Audrey Hepburn

Jen zlehounka našlápla do světa filmu, ale otisk, který zanechala je nesmazatelný.  

Tvářička několika úspěšných romantických komedií padesátých a šedesátých let a současně nesmrtelná ikona filmu 20. století. Ženy celého světa napodobovaly její nezaměnitelný styl, filmová akademie ji označila za jednu z nejlepších hereček všech dob. Vyvolávala v lidech otázku, zda je lepší – Katharine Hepburn nebo Audrey Hepburn? Nebyly příbuzné, ale měly dost společného. Obě byly jedinečné, navíc tak rozdílnými způsoby, jaké si jen lze představit. Nevypadaly vůbec konvenčně a obě se staly filmovými symboly.

Nikdy neměla víc než padesát kilo, trčely jí klíční kosti a nosila černé vlasy v nichž vypadala jako skřítek. Jen se svýma obrovskýma očima spadla jako z nebe na zem, osídlenou plnoštíhlými, ráznými ženami typu Marilyn Monroe. Zatímco v roce 1962 Marilyn zpívala na narozeninách prezidenta Johna F. Kennedyho, o rok později mu své „Happy Birthday Mr. President“ zazpívala Audrey. Křehká Audrey si záhy našla své místo. Navíc proslavila Givenchyho kombinace jednoduchých modelů, geometrických vzorů, černých roláků, černých tříčtvrtečních kalhot, černých polobotek a bílých ponožek. Hranaté výstřihy, vysoké rukavice, kostýmky s malými kulatými límečky nebo sluneční brýle ze Snídaně u Tiffaniho se staly vzorem elegance pro miliony žen. Návrhář Givenchy přitom původně nebyl nadšený spoluprácí s nějakou Audrey, když očekával Katharine (oznámili mu totiž jen příjezd herečky jménem Hepburn a Katharine tehdy již byla legenda). Audrey si jeho počáteční neochotou nenechala zkazit šanci vybrat si sama v Paříži šaty pro Sabrinu. Zklamaný Givenchy hubené dívce sotva ukázal šaty připravené na přehlídku, ale nakonec se setkal s hereččiným nadšením z jednoduchosti jeho modelů. Ty teprve ve spojení s její dokonale štíhlou postavou zasáhly módní svět. Nakonec se stala múzou návrháře, který ji oblékl pro sedm filmů zahrnujících Snídani u Tiffaniho, Jak ukrást Venuši nebo Šarádu s Carym Grantem.

Celý život o sobě prohlašovala, že vůbec neumí hrát, nikdy nechtěla hrát a byla by ho raději prožila s rodinou než před kamerou. Rodina byla to o čem snila. Její matka, holandská baronka Ella Van Heemstra svou dceru pokřtěnou jménem Audrey Kathleen Ruston vychovávala dosti svérázným způsobem. Jako staromódní katolička nedůvěřovala lékařům, takže i záchvat černého kašle u třítýdenní dcery zvládla po svém. Vzala dítě, jemuž se zastavilo srdce za nohy a pořádně poplácala po zadečku. Herečka celý život tvrdila, že zemřela již ve třech týdnech a po metodách své matky už přežije všechno. To nejhorší ji teprve čekalo, když začala válka. Do té doby byla rodina zvyklá pobývat v pohodlí Belgie, Nizozemí nebo Anglie, protože otec Joseph Victor Anthony Ruston byl britský bankéř. Audrey chodila do elitní londýnské baletní školy, snila jedině o kariéře primabaleríny a dostala stipendium pro výjimečně nadané žáky. Pak se ale vše zbořilo jako domeček z karet. Anglie vstoupila do války, otec si nenápadně zabalil a s rodinnými šperky opustil rodinu, což zásadním způsobem zasáhlo duši křehké šestileté černovlásky. „To bylo to nejhorší, co mě v životě potkalo,“ vzpomínala v příštích letech.

„Nebyla mouka ani maso a v dobách největší krize jsme vařili cibulky tulipánů a zkoušeli jsme upéct chleba z trávy.“

Rodiče se rozvedli a maličká nadějná baletka se s matkou vrátila do rodného Holandska, které zatím zůstávalo neutrálním místem. Za chvíli ale do nizozemského města Arnhem vpadli Němci, popravili většinu jejich příbuzných, kteří se zúčastnili odboje. Šlechticům byl zabaven veškerý majetek a tak na tom barončina dcera byla ještě hůř než většina obyvatel. Jeden z jejích nevlastních bratrů přešel k partyzánům, druhý byl odveden do Německa na nucené práce. Nakonec zbyla jen Audrey, která přenášela ilegální vzkazy ve svých baletních cvičkách. Její příliš anglicky znějící jméno jí matka změnila na Edda. Na konci války už podvyživená šestnáctiletá dívka vážila sotva čtyřicet kilo a nemohla dál dávat hodiny tance, kterými podporovala rodinu. Společnost jí dělali jen žloutenka, chudokrevnost, otoky a astma. Lékaři o mnoho let později prokázali, že její štíhlá postava a stav metabolismu jsou důsledkem dlouhodobé podvýživy za války. Média se přesto stále zaobírala spekulacemi o hereččině anorexii. Nikdy nevážila víc než padesát kilo a to někteří závistivci neodpouští. Naštěstí většina diváků prokázala dobrý vkus a zamilovala si 170 cm vysokou a přitom křehkou ženu v elegantních kostýmech. Byla tak výrazným protipólem k umělým bohyním plných tvarů, jenž vládly americkému filmu 50. let. V roce 1995 byla časopisem Empire zvolena za osmou nevíce sexy ženu filmové historie.

