POMO

Luca Guadagnino vyplňuje díru v kinematografii. Komorní rozbor outsiderského života lidí, konzumentsky závislých na lidském mase. Existence zoufalých individuí na okraji společnosti, jakoby parafráze na fantaskní téma upírů. Nutnost skrývat vlastní osobnost, pátrání po rodinné historii kvůli pochopení sebe sama a místa na světě. Zároveň ale taky křehká romantika o důležitosti najít spřízněnou duši. Film obsahuje děsivější a krvavější scény, než byste čekali od očekávané globální distribuce s uměleckým vkladem a Timothée Chalametem. Pro mainstreamového diváka bude odporný až nekoukatelný, přestože dějově je klasickou road-movie vztahovkou s klišoidním žánrovým vyvrcholením. Slabší čtvrtou hvězdu dávám za odvahu uměleckou formou vyprávět o největších společenských tabu a za geniální casting Marka Rylanceho. Emocionálně mě ale snímek nechal naprosto chladným, s postavami jsem nedokázal jakkoliv soucítit.

Íránský, skutečnými událostmi inspirovaný příběh, jak by ho Íránci nikdy nenatočili. Protagonistkou je odvážná ateistická novinářka, kterou šéf policie povýšenecky opovrhuje, když ho ona slušně odmítne. Pátrání po masovém vrahovi prostitutek je pouze prvním dějstvím, po kterém následuje reflexe íránské mentality ovládané sílou víry. Významné množství Íránců totiž vnímá “čistění ulic od prostitutek” jako bohulibou činnost. Centrem vyprávění a nejkomplexněji vykreslenou postavou je onen vrah, hodný otec rodiny, který koná v dobrém přesvědčení. Brilantní, vrstevnaté drama, které daleko přesahuje tematické možnosti podobných západních žánrovek, a které nepotřebuje žádné abstraktní artové vložky, aby nadchnulo i nejnáročnějšího diváka.

Australské Deliverance, ve kterém vyzývatelem nejsou zlí vesničané, ale divoká tropická fauna. Dva protagonisté v manželské krizi a situace, která jím úplně nesedne. Zvířata tomu napomůžou, ale hlavním nepřítelem jsou si s labilní psychikou oni sami. Atmosférický thriller, překvapivě působivý na to, jak málo a na jakém prostoru se v něm stane. Skřeky zvířectva, campingový diskomfort, stísňující magie tmavé noci. Realita se časem mění v přeludy, činy jsou páchány bez zdravého úsudku.

Scenáristika průměrného televizního seriálu, který nikam nespěchá. Příběh nejen že jde opět shrnout do jedné krátké věty, navíc je stejný jako minule a vypadá to, že příště nebude jiný. Nepřirozený pohyb modrých ještěrek na souši se od “Pilotu” nezměnil. Polovina filmu kvůli němu působí jak videoherní demo. Ovšem přesun pod vodu je skvělým upgradem. Ještěrky plavou mnohem hezčeji než chodí a skáčou, a fiktivnímu podmořskému zvířectvu i rostlinstvu James Cameron vdýchá nevídaný život. Je krásný a kouzelný. Luc Besson bude jásat. Na vodě taky dostanou prostor lidské postavy, co dodá digitální umělině fyzičtější drajv. Všechny ty ponorky, mechakrabi a vůbec padoušské scény s lovením “velryb” jsou uber cool. Připomenou divácké radovánky z akčních klukovin ve Vodním světě. Veskrze se ale Avataří fenomén stává spíše lunaparkovou atrakcí (s příslibem VR budoucnosti) než filmovým dílem v pravém smyslu slova. Takovým Cameronovym Marvelem s chabým rozpracováním postav. Což je trochu škoda.

Romanťárna, které nejde moc co vytknout, ani ji nejde za co vychválit. Bezpečná vztahová konstelace, ve které přes mlsání zakázaného ovoce nejde žádnou z postav za cokoliv odsoudit. Absence většího zdramatizování a stoprocentní naplnění žánrové šablony z filmu dělají takřka červenou knihovnu. Potěší ale dávka živočišnosti v erotických scénách. Je zajímavé sledovat, jak se nepřikrášlená podoba sexu díky otevřené internetové době stává přirozenou součástí i mainstreamové filmové zábavy.

Vtažení diváka do demonstrační řvavy je bombastické, první dlouhý jakože jednozáběr je technická krasojízda. Hněvem hnaný motor filmu až do konce nezpomalí a několikrát znovu připomene snahu tvůrců o skvěle zkomponované, dramaticky gradující dlouhé záběry. Ale s postavami nás nedokáže sblížit natolik, abychom to peklo prožili v jejich kůži. Ani o té nejrozumnější z nich se nedozvíme nic osobnějšího, než kdo je její sourozenec. S tak jednoduchou dějovou premisou, bez napojujících emocí a bez vyššího uměleckého přesahu se z Atheny stává tak trochu prvoplánový konstrukt.

Není náhoda, že tak krásný film o lidech a filmařině je autobiografickou zpovědí autora nejsrdečnějších kousků kinematografie. Kruh se uzavírá, jedinečná křehkost ikonické filmařské formy Spielberg + Kamiński + Williams splývá s obsahem jako nikdy předtím. Sem to všechno směrovalo. ___ The Fabelmans jsou nejkomplexněji odvyprávěné rodinné drama, co jsem kdy viděl. A přestože v něm nedojde k žádné tragické události, mně osobně  i nejvíce zasahující rodinné drama. Procítění životních událostí dětství a mládí v nejmenších, ale současně nejzásadnějších detailech, ztělesněné do adekvátně citlivého, chirurgicky přesného filmového vyprávění. Mozaika střípků formujících osobnost člověka, který skrze bolest i radost srostl s filmovou kamerou. Ta mu odhalila počátek největšího (rodinného) zklamání v dospívání, i mu pomohla elegantně vyřešit středoškolský problém se šikanou. Že se pak s kamerou zapsal do uměleckých a společenských dějin světa, už je jiný příběh. ___ Cinefilský rozměr The Fabelmans je bonusem k vyprávění o rodinných hodnotách, které bylo vždy alfou a omegou jeho díla. Až zde ho udělal klíčovou součástí příběhu, navíc hezčeji, než jsme si mohli přát. Castingové překvapení v epilogu a poslední záběr filmu mě dostali do kolenou. Vrátili mě tam, kam jsem se bál, že už mě současná kinematografie nevrátí. Steven forever ❤️

Tarantinovka bez Tarantina. V předešlé The Cabin in the Woods si Drew Goddard unikátně zažongloval s žánrovými klišé hororu, zde se pouze neobratně snaží vařit z ingrediencí gangsterek a různorodosti figurek, zasazených do prekérní situace. Problém je ovšem už v nich. Definice obou záporných postav (holky) je chabá a jejich náhodná kolize s hlavní dějovou linkou (Jeff Bridges hledající něco) vyznívá prvoplánově. A nejméně funkční i nejhůře obsazenou postavou filmu je s nimi související Chris Hemsworth, který měl naopak finále filmu vykopnout do výšin. Film taky pořádně nevyužívá potenciál námětu “ve špatnou chvíli na špatném místě”. Časové prolínání není chytře vypointované a tempo je místy zbytečně pomalé, spoléhajíc na dialogy, kterým chybí vytříbenost. Jeff Bridges to ale táhne chlapácky, Dakotě sedí mrcha více než slečinka z odstínů šedi a největší smysl z nich nakonec dává mladý vedlejšák Lewis Pullman.

Cool nápad na fascinující metaforický bizár, ale výsledek je spíše komický. Většina postav bez masek jsou nejspíš režisérovi kamarádi, neumí se před kamerou ani tvářit přirozeně. Když se scéna rozjede, zabije ji prudký střih. Po napětí či zhrození, nebo čemkoliv “horor” ani stopy. Hudba sice občas tlačí na pilu, ale všechno jsou to “intense” scény, na které koukáte jenom s údivem. Přitom kdyby měl scénárista ambici na celovečerák, a děj se vyvinul v něco zajímavější, nepředvídatelné a vypointované, mohli Anonymous Animals obstát alespoň jako sice funkčně rozpačitý, ale vizionářsky komplexní úlet.

Norský fantasy biják pro osmileté kluky. Více vojáků, tanků a helikoptér než trola. V hollywoodském šabloně se všemi typickými klišé. Až je ta předvídatelnost a snaha o cool momenty trapná. Trol ale vypadá fajně a norská příroda je krásná a atmosférická. V ní to ještě i baví. Do kytek to jde až v druhé polovině, kdy jedni ho chtějí rozbombardovat a druzí vlastně ani neví co chtějí, ale mají k němu jakože blíž. Bezhodnotný derivát King Kongova námětu.