Tonino Delli Colli

Tonino Delli Colli nastoupil do italského filmového studia Cinnecitta pouhý rok od jeho vzniku, a to už v 16 letech. Na otázku zda chce pracovat ve zvukovém oddělení, nebo s kameramany odpověděl stručně, "s kameramany."

"Život je vždy otázkou štěstí. V té době jsem neměl ponětí, co kamera znamená, nebo že těch pár slov bude určovat směr mého života. Někdy pouhé slovo, nebo dvě mohou všechno změnit."

Jeho první kroky vedly do učení k Mario Albertellimu (Tonino nenavštěvoval žádnou filmovou školu). Za těch pár let byli jako otec a syn. Tonino ho sledoval při práci, přijímal veškeré jeho rady a pokud to situace vyžadovala, tak vypomáhal či podle Mariových pokynů zaskakoval. Ve svých začátcích se však nevyhnul i jiné spolupráci, s dalšími kameramany.

Po druhé světové válce vládl v Itálii neorealismus, který byl do jisté míry inspirací i řadě západních filmařů. Vyznačoval se nedostatkem peněz, čili se muselo vystačit s tím, co bylo. Reálné lokality a hlavně přírodní osvětlení, ať už slunečné, nebo z okolních lamp a jiných prostředků. Jednalo se o dramatické příběhy s nešťastnými osudy z poválečného života, které tak skvěle vynikaly v černobílém provedení, které si Tonino pochvaloval více než-li práci v barvě.

V 50. letech učinil smluvní závazek s Carlem Pontim na pětici filmů ročně, mezi nimiž byly i komedie s populárním italským komikem Totò. Film Totò a colori byl vůbec prvním barevným filmem natáčeným v Itálii, přičemž se Tonino k této práci dostal i tím, že ji nikdo jiný, pro špatné technické vybavení a zázemí, nechtěl dělat, ale on byl ve smlouvě. Příchod barevného natáčení pro Tonina znamenal spoustu nového učení a jiných postupů. Ač nepochyboval, že barva filmu přinesla něco více, tak neopakovatelnou atmosféru černobílého snímku postrádal.

V roce 1951 se kameraman účastnil v Africe natáčení filmu Le Meraviglie di Aladino. Tam se doslechl o novém projektu režiséra Pasoliniho a chopil se příležitosti. Vznikla z toho téměř 1patnáciletá spolupráce, při které Delli Colli natočil téměř všechny Pasoliniho filmy. Dramata jako Accattone, Evangelium sv. Matouše, za což získal svou první Stříbrnou stuhu ze sedmi. Dále pak Tvaroh, Dekameron, nebo Saló aneb 120 dnů Sodomy. Pro Tonina to představovalo perfektní spolupráci s laskavým člověkem, který projevoval respekt ke každému, a kterému pomáhal s technickými znalostmi okolo kamer.

V 60. letech spojil Tonino své síly s dalším režisérem Sergio Leonem, přičemž právě tato spolupráce mu vynesla největší slávu. Pomohl mu tak oživit westernový žánr, staré snímky Johna Forda a Howarda Hawkse, kterému vnukli novou podobu. Ledové a napjaté situace. Inovativní zvuk. Minimalistické dialogy, děj - mnohdy násilný, a především extrémně detailní a dlouhé, širokoúhlé záběry. Vznikl spaghetti western. Třetí díl slavné dolarové trilogie Hodný, zlý a ošklivý (první dva natočil Massimo Dallamano) byl kasovní trhák, a ten následovalo neméně zdařilé Tenkrát na západě. Spolu s režisérem, propracovaným umělcem který dbal na to co bude vidět, vypiplával každý, sebemenší detail všech záběrů, přičemž výsledek stál za to.

Spolupráce vrcholila o necelých dvacet let později, avšak tento čas vyplnil Tonino řadou jiných projektů. Francouzksou komedií Milenci na neděli. Komediálním dramatem Nová strašidla, či hororem Přízrak lásky s Romy Schneider. Film Tenkrát v Americe byl gangsterský epos a dočkal se uznání na festivalu v Cannes, ačkoliv byl zprvu radikálně sestříhán distributory. Byl to vysněný projekt režiséra Leoneho, a ten se do něj pustil s pečlivostí sobě vlastní, přičemž jeho cílem byl snímek, který bude jedinečný ve svém žánru.

Tonino nepohrdl ani spoluprací s dalším velikánem svého řemesla Federicem Fellinim. Slavný improvizátor měnící věci na poslední chvíli nebyl pro kameramana, který měl vždy vše co potřeboval, problém, a vznikly tak snímky Interwiev, nebo Ginger a Fred. Jedna z jeho poslední prací je ceněný snímek Roberta Benigniho z 90. let Život je krásný.

"Vždy jsem se snažil osvětlit příběhy pomocí jednoduchosti mých pocitů a instinktu, který mě vedl."

Za svůj život byl mnohokrát oceněn, převážně italskými cenami, najdou se ale i mezinárodní. Zemřel doma v Římě, roku 2005 na infarkt.

Mirokukii