Osama

Ani ne tak šokující jako bezútěšný příběh mladé dívky, která je za doby talibanské zlovůle nucena změnit identitu. Z dívky se stává chlapcem, aby její rodina vůbec měla co do úst. Plachost, neustálý strach z prozrazení a dívčí rysy jí ve chlapecké škole přinášejí posměch, neustálé podezírání a šikanu. Siddiq Barmak zachytil na tomto nekomplikovaném a tolik žalostném příběhu talibanský režim, jenž metodou zastrašování a prosazováním ultraortodoxního islámského práva prakticky rozložil tamější společnost. Ženy pozbyly jakékoliv možnosti na seberealizaci a staly se loutkami v rukou slepé a fanatické víry. Polodokumentární způsob natáčení dosazuje ději surovou emocionální korunku. (11.06.2004)

Na příběhu mladé afghánské dívky nám film přibližuje pouhé střípky toho, jakých zvěrstev byli Talibanáni schopni vůči vlastním lidem a jak dobře víme, nejen vůči nim. Není to věru pěkná podívaná, ale rozhodně stojí za to, se na tento snímek podívat! [Dubnová Challenge Tour 2015 - 30 dní, 30 filmů, 30 zemí] (16.04.2015)

Znalost Koránu a společenských měřítek, společně s pochopením úplně odlišné mentality afghánského národa, asi budou při sledování Osamy nezbytnou pomůckou, při jejímž použití se divák bude ve filmu a jeho dějově-tematických peripetiích, pohybovat s elegancí baletu. S absencí každého výše vypsaného faktu se hranice pochopitelnosti automaticky radikálně snižuje. Nebudu tvrdit, že jsem se ve filmu orientoval s naprostou lehkostí, ale základní dějová struktura, jeho síla, emoční náboj a hlavně myšlenka mi v hlavě utkvěly. Jednoduchá forma se dá shrnout tím, že kromě střídavě roztěkané a statické kamery s televizně naladěným filtrem, se nedočkáme ničeho zajímavého, nedej bože převratného. V čem tedy spočívá síla Osamy ? Dohromady v ničem, protože ač na první pohled působí jako výkřik jedné dívky v tisícihlavém davu chlapců, nakonec stejně zůstane „překřičen“ davem a i přes svou naléhavost bude platný asi tak, jako jedno plivnutí do moře. (10.07.2005)

Sociálno kritická depka z Afganistanu. Berte alebo nechajte byť. Osama sa však časom stáva tak obľúbeným detským filmom, ktoré nám menej násilným spôsobom na festivaloch prinášajú sondy do iných kultúr. Film potom nie je tak explicitne násilný, ako keby sme pozerali nájazdy a vraždenie Talibánu, ale iba smutný. Formou ani scenárom nie je nijak zvlášť vybočujúci, nič tu negraduje, proste kamera akoby iba zaznamenávala pomaly plynúcu realitu života v Afganistane a Talibanskom tábore, pričom ale vyberá iba udalosti, posúvajúce dej vpred. Neodporúčam odporcom americkej zahraničnej politiky, film týmto zachytením reality volá po zmene, ale ako som spomenul, nie neustálym zobrazovaním páchaného násilia. Na druhú stranu si možno poviete, že miešať sa do ich záležitostí a kultúry nemá zmysel, že stáročné tradície, akokoľvek pre nás nepochopiteľné, proste nijako nezmeníme. (25.02.2015)

Nemám rád Islám, nemám rád společenské poměry v Islámských státech, neuznávám Korán. Vždy jen kroutím hlavou, když v televizi vidím záběry nebo čtu články v novinách z těchto bohem zapomenutých oblastí.. Nedokážu si v tamních podmínkách představit život tak, jak jsem jej doposud znal (samozřejmě bych mluvil jinak, narodit se tam). Osama ukazuje každodenní obraz života v Kábulu za nadvlády Talibanu. Ano, je to tragický příběh, ale podán strašně fádním způsobem, stejně fádním, jaké jsou životy afghánských obyvatel. I když je poselství filmu hrozivě skutečné, já se docela nudil. (28.10.2008)