, že je film z „osudového“ roku 1993, slovíčko „Československo“ jsem zaslechnul i přes velmi hlasité skřípání svých zubů. A ač se Semtex Blues občas tváří jako parodie žánrových filmů, čas od času se jednalo o parodii filmu samotného. Všechny tyto neduhy však bohatě vynahrazuje hlavní dvojice Kathleen Turner a Dennis Quaid, kteří si své role přímo užívají a na jejich herectví je radost pohledět až do doby, kdy jsou postaveni tváří v tvář akční scéně (kterých je naštěstí jako šafránu), neboť v tu chvíli musí střihačské nůžky zapracovat jako na nových filmech Stevena Seagala. Ale jako 95 minutová oddychovka splňuje Semtex Blues svoji úlohu naprosto dokonale, takže 3 hvězdičky jsou čisté jako víno.

Jako by se kalendáře na chvíli vrátily na počátek 90. let, kdy se točily žánrové filmy „o chlapech pro chlapy“. Příběh šel mimo a důraz se kladl na patetické promluvy, pravé chlapácké přátelství až za hrob a pořádnou dávku adrenalinové, ale reálné akce. No a přesně do této kategorie Okrsek 49 spadá. Nechybí mu nic výše vypsaného. Jenomže o deset let později chtějí už i „retro“ vzpomínky něco víc. Absence příběhu, který byl nahrazen nijak působivými flashbacky z hasičova života, není hlavním chybějícím článkem. Filmu chybí pořádná struktura vyprávění, protože s přibývajícími minutami začnou stereotypní rodinné obrázky nudit stejně tak, jako hasičské akce, které i přes svou vybalancovanou dávku divácké atraktivnosti a realistického „dokumentarismu“ nedokáží pořádně upoutat. Hlavním divákovým nepřítelem se tak nakonec stává stopáž, která je vzhledem k tématu naprosto zbytečná a zasloužila by si prostříhat hlavně v „rodinných pasážích“. Joaqin Phoenix se snad své první pořádné hlavní role zalekl, protože v mnoha scénách působí vyjukaným dojmem kluka, kterého přistihli, jak si hraje se sirkami v seníku. O to víc si pak divák užije parádního Johna Travoltu, který je sympatický až do svého závěrečného megapatetického projevu, který musel rvát uši všem filmovým divákům, zatímco účastníkům pohřebního shromáždění balzámoval jejich smutnou duši, neboť Okrsek 49 je čistou oslavou heroického výkonu „svých amerických hochů“. Rád bych řekl (resp. napsal), že pokud divák nasadí tvrďácký úsměv a snímku se poddá, nesmírně si jej užije, jenomže na to je Okrsek 49 příliš roztěkaný mezi rodinnou soap operou a filmem „o chlapech pro chlapy“. Tak či onak na závěr smekám před filmovou partou pyrotechniků a kaskadérů, kteří se nakonec o ten adrenalin postarali, moc ho nebylo, ale stále lepší něco než nic.

Jedno je třeba udělat hned na začátku, smeknout před tvůrci za to, že se dokázali chopit pro Ameriku ničím nezajímavého tématu a natočit o tom film. Tvrdou pěst rwandské genocidy si však režisér Terry George nechal pouze jako kulisu pro příběh jednoho člověka, který dokázal téměř nemožné. Kdybych měl Paula Rusesabagina k někomu přirovnat, tak by to byl jednoznačně Oskar Schindler. Pomocí diplomatických rozhovorů a všemocné síly peněz se jim podařilo jedno a to samé. Rusesabagin je zde vylíčen jako muž, který se hrdinou ani stát nechce, cena lidského života je však pro něj nevyčíslitelná a jeho konání tedy musí každý divák záhy pochopit. Navíc je jeho charakter a lidskost dokonale vykreslena díky famóznímu hereckému partu Dona Cheadlea. Ano, nebýt slepého Raye, Jamieho Foxxe, měl by Cheadle oscarové ocenění jisté. A když jsem u herců byl by hřích nezmínit vynikajícího Nicka Nolteho a Joaquina Phoenixe, kteří se svých malých, ale důležitých rolí zhostili velmi dobře, zvláště Phoenixův plnovous je značně matoucí. Jenomže přesně tak jako má Hotel Rwanda mnoho kladů, má i mnoho záporů, z nichž největší je nevyrovnanost vyprávění. Režisér se snaží kombinovat „akční“ scény, ve kterých milice vraždí bezbranné se scénami dojetí a těžkého rozhodování, velmi decentně, což má za následek jejich diametrální odlišnost a občas jsem si připadal, jako bych současně sledoval dva filmy, které navíc silně odbíhají od původního tématu vyprávění. Ale ani o „akci“ ani o dojmutí nejde. Jde o to, jakou cenu má jeden lidský život a kolik síly je pro něj člověk ochotný obětovat. A tomhle Hotel Rwanda vypráví skvěle. Po čtyřech letech, kdy „došel“ Černý jestřáb sestřelen od Ridleyho Scotta přichází z Afriky další velmi syrová a tvrdá „pohlednice“.

Nedokážu si pomoct, ale po celou dobu mi 5x2 připomínalo divadlo. Bylo to hlavně tím, že režisér a scénárista Francois Ozon celý snímek zkoncipoval do pěti dějství, ve kterých vždy představil dva stejné lidi. Jenomže ať už se jedná o počáteční rozvod (obrácená časová chronologie) výchovu syna, jeho narození, svatbu a závěrečné seznámení, pokaždé jako by divák viděl úplně odlišné lidi. Jenomže v těchto pěti hlavních bodech manželského soužití mi něco chybělo. Chyběla mi celistvost děje, který se mi odehrával před očima. Scény by totiž šli použít i jako dobrý podklad pro televizní minisérii, než jako jednotný celovečerní film. Jejich vzájemné propojení si divák musí domýšlet a ač to není nic těžkého – Ozon jako režisér se opravdu vyznamenal – právě toto „spojení“ mělo být hlavní bodem jeho „přitlačení na pilu“. Takhle divákovi zůstane pět epizod, které bude sledovat bez sebemenšího zájmu, protože film jako celek postrádá jakoukoliv atmosféru a jakýkoliv „záchytný bod“, ve kterém by jsme si mohli k postavám vytvořit vztah. Tenhle film je vlastně natolik zahleděný do sebe a sám sebe tak hýčká, že už vlastně ani nic a nikoho nepotřebuje, včetně diváka. A to je fakt stejně pevný, jako že 5x2 bude 10. Škoda, že s tím jedním by se hnout dalo.