Luděk Nekuda se narodil 10. října 1942 v Ostravě. V roce 1964 úspěšně ukončil studium na Pedagogické fakultě. Původně sice složil úspěšné zkoušky na Lékařskou fakultu, ale medicíně se věnovat nechtěl. Již během studia začal tíhnout k umělecké branži. A tak společně se spolužákem Pavlem Veselým již na gymnáziu založili divadlo s názvem Divadélko pod okapem. Již tehdy začal Luděk Nekuda psát písňové texty. V divadle nejen psal a režíroval, ale i hrál a troubil na trubku. Již jeho dědeček byl muzikant a tak byl Luděk Nekuda od dětství veden k hudbě. Uměl hrát na mnoho hudebních nástrojů, v mnoha případech měl sice vlastní neotřelý styl, ale výsledné kvalitě to nijak neubližovalo. Nátisk na trubku měl zcela jiný, než ostatní, troubil koutkem úst. Mělo to svoji výhodu, když byla jedna strana rtů příliš unavena, mohl si posunout trubku k druhému koutku.
Luděk Nekuda si sice stoupnul na kantorský stupínek, ale jen velmi kratičce. Již od roku 1965 se rozhodl věnovat plně umělecké dráze. Začal si sám psát i hudbu a nahrávat ji v ostravském studiu Československého rozhlasu.
V roce 1969 se Luďkovi Nekudovi splnil sen, stal se členem divadelního souboru, v němž již nějakou dobu hostoval a který vedl jeho vzor Jiří Suchý. V Semaforu vydržel Luděk Nekuda velmi krátce, pouhé dvě sezóny. Vystupoval v hrách Poslední štace a Tak co, pane barone. Roku 1969 se také narodil Nekudův jediný potomek, syn Ondřej, který pracuje jako reklamní textař.
V sedmdesátých letech už byl z Luďka Nekudu žádaný textař, nepsal jen sám pro sebe, ale psal texty k písním, které zpívaly tehdejší hvězdy jako například Helena Vondráčková a Marie Rottrová. A v roce 1975 začal Luděk Nekuda spolupracovat se skupinou Plavci. Pro Plavce psal texty a průvodní slovo, hrál na různé nástroje. Z té doby je velmi známá píseň Můj pes suverén, ke které si Nekuda napsal slova i si ji zazpíval. Díky Nekudově vazbě na ČST se podařilo Plavcům stát se v televizi nejhranější skupinou. Nekudův inteligentní humor založený na hře s češtinou se stal u diváků záhy velmi žádaný. A byl to nejen humor. Nekuda neoplýval zrovna velkým hlasem, ale schopností procítit text. Což výborně dokázal interpretací písně Pavla Veselého Poslední sbohem.
Začal pracovat i pro rozhlas, kde byl jedním z moderátorů Mikrofora a Dobrého rána. Žil hekticky, po půlnoci vstával, aby mohl moderovat Dobré ráno, během dne psal a odpoledne odjížděl na koncert Plavců. Podle všeho mu tento styl práce vyhovoval. A to se v roce 1980 navíc stal dramaturgem Redakce zábavy ČST. A tím skončilo bohémské období s Plavci, ale zase toto zaměstnání umožnilo Luďkovi Nekudovi, aby si prosadil vysílání svého autorského pořadu.
A tak se v roce 1983 na obrazovkách ČST objevil zábavný pořad SEŠLOST. Do Sešlosti si Nekuda zval své kamarády, méně známé umělce i baviče. Záhy se součástí tohoto pořadu stal Nekudův přítel Jiří Císler. Nekuda nadále konferoval svůj pořad a pokaždé spolu s Císlerem vystoupili s vtipnou scénkou. Scénáře psal sám, ale stal se tím, který spíše nahrával na smeče svých kolegů. V prvním díle Sešlosti byl Luděk Nekuda na pódiu, za ním blikaly žárovky. Již příští díl byl komornější a postupně se Nekuda přesunul mezi své publikum.
V době Sešlosti vznikly takové zajímavé písně jako Šikej mi Klaus, Je třeba, Píseň o zrušených záporech a československé Blues pro dva hlasy a jazyky, v němž dokázal, že si neumí hrát jen s češtinou. V roce 1985 natočil pro Sešlost společně s Gustavem Bromem píseň Swingové království. Napsal také pohádku se stejným názvem, která osloví především profesionální hudebníky.
S Jiřím Císlerem spolupracovali nejen