Isherwood

Nechutná, vulgární a zvrhlá komedie bratrů Farrellyových se dočkala pokračování. No, vlastně prequelu. Komediální kvality prvního dílu nebyly nijak oslnivé, ale Farrellyovi vsadili na brutální vtípky a na špičkovou hereckou exhibici Jima Carreye a Jeffa Danielse. Tento film však postrádá úplně všechno co jsem před chvílí vyjmenoval. Jsou spousty trapných komedií, ale alespoň se u nich sem tam zasměju nějakým těm debilním fórkům. Pokud ale celý film absolvujete s kamennou tváří a tupým výrazem na ní, tak už je jasné že něco nehraje. Fórům, jako když Harry políčí čokoládou celou koupelnu a otec dívky, kterou miluje a je u ní na návštěvě si pak myslí, že to není čokoláda, ale... no, však víte co, jsem se vždycky rád zasmál. Sice to byl zvrhlý humor, ale režisér i tuto scénu natočil tak dementně nudně, že to stojí minimálně za pozastavení. Neschopnost natočit zhovadilé scény je už na pováženou. Proti tomuto filmu je takový Klub sráčů uměleckým filmem, který zaručeně pobaví, i kdyby jste se mu více bránili. Co na tom, že Derek Richardson a Eric Christian Olsen vypadají jako Jeff Daniels s Jimem Carreym. Co z toho, když ze sebe nedokáží vymáčknout ani desetinu mimických grimas svých předchůdců. Z Eugena Levyho (Jimův táta z prcičkovské série) mi bylo vyloženě špatně. Je na něm jasně vidět, že se mu do role nechtělo a přehrává z takovou nechutí, že mi to úplně zkazilo dojem alespoň z nějakého herce filmu. Luis Guzmán (Traffic - Nadvláda gangů ) asi moc zajímavě koncipovaných rolí v hollywoodu nedostává, když má potřebu hrát v takovýchto žumpách kinematografie. Z filmu je mi špatně, ne z snad z nějakých scén, ale z toho, jak byl příšerně nudný. Ještě, že byl tak krátký. Ble...

Nemůžu se rozhodnout jestli je to blbé nebo geniální. Rozhodně se tam však najde několik originálních prvků. První zombie film v dějinách českého filmu dopadl ale hodně rozporuplně. Na jednu stranu nepostrádá akci, která je dobrá nejen na poměry českého filmu, o napětí se tvůrci ani nepokusili (věířím, že záměrně), ale na tu druhou je film v určitých pasážích neskutečně blbý. Ale ani chvíli není nudný. Avšak blbý chvílemi opravdu je. Je to celkem škoda, protože akce má grády a společně s pořádně řízným soundtrackem působí notně "nečesky". Klasických zombie scén je překvapivě málo, i když se musí nechat, že stylový odstřel zombíka na začátku určitě připomene jakýkoliv klasický zombie film. Z herců jednoznačně vede Jan Dolanský. Je na něm vidět, že si ze své role nic nedělá a hraní stylem "týpek, kterému je všechno jedno" si okamžitě získal mé sympatie. No, když tak to tak vezmu, tak asi takto dopadne film, když se do něj pustí bývalí filmoví kritici (za nemalého přispění stávajících) - jména František Fuka, Tomáš Baldýnský, Ondřej Vosmík nebo Martin Pomothy jsou zasvěcencům dobře známá. Ale taky uznávám a cením snahu tvůrců, která je cítít na každém kroku, o to, aby snímek vypadal tak jak vypadá. A že je občas trochu blblé? To se může stát každému. Kdyby se nejednalo o český film, tak je to jednoznačně "out", ale na český film vždy pohlížím tak trochu jinak... Tři, (ne)zasloužené.

Dlouho mi nebylo tak dobře u srdce. Komedie z prostředí lupičů v tom nejelegantnějším podání. Traffic byl sice úžasný, ale tady je na Soderberghovi vidět, že si chtěl režijně odpočinout. Film nejede ani ve zběsilém ani v pomalém tempu. Jede v pohodovém, které vyhovuje jak jemu, tak i divákovi. Žádné zbytečné scény, které by film prodlužovali. Taky žádná zbytečná akce, efektní kamerové průlety, výbuchy (vlastně párkrát to bouchne, ale žádná megalomanie) a nedej bože automobilové honičky. Dávám za pravdu těm, kteří tvrdí, že není důležité jestli nakonec kasino vykradeno bude nebo ne. Jde o to, jak to bude provedeno. Fikaně! Tohle je to jediné co mě napadá. Sice možná až moc a filmově, ale tady nejde o umění, ale o zábavu. Klobouk dolů pane režisére. Ansábl hereckých hvězd nepředvádí oscarové herectví, to je pravda, ale je vidět že se všichni dobře baví, stejně jako režisér. Dokonce i Andy Garcia, kterého jsem tak trošku litoval, protože jej mám zafixovaného jako kladného hrdinu. Juliu Roberts jsem vzal jako sympatický doplněk ke skvělému filmu. Jak jsem řekl, tak dobře u srdce mi nebylo. Dvě hodiny v parádní herecké společnosti, při jednom parádním úkolu.

Miluju hudbu Rammsteinu. Jejich songy můžu stále dokolečka. I když jak o sobě tvrdím: "do hudby nedělám", tak i přes svou neznalost not a akordů si je vždy milerád pustím. Nebudu rozebírat názory na ně jejich hudbu, vystupování nebo celkovou image. Live aus Berlin je zážitek na jaký se nezapomíná. Rád bych si je poslechnul naživo, ale kde má člověk vzít ty prachy na koncert. Vysoce explozivní podívaná, kde to hoří, vybuchuje a do toho ta hudba. Výlet na lodi je nářez. Rachot, na který se zapomenout nedá. Sesnímání perfektní. Nenapadá mě, kdo ještě má tak choreograficky dokonalé koncerty. Hm?

S filmem režiséra Boba Rafelsona jsem se setkal jenom jednou. Ten film se jmenoval Hra o čas a myslel jsem si, že u toho zemřu nudou. Rafelson je neskutečně nudný a beznápaditý režisér. S neblahým tušením jsem usedl k tomuto filmu a sledoval. Dostal jsem naprosto všechno co jsem čekal. Vlastně jednu věc jsem nečekal. Až do tohoto filmu jsem si myslel, že Jack umí zahrát naprosto všechno. Hm, chyba. Nevěřil jsem vlastní očím, ale Jack mi přišel naprosto nevýrazný. Jeho arogantní výraz se sem naprosto nehodí. Tak tohle jediné jsem nečekal. Ale, nudný příběh, celý film mi vrtalo hlavou o čem to vlastně je a nakonec jsem zjistil, že je to vlastně úplně o ničem, ještě hůře vyprávěný. Rafelson je nudař k zbláznění. Do kratinké stopáže 1 hodina 40 minut se dalo buď, nacpat toho daleko víc, ale to nedovolil scénář, a nebo film zkrátit tak o 20 minut, ale to zase... Ach jo, Rafelson asi moc na výběr neměl. To je jedno. Bob Rafelson je až nesmyslně nudný vypravěč a na jeho další film si dám hodně velký pozor a celkem si rozmyslím, jestli se na něj podívám.

Afričan je zářným příkladem toho, že i některé filmy mohou stárnout. Je to celkem škoda. Film je sice sympatický, pobaví, potěší, ale už ne tak jako před lety, kdy jsem jej viděl poprvé. Ten humor není nadčasový, ale stárne. Ale najde se i něco co nestárne. Catherine Denevau a Philipe Noiret. Věčné popichování této dvojice v tomto filmu je tím nejzábavnějším a uznávám, že některé dialogy budou sledovatelné ještě i za několik let. Taky nestárne jejich herectví. Oba hrají naprosto dokonale. Charlotta je sice "jenom" krásná ženská, která se často dostává do problémů a Victor pravý chlap na pravém místě, ale stále je na co koukat. Sympatické, uvidím jaké to bude zase za pár let.

Nemám rád současný francouzský humor. Tyto konverzační komedie mě prostě neberou. Milerád si pustím kousky s Louisem de Funésem, ale toto jde prostě mimo mě. V televizi několikrát opakovali, jak je to vynikající film, kolik získal Cézarů (4) a že byl i nominován na Oscara. Já si nemůžu pomoct, ale tohleto se mi ani trochu nelíbilo. Jistě, uznávám, že scénář je originální, bohužel je orginální za cenu příšerné nudy, která jde s originalitou ruku v ruce. Je to až k neuvěření, ale je to tak. Chvílemi jsem spíš sledoval hodinky než film. Ano, z režisérčina pojetí je cítit, že film prožívá, ale tento způsob vyhovuje spíše jí než divákovi. Upřímně řečeno, tak ani nejsem filmem nijak zklamán, protože jsem od něj nic nečekal a tento styl komedií mi taky dvakrát nesedí. Je to vlastně jako bych ten film ani neshlédnul.

Jaký pocit ve mně převládl po skončení filmu? Vztek! Vztek z toho, že režisér Walter Hill velmi slibnou látku odfálknul jak se dalo. Jistě scénáristi si příběh vycucali asi z prstu, protože jeho originalita zůstala někde v nedohlednu. Ale aby v tak uboze krátkém filmu (hodina a půl), byly pouze dva boxerské zápasy (pokud nepočítám retro vzpomínky na slavné boxery, které jsou trapným pokusem o originalitu), tak to už je opravdu co povědět. Film je vlastně o ničem. Režisér jej vypráví nezaujatě, bez emoce, bez citu a hlavně příšerně nudně. Přitom ten námět tolik sliboval... Ving Rhames přehrává jako o život, jeho namachrovaný frajer je úplně mimo, zato Wesley Snipes je jeho dokonalým protipolém a Peter Falk mi přišel lehce komikcký, ale sympatický. Neporazitelný je nudnou slátaninou, která nepotěší nikoho. Fanoušci boxu budou zklamáni z malého procenta zápasů a fanoušci filmu budou plakat nad ofláknutým filmařským řemeslem.

Elegatní a kultivovaný příběh o vztahu stárnoucího profesora univerzity s mladou vykonavavatelkou asi tří různých povolání poslal režisér Robert Benton do bahna nudy a čím víc minut filmu uběhlo, tak tím více film zabředával hlouběji a hlouběji. Chladný a odtažitý režisérův přístup k filmu je podle mě daný tím, že si potrpí na obrazovou stylizaci, ale náboj mu chybí téměř všude. Dokonce i sexuální scény, které jsou sice nasnímány velmi elegantě a decentně, přece jenom nikdo není zvědavý na nahého Anthonyho Hopkinse, jsou bez jakéhokoliv emoce o absenci jiskření se proto snad ani nemá cenu zmiňovat. Připadá mi to téměř až jako urážka, že v tak chatrně postaveném filmu se najdou výborné herecké výkony. Všichni bez vyjímky. Dovolil bych si k hercům jenom pár poznámek, první je ta, že můj oblíbený Ed Harris dokázal na celkovém place necelých deseti minut strhnout na sebe všechnu pozornost a ještě pár minut poté co byl ze scény pryč mi v hlavě stále pulzovala myšlenka na něj. Nejvíce překvapil Gary Sinise, rozhodně. Polonahá Nicole Kidman vypadá stále dobře, ale její "vlnění" a polehávání s Hopkinsem v posteli mě po chvíli přestalo bavit. Jako těžké selhání beru hudbu Rachel Portmanové, protože zpočátku sympatické tóny klavíru působí na konci až nepřijemně vlezle a jenom potrhují ty nejnegativnější pohledy na film, který sice trvá hodinu a tři čtvrtě, ale mě se to zdálo jako by to trvalo alespoň dvě a půl. A když to tak dám všechno dohromady a zamyslím se nad tím, tak mě napadne jenom to, že tohle asi nebude dobře.

Idylka, kterou mnozí závěru prvního dílu vyčítali, je Paulem Greengrassem během prvních chvil filmu rozmetána a ke špionážnímu thrilleru se tak přidává ještě jedna žánrová škatulka – revenge movie. O škatulkování se však nedá hovořit o formě, která je v daných vodách odvážným experimentem, o němž si většina zavedených režisérských es může nechat jenom zdát. Greengrass nebere kameru „do ruky“ jenom v akčních scénách, ale stativ zahazuje úplně a díky pečlivé práci se střihem posouvá toto vyprávění do úplně jiné dimenze, než ve které se pohyboval první díl. Drsný vzhled celého snímku skvěle odpovídá náladám hlavního hrdiny, který bez kapky emoce plní své vlastní úkoly, které jeho bývalý chlebodárci a teď lovci nejsou schopni pochopit. Ve kterém filmu uvidíte jak kladný hrdina mlátí „nevinnou“ dívkou o zeď a žádá od ní doznání? Ve kterém filmu dokáže hrdina zlikvidovat pomocí časopisu nejen protivníka, ale celý dům? Originální filmařský experiment, který se producentům mnohonásobně vyplatil, si zaslouží jediné. Uzavřít trilogii ve velkolepém stylu