Konec války strávila Audrey s matkou v tajném úkrytu za jejich rodinným domem a v den jejích šestnáctých narozenin bylo Holandsko osvobozeno. Přesídlily do Amsterodamu a Audrey tolik okouzlila přední učitelku baletu, že ji Sonia Gaskell dávala hodiny zadarmo. Zanedlouho znovu získala stipendium pro výjimečně talentované žáky v proslulé londýnské baletní škole. Ke jménu si přidala Hepburn, stejně jako si jej doplnil její otec, který po válce nalezl dokumenty o tomto jméně svých předků. Později ji filmoví agenti varovali před příjmením, které bude přinejmenším vést k záměnám s Katharine Hepburn. Audrey ale tvrdohlavě stála o jedinou vazbu k svému otci. Tentokrát ji nezastavila válka ani rozvod rodičů a užívala si Londýn jako baletka. Situaci jí zkomplikovala až stále větší výška pro kariéru baletky. Plná pracovního optimismu a mládí se živila jako modelka, přecházela z jednoho konkurzu na druhý, a čím dál tím častěji zavítávala na ty filmové. Dělala zrovna křoví při jednom natáčení v hotelové hale, když ve vedlejší místnosti probíhal konkurz na divadelní hru Gigi. Slavná stará spisovatelka Colette, znuděná průběhem konkurzu na svou hlavní postavu, slídila na svém invalidním křesle v hale, až zahlédla rozesmátou, štíhlou, okatou Audrey s cigaretou. Legendární Colette trvala na tom, že její Gigi musí hrát jedině Audrey. Zaplatila jí hodiny herectví na příštích několik měsíců a premiéra na Broadwayi měla skutečný úspěch. Její filmovou podobu s Mauricem Chevalierem v roce 1958 však Audrey odmítla.

Objevila se v několika holandských filmech, tím prvním byl Nederlands in 7 lessen (1948), nakonec stejně jako všichni ostatní musela do Spojených států, aby se stala hvězdou. Hned v roce 1953 dostala roli v Prázdninách v Římě vedle Gregory Pecka. Film měl ohromný úspěch, stal se první z legendárních romantických komedií andělské Audrey a filmová začátečnice dostala rovnou zlatého Oscara. Tím byla odstartována série nejlepších milostných příběhů, mezi které Americký filmový institut zařadil hned pět filmů s Audrey Hepburn (Prázdniny v Římě, Sabrina, My Fair Lady, Dva na cestě, Snídaně u Tiffaniho). V příštím roce si zahrála v Sabrině, opět s oscarovou nominací. Jednoduchému příběhu Audrey ukázkovým příkladem dodala na výjimečnosti, která chyběla stejnojmennému remakeu z roku 1995 s Julií Ormond. Za Příběh jeptišky (1959) a Snídani u Tiffaniho (1961) byla poctěna dalšími oscarovými nominacemi.

„Kdykoli si něco začnu s mužem, podvědomě umírám hrůzou, jestli mě náhodou neopustí.“

Na londýnské premiéře Prázdnin v Římě se setkala s Melem Ferrerem. O dvanáct let starší, dvakrát rozvedený herec a otec čtyř dětí se stal jejím manželem hned po té, co se dozvěděla, že s Williamem Holdenem (partnerem ze Sabriny), by nemohla mít děti. Strávili spolu 14 let a Audrey situaci pocitově stále srovnávala s otcem, který od rodiny nečekaně odešel. Brali se ve Švýcarsku v roce 1954 a Audrey nadšeně zjistila, že je těhotná. V pátém měsíci ale potratila, zhubla na čtyřicet pět kilo, kouřila krabičku cigaret denně a topila se v depresích. Podruhé potratila po pádu z koně během natáčení. Lékaři ženě, která snila o velké poklidné rodině sdělili, že díky válečnému strádání asi nikdy dítě nedonosí. Audrey však otěhotněla znovu, šest měsíců tvrdohlavě strávila v posteli a v jednatřiceti porodila svého prvního syna Seana H. Ferrera. Sotva tři měsíce po porodu se však vrátila do práce s vznikla Snídaně u Tiffaniho, včetně její slavné písně „Moon River.“ (později byla použita v dalších filmech, vloni v Almodóvarově Špatné výchově). Audrey byla vždy přesvědčena, že její obsazení do role Holly Golightly byla chyba, ačkoli je to jedna z jejích nejpopulárnějších rolí. Mel Ferrer chtěl, aby jeho slavná žena točila stále víc filmů, ale Audrey si nepřála nic jiného, než zůstat doma s rodinou. Nakonec znovu potratila a pustila se do natáčení My Fair Lady. Stejnojmenný muzikál s Julií Andrews byl hit na Broadwayi a Audrey neměla zrovna největší chuť převzít její roli ve filmu. Nakonec se na roli Elizy Doolittle začala poctivě připravovat, brala hodiny zpěvu a tance. Uprostřed natáčení ale zjistila, že její zpěv bude nahrazen hlasem Marnie Nixon. Masmédia si celou aféru bohatě užila, Filmová akademie zrušila Audryinu nominaci a Oscara dostala Julie Andrews za svou Mary Poppins.

V roce 1959 odmítla točit Deník Anne Frank, protože se necítila dost silná na vyvolávání si vzpomínek na veřejné popravy na ulicích a další obludnosti, jichž byla za války svědkem. Za thriller Čekej do tmy (1967) v režii Terence Younga se jí dostalo další oscarové nominace. Opět se jí ale pletly vzpomínky do přítomnosti. Když šestnáctiletá Audrey za války pomáhala v holandské nemocnici, jeden z mladých raněných vojáků byl budoucí režisér Terence Young, který ji o víc než dvacet let později režíroval v tomto svém snímku. Nakonec se tak Audry přece jen střetla a do jisté míry možná i vyrovnala se zasunutými vzpomínkami – v prosinci následujícího roku (1968) se s Ferrerem rozvedla a ve čtyřiceti začala znovu. V lednu 1969 se provdala za Andrea Dottiho, italského psychiatra, kterého potkala na palubě zámořské lodi. S nadšením proležela své další těhotenství a v jednačtyřiceti si pořídila druhého syna Luca Dottiho. Její život byl jako ve filmu jen v letmých okamžicích. Ital trávil víc času na večírcích s kokainem a nezávaznými známostmi a Audrey během jejich třináctiletého manželství ještě dvakrát potratila.

Do světa filmu přispívala téměř výhradně jen během padesátých a šedesátých let. V roce 1963 se o ní uvažovalo pro roli Kleopatry a kdo ví, jak by vypadal takový obraz egyptské královny, jíž si všichni automaticky spojujeme s tváří Elizabeth Taylor. Od doby svého druhého manželství navštěvovala stříbrné plátno jen velmi opatrně. Přesněji řečeno, zmizela na celých sedm let, než se v roce 1976 objevila v nestandardní verzi příběhu Robin a Mariana. Dojemně stárnoucí Audrey a prošedivělý Sean Connery v Lesterově filmu vzbudili pozornost, ale většina ze vzácných Audryiných posledních rolí už nedosahovala úspěchu a kvalit těch z padesátých let. Naposledy se před kamerou objevila ve Spielbergově romantické fantasy Navždy (1989).

„Chci si rozšířit svou rodinu.“

Zatímco média s radostí rozmazávala krizi jejího druhého manželství, Audrey schovaná pod pěkně promyšlenými slovy o rozšiřování své rodiny vyrážela do Latinské Ameriky nebo Afriky a se zaujetím organizovala humanitární pomoc zemím třetího světa. Fotky křehké a přitom energické dámy sklánějící se nad hladovějícími sirotky jsou po světě známé asi stejně, jako silueta v černých obtažených šatech s rozparkem a vysokých černých rukavicích ze Snídaně u Tiffaniho. Dvě tváře jedné ženy, přičemž ani jedna nevyvolává dojem falešné masky. V roce 1982 se rozvedla a už nikdy se neprovdala. Při svých cestách se setkala s Robertem Woldersem, který ji někdy doprovázel v roli přítele a milence. V roce 1988 byla jmenována speciálním velvyslancem Spojených Národů UNICEF. Myslela si, že se nakazila střevní chřipkou v Somálsku, takže tuto pozici zastávala až do 20. ledna 1993, kdy trpící rakovinou tlustého střeva zemřela ve spánku. Bylo jí 63 let.

Nenahraditelnost Audrey Hepburn dokazuje i fakt, že ve filmové podobě jejího života (Příběh Audrey Hepburn, 2000) se Jennifer Love Hewitt v roli Audrey absolutně nemohla přiblížit kouzlu ženy-skřítka. Mluvila plynně anglicky, španělsky, francouzsky, holandsky, italsky a vlámsky, odmítala slibné role bez špetky lítosti, aby mohla být se svými syny. Brala přes milion za snímek a přesto ji film ani na okamžik neuspokojoval. Jen osud a náhoda ji na čas zaváli do světa filmových příběhů a dovolili jí pár otisků, jaké zůstávají v mokré trávě po ránu, ale její věčná láska k pohyblivým obrázkům se nezrodila. Její filmografie byla velmi krátká, její elegance a styl budou vždy vzpomínány ve filmové historii a její zapálenost pro páchání dobra je stále obdivuhodná.

ČSFD.cz