POMO

Funny Games naruby a konvenčněji, bez formálních filmařských hrátek. Nocturnal Animals bez uměleckého víceplánu. Pořád ale skvělé psychologické stupňování nejistoty a pocitu “něco tady nehraje”, s důkladně skrytými kartami pod stolem a finále, které překvapí. Silný, ale krutý a zlý film, který můžu doporučit málokomu.

Lepší než předešlý, zbytečný Halloween Kills. Michael Myers je sice na druhé koleji, ale linka s novou postavou Coreyho zajímavě relativizuje příčiny vzniku absolutního zla (odpovědnost společnosti kolem nás) a funkčně paraleluje samotného Myerse. Kdy jsme viděli hollywoodský mainstream, ve kterém se takřka hlavní postava, kterou chápeme a stojíme při ní, vyvine tímto způsobem? Neotřelé a dvážné. Čímž netvrdím, že bych uzavření kultovní série neviděl raději v jiných rukou a pojmutou jinak…

Zamlžené lesy a louky jsou super dějištěm pro vlkodlačí horor. Zasazení do kostýmové historické doby filmu dává punc solidního dramatu. Než v něm ale začnou alespoň trochu fungovat hororové scény, divák takřka rezignuje. Nejdříve jsou zrežírované neobvykle špatně, a později vzbuzují emoce spíše proto, že už lépe známe postavy a drama prožíváme s nimi. Slabou třetí hvězdu dávám za drama, nikoliv za horor.

Scénáristická bezmoc, režijní black-outy. Jediným účelem je průběžně nám servírovat extrémní gore, jaké jen tak jinde neuvidíme. A vážně, bez komiky. V první polovině se režie ještě jakž-takž snaží pointovat sociální neduhy současné společnosti, no druhá polovina je pouze z prstu vycucané, natahované nic. Splatter brutalita a punková zvrhlost filmu ale skutečně jedinečná. Například znásilnění do deštníkem vypíchlého oka slečny na ambulantním vozíku, napojené na kapačky. A tak...

Holka s nadváhou trpí posměšky maloměstského okolí. Jediný, v kom shodou náhod najde oporu, je řádící vrah, kterého identitu a místo výskytu zná jenom ona. Zajímavý námět a velmi slibný rozjezd filmu, kterého scénář ale začne odbočovat od toho zajímavého a otravuje zbytečnými dialogy s matkou a policií, řešíc, proč hlavní hrdinka tají události, kterých byla svědkem. Jakoby to divák nevěděl. Vyhrocené krvavé finále rozpaky diváka utlumí, ale dojem promarněného potenciálu zůstane.

Hellraiser Cliva Barkera je pro adaptace těžký námět. Zfilmovat ho tak, aby dával smysl v motivaci všech postav i prolínání reality s pekelnou dimenzí, aby strhnul dějově a potěšil nejenom fantazijními výjevy utrpení a šťavnatým gore, vyžaduje více než jen tradiční “hororový talent”. David Bruckner se scenáristy zde slušně rozvinuli odhalování světa cenobitů a slavné skládací kostce dodali nové, takřka mytologické rozměry. Ale ve finále se ve smysluplnosti zvratů a uzavření osudů postav přece jenom tak trochu ztratili. Jedna z přeživších postav to zkonstatovala správně: “Co se tam právě stalo”?

Silný herecký potenciál celého ansámblu. Ben Foster jako Jan Žižka perfektní, každý jeho pohled či výrok má ducha a koule. Fungují taky emoce a jednoduchý, ale dostatečně dramatický i akční příběh. Překvapí drsnost a vysoká míra testosteronu. Potěší kvalitní  instrumentální soundtrack. Co ale film sráží do průměru je režie, v některých scénách připomínající lacinější televizní brak. Např. ve scéně únosu snoubenky vidět naprostou bezradnost v přehlednosti, střihu, co a jak se děje. A podobných momentů je ve filmu více. Petru Jáklovi fandím za odvahu, ambice a plnění si klučičích snů, ale i on sám musí vidět, že zůstat u produkce a svěřit to např. Ronu Howardovi by přineslo jiný výsledek.

Scenáristicky chudší varianta na It Follows, ale pouze co se novátorství týče. Psychologicky je totiž pečlivě, takřka až procedurálně budovaná, bez jediného slabšího místa. Výborně technicky zfilmovaná, v napětí a lekačkách velmi intenzivní, s brilantním sound designem. A skvělou newcommerkou Sosie Bacon v hlavní roli. Režisér Parker Finn ještě překvapí.

Snových 98 minut, které spolu nijak logicky nesouvisí, přestože v nich vystupují stejné postavy na stejných nebo spřízněných místech. Převážně hradu a jeho místností, katakomb, sklepů i interiérů s hezkým horským pozadím (natáčeno na Castello Piccolomini v Itálii). Upalování žen, lesbický sex, tuny zoomů na bezdůvodně vytřeštěné oči hlavních i vedlejších postav. Atmosférický, pestrobarevný nesmysl, ve kterém všichni všechno strašně moc prožívají, aniž by divák tušil, proč. Dokoukat v jednom kuse dokonce zasluhuje respekt. A panáka.

Pastelový femme matrix. Jen dobře, že plakát láká na sladkou romanci s Harrym Stylesem. Překvapené divačky dostanou sofistikovanější thrillerovou metaforu na věčnou vnitřní nespokojenost a utopickou iluzi “dokonalého života”. Na druhý režijní počin původně herečky hodně ambiciózní počin, spoléhající na filmařská esa ve štábu (kameraman, střihačka, skladatel). Florence Pugh to vede herecky, Styles romanticky a moc dobře se na to kouká. Jen samotná pointa není nijak originální, vlastně ani vhodná. A ve finálním vygradování se to v souvislostech i emocionálním prožitku celé tak nějak rozpadne.