Isherwood

Pravá lidová zábava, vrchol nevkusu, a nebo jenom odraz společenského bonmotu na poli lidového humoru? Předpisový diktát od TV Nova, čemu se budeme smát, je nemilosrdný. Z nabízených možností si každý vybere sám. Když jsem druhému Kameňáku dával dvě hvězdičky, zablýskla se ve mně jiskra naděje na lepší časy. Zdeněk Troška však předkládá nezvratné důkazy o své režijní impotenci. Ne, není špatným režisérem proto, co točí, ale pro to, jak točí. Hodinu a tři čtvrtě jsem nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak dokáže někdo vedle sebe postavit naprosto brilantní fór vedle toho nejtupějšího a nejnevtipnějšího. Troška si pod sebou uřezal větev, která měla nejsilnější strukturu z celého (díky Bohu, že natolik chudého) stromu. Samozřejmě, že o příběhu nemůže být řeč, ale rozhodně jde hovořit o pevném ústředním bodu celého vyprávění. S překvapivě ucelenou decentností předkládá vtipy o cikánech, ale hned vzápětí zase (ne)chtěně tlačí na pilu, když se s křečovitě postaví tváří v tvář moralizačnímu podtextu o českém postoji k této rasové menšině. Ne, stav společnosti není to, co dokázal ve svém filmu předložit, i když to(!) jednoznačně chtěl. Za tohle se na něj snese kritika, protože se mermomocí snažil vyprávět něco, co mu nešlo. Ale hněv a zloba zase padne za vtipy, které vyplňují zbylou část „filmu“. O jejich úrovni se dá pochybovat stejně tak dobře, jako o režisérově provedení. Možná, že kdyby Troška vzal kameru a udělal si malou procházku po samotném Týnu nad Vltavou, tak by se mu podařilo ukořistit mnohem více humoru, než jaký mu do kamery odříkávají herci, nad nimž nezbývá nic jiného než zaplakat. Snad jen Josef Laufer si zaslouží mimořádnou pochvalu za svého dokonalého Lea Kohna, i když ne každý snese jeho nekonečné hořekování. Takže když to shrnu, tak mi vyjde, že i přesto, že Troška přinesl do filmu vtipy, které mi chyběly v předchozích dvou dílech, hranici mezi trapností a humorem přeskočil v úplně jiných chvílích, než v jakých sám chtěl. Doufejme tedy, že s tímhle tématem nadobro končí, i když jeho úvahy o vážně mířených projektech vyvolávají ještě více husí kůže, než fakt, že by měl přijít Kameňák 4 a s ním vtipy, které tu ještě nebyly

Dívat se na, společensky velmi ožehavé téma, pedofilie skrz hledáček kamery, aniž by došlo ke stranění nebo odsouzení někoho ze zúčastněných, je téměř nemožné téměř. Prapůvodního základu filmu, který leží v divadelní hře, se pevně drží režisérka Nicole Kassellová tak, že celý snímek nechává probíhat v minimálně obsáhlých exteriérech a většinu práce nechává na hercích. Nad celým tématem si navíc dokázala uchovat nezávislý, profesionální, až téměř dokumentaristický nadhled, ve kterém se nesnaží stranit ani jedné ze zúčastněných stran. Hlavními rivaly překvapivě nejsou pedofilové vs. děti, ale pedofil propuštěný po 12 letech z vězení a proti němu stojící rodiče, kteří (možná oprávněně, možná plni předsudků) nechtějí dovolit zločinci návrat do společnosti. Rozhodně však nečekejte sladkobolnou rozprávku o polepšeném chudákovi, kterému všichni křivdí. Walter, v dechberoucím podání Kevina Bacona, je možná obětí sebe sama, možná že se opravdu nenávidí a možná, že má doopravdy chuť se polepšit, ale stále je to TEN, který TO má na svědomí. Ale ani rodiče nejsou ze škatulky, „těch, kteří odmítají dát šanci“ a „těch, kteří všemožnými prostředky brání své nepřímo ohrožené děti“. Jsou to taky lidé, pro jejichž jednání si divák najde pochopení. Největším problémem filmu však zůstává nedořečenost některých naklepnutých témat a scén. I přes svou nezdravě krátkou délku osmdesáti minut je navíc z mnoha záběrů cítit, že je režisérka Kassellová cíleně protahuje, aby alespoň minimální stopáže dosáhla. Flashbacky „do nikam“ a nebo dlouhé a odvázané sexuální scény (samozřejmě, že mezi dospělými), působí, více než okatě, dojmem nastavované kaše. Neodbytně se pak vtírá pocit, že někdo snad nechtěl, aby se ve filmu objevilo všechno, co mělo. Producenti? Cenzoři? Kdo ví? I přesto je Woodsman filmem, který vypráví o něčem, co tu ještě nebylo (a nebo možná ano, ale tak velkými znalostmi neoplývám) a vypráví o tom setsakramentsky dobře.

Jako opěrný bod pro marketingové hrátky je Oscarové ocenění ideální, ale jako poslední meta na měřítku kvality samotných filmů rozhodně ne. Bokovka měla na to, aby strčila do kapsy precizně odvedené, ale až příliš rozmáchlé projekty, jakými byli Letec a vítězná Million Dollar Baby . Měla na to, aby nakonec ono všeobecně uznávané měřítko kvality padlo do rukou právě jí. Ale na to byla až moc malá, v jádru příliš obyčejná a na první pohled šla, příznačně svému názvu, příliš bokem. Scénáristické duo Alexander Payne a Jim Taylor se vydalo tou nejstereotypněji vyšlápnutou cestou námětu loučení se se svobodou. Tah, který není vůbec nenormální v době, kdy už nic jiného nejde dělat, než překopávat staré a dávat tomu punc nového a originálního, je od Paynea s Taylorem lehce riskatní, ale vyplatil mnohonásobně. Alespoň za něj si ti dva odnesli Oscara. Snad to byla chuť scénáristů nacpat do filmu něco nového, neokoukaného a hlavně netypického, a nebo cíleně mířený symbol, ve kterém se dokáže odrazit tragikomický osud hrdinů snímku. Víno, pro Američana asi tak přirozené pití jako pro Francouze kentucká whiskey. A přece ve filmu působí naprosto přirozeně, jako by to bylo pro každého Američana každodenní záležitostí, degustace vína. Voní příjemně, na ochutnání trošku kyselé, pak přijde ostrá chuť alkoholu a když se to nakonec přežene, tak z toho může bolet hlava. In vino veritas A Bokovka je jako to víno. Dlouhé hledání lásky, a přece to není romantika, spousta humorných situací, a přece to není komedie. Z každého žánru si Bokovka uctivě půjčuje krom dobrých nápadů, taky notnou dávku nadhledu, ze které je vidět právě tak akorát na šťastně se tvářící konec jak pro koho, to je nutno dodat. „Payne režisér“ je navíc úplně někdo jiný než „Payne scénárista“. Obezřetně se vyhýbá všem neduhům žánrů, ze kterých si tak uctivě půjčil, a nezahlcuje diváka konverzační nudou, ani se nevyžívá v přecházení z jednoho gagu do druhého a nedejbůh, aby snad hrál na romantickou strunu. Všeho s mírou, toho se Payne drží pevně, ale ne křečovitě. Navíc před takovými hereckými výkony, jaké zde předvádí ústřední čtveřice, by měli uctivě pokleknout všechny fundované hollywoodské hvězdy. A aby Thomas Haden Church prohrál v oscarovém klání se standardně hrajícím Morganem Freemanem? To si vážně nezasloužil. Nevítězství (schválně nechci použít slovo „prohra“) Bokovky sice nebude tím nejčernějším zločinem akademiků, ale rozhodně mi chvíli bude trvat, než to akceptuju.

V poslední době si připadám, jako by už konečně odzvonilo teen komediím, ve kterých se kálelo, zvracelo a ještě já nevím co, jenom proto, aby se cílová divácká skupina úžasně pobavila. Ale je to opravdu dobře? No, kritika si snad přestane rvát vlasy a diváci si budou muset zvyknout. Faktem je, že když navíc tuto žánrovku natočí ženská, tak to bude asi opravdu "něco". Scénáristka a režisérka v jedné osobě Amy Heckerling si poctivě zakládá na silné romantické lince. Budiž, milostné peripetie ušáckého Jasona Biggse (Jim z Prciček ) a Meny Suvari (blonďatá nymfička Kevina Spaceyho z Americké krásy ) jsou překvapivě ke skousnutí nejen dívčím publikem. Příběh nikoho nenaštve ani neurazí, ale taky zároveň po něm nezůstane nic, než jen divná příchuť ve stylu jo, něco takového tady bylo, ale už si na to nepamatuju . Nemám sklerózu, ale pět minut po skončení jsem si dokázal vybavit jen pár stěžejních scén, které budou nejpozději do týdne pryč úplně. Možná je to záměr...

Není cikán, jako cikán. Přepadá mě neodbytný pocit, že k plnému docenění (snad i pochopení) snímku, je třeba plného porozumění jejich složité duše. Srovnávání českých a balkánských cikánů se zde tak trošku nehodí z důvodu stavění se na hranici, za kterou čeká žaloba za rasově motivované výroky. Režisér Emir Kusturica představuje úžasné panoptikum různorodých postav, které posílá do naprosto banálních, ale o to půvabnějších sitací. Lidový humor balkánského temperamentu možná středoevropan plně nedocení, ale hromady fórů "na jedno použití" rozesmějí. Kde se v takovémto filmu vzal mistr temných kamerových kompozicí Thierry Arbogast opravdu nevím. Ale jeho působivé nasnímání břehu Dunaje, společně s místní lidovou hudbou mi otevírají nové obzory audiovizuální kultury. Moje seznámení s režisérem Kusturicou dopadlo více než šťastně, takže dalšího setkání se vážně nebojím.

Lehce nezávislé, lehce minimalistické, lehce přehlédnutelné Takových snímků je spousta a právě z takových kusů se nakonec klubou ta největší překvapení. Past na rosomáka je takový snímek. Režiséru Finnu Taylorovi stačil pro adaptaci jeho vlastního scénáře minimální prostor vyklizeného bytu a občas se kouknout na ulici. Zdánlivě nezáživný děj poposunuje kupředu díky technickým figlům, ke kterým patří práce s kamerou, nervózně pobrukující hudbou a nestálým zvukovým podkreslením. Drama, které pohltí, thriller, který napne a černá komedie, která zaručeně rozesměje. Žánrově Past na rosomáka nejde jednoznačně zařadit. Taylor hraje s divákem rafinovanou hru a nedává mu ani chvíli vydechnout tím, že si na něj chystá nečekané změny nejen žánrové působnosti snímku, ale i dějové kličky a proměny charakterových barev. Nijak extra super herečka Robin Tunney, snad z vděku za takovou roli, předvádí naprosto excelentní výkon. Strach, nehody a nebo jenom čistá láska. Odsuzujeme ji, nechápeme, ale vždycky fandíme. Malý filmeček, který mou pozornost upoutal čistou náhodou, se mi nakonec královsky za můj obětovaný čas odměnil. Ne, všechno co ČT 2 vysílá v nočních hodinách, musí být zaručeně intelektuálská žabožroutina. Tohle je stylovka, které by hlavní vysílací čas slušel mnohem více, ale s tím přichází dabing a jak známo, od toho raději ruce pryč.

Romantiku umí režisér Andy Tennant (Anna a král ) natočit nezvykle uměřeně, takže neurazí kritiku a hnusné cyniky a přitom má účinek nejpřipitomnělejšího slaďáku podobného telenovele. Proč byl producenty naverbován do snímku, který oplývá tak úchvatně blbým scénářem? No, to vážně nevím a vcelku lituju promrhání tak výborného talentu. Tennant se snaží, co mu síly stačí, ale na to, aby film vytáhnul výš než jenom z bahna stereotypu nemá ani on. Po nijakém začátku se rozjede natolik, že v závěru dojde dech i jemu samotnému a křeč, jakou ze sebe snímek vyloudí automaticky vyloudí křeč i na divákově úsměvu, který si vážně neví rady se zařazením snímku. První romantické role se Will Smith zhostil s nevázanou pohodovostí, která si v jeho nitru bojuje o své místo společně se sebestředností. Výsledkem je šibalský výraz a neočekávatelnost Hitchova dalšího kroku. Už po Já, robot jsem o jeho hereckých schopnostech přestal pochybovat což tímto snímkem jenom potvrzuje. Jen ať se na nás nesešlou třetí Mizerové nebo druhý Den nezávislosti , se kterým by se vrátilo i egoistické macho, které má chuť si zarapovat. Eva Mendes je typický příklad (ne)herečky. Navíc mám silně pochybnosti o její kráse. V její roli se mohl objevit mnoho lepších i hezčích hereček, ale když už nic, tak nic. Hitch je možná filmovým zákuskem, ale rozhodně vám po němu bude trochu těžko, hlavně díky tomu, že jej budete polykat dvě hodiny, což je v rámci žánru letní romantické komedie trochu moc i na nejzarytějšího romantika. A když jím navíc nejste, což je můj případ, tak to bude o to těžší.

Jestli už Bowling for Columbine nebyl dokumentem, ale snůškou osobních názorů Michaela Moora, tak co je potom Fahrenheit 9/11 ? O Mooreově objektivnosti lze úspěšně pochybovat asi tak, jako lze s jistotou určit jeho politickou příslušnost. Stodvaceti kilový sympaťák, který nosí na čele jasně viditelnou nálepku Levičák , je hlavní zárukou úspěchu svých filmů. Zatímco ale v Bowling for Columbine chodil, vyptával se, polemizoval a do placu házel spoustu objektivních informací, tak Fahrenheit 9/11 vypadá spíše jako kdyby Moore usedl k televizi, nahrál zprávy ze všech možných televizních stanic a pak je dle svého gusta sestříhal, aby dávali jistý celek. První polovinu, která je čistokrevnou kritikou rodiny Bushů, Moore vyloženě odfláknul. Do diváka hustí hromady zbytečných informací, ze kterých sice uvidíme, že George W. Bush je ještě větší křivák než se zdá, ale do kontextu filmu vůbec nezapadají. Svou reputaci si následně napraví díky kritice války v Iráku, která má však jeden háček. Všechno, co Moore uvede jako fakt, si dal každý rozumnější člověk už dávno dohromady už dávno. Proč útočí Bush na Irák? Že jde o ropu a peníze z ní už dávno vím. Jak válku v Iráku vidí samotní vojáci? Podívejme se na úvod k filmu Černý jestřáb sestřelen , to myšlení se nezměnilo. A koho zajímá názor samotných Iráčanů, ten ať si pustí film Control room Katarské televizní stanice Al-Dzazeera. Přesto však Mooreovi nelze upřít verva, zanícenost a hlavně vtip, se kterým všechno podává. Kdybych měl Fahrenheit 9/11 hodnotit jako dokument, tak půjdu s hodnocením výš, ale jakožto nezávislý (má politická příslušnost je stále nejasná), který si situace (o které Moore mele dlouhatánské dvě hodiny) všímá, tak přece jenom zůstanu na středu.

Hereckým hvězdám v čele s Melem Gibsonem asi došla trpělivost a rozhodli se, že si to se svými nepřáteli číslo jedna vyříkají místo u nekonečných soudních sporů pomocí jim nejbližšího dostupného prostředku - filmu. Ať už chtěl producent Mel Gibson po scénáristovi Forrestu Smithovi a režiséru Paulu Abascalovi cokoliv, tak výsledek je dosti rozpačitý. Nevázaný thriller, okořeněný špetkou akce a celý obalený atmosférou hustého moralizovaní na téma, na kolik si člověk může dovolit upustit ze svého soukromí. Smithův příběh je příšerný, ale to se dalo čekat. Do hlavy mi však neleze jiná věc. A tou je fakt, že paparazziové jsou vylíčeni jako ti největší parchanti na světě, kteří čestným, mravným a s nejlepšími úmysly všekonajícím hvězdám jenom zasírají jejich život, likvidují jejich pracovní úspěchy, které si tak poctivě vydobyly. Bo Lamaire je ztělesním všech ideálů hollywoodského herce, kterého na stránkách (reálného) bulváru nenalezneme. Spořádaný rodinný život, práce akčního hrdiny mu jde od ruky, takže když se ve druhé polovině filmu změní v nelítostného boha pomsty, tak proč mu nefandit? Svoje chování, které vede krvavou cestou nelítostného souboje se zlodušskými paparazzi, nemusí téměř nijak odůvodňovat. Vždyť jde o blaho jeho rodiny. Nevadilo by mi to, násilí vidím ve filmu každý den, tak proč to najednou vytýkat Paparazzimu ? Protože pokud chce Smith s Abascalem najednou tak mermomocí moralizovat nad (pro herce toliko závažným) tématem svého soukromí, tak by si měli na věc utvořit jeden souvislý názor a rozebrat jej ze všech stran, včetně té "druhé". Takhle zůstal výborný nápad ležet pod nánosem bahna, kterému se říká neobjektivnost. A to si hvězdy asi neuvědomují, že díky těmto lidem získali podstatnou část své slávy a popularity. Ale pardon, ony se ti paparazziové dělí ještě na ty hodné a ty zlé, že?

Hodinu a půl si snímek nepustí diváka k tělu, aby si jej nakonec stějně omotal kolem prstu a dovolil mu nahlédnout do svého nitra. Takový pocit mám ze Suspect zero . Režisér E. Elias Merhige (Ve stínu upíra ) servíruje chladnokrevným stylem celý děj bez sebelepšího dramatického náboje, kterému jako by na první pohled chyběl i život. Divák je násilílm vsazen do role pozorovatele, kterému nezbývá nic jiného než sledovat co mu bude předloženo. Celé to zpočátku vypadá jako levná kriminálka z německé televizní produkce, ale scénáristické duo Zak Penn a Billy Ray vynášejí na světlo staré náměty v moderním, originálním a logickém provedení. Režisér Merhige pak následně tlačí na pilu v každém záběru a nenechává si nic pro sebe. Kamera střídá modrý, černobílý a tmavě rudý filtr, které dávají na odtažité atmosféře největší podíl. Každou roli (tuto nevyjímaje) proměnil Aaron Eckhart v herecký koncert. Ben Kingsley s Carrie Ann-Moss zase působí neskutečně utahaně. Na hercích však film nestojí. Ať už je Suspect zero jakoukoliv kriminálkou, tak pocit něčeho nového zde rozhodně je. Ale pocit toho, že to mohlo být lepší, je dvakrát silnější, nálehavější a neodvratnější. Neduh, na kterém bohužel ztroskotává většina nových thrillerů. Výborný nápad, špatné (v tomto případě divné) provedení film však táhnou níž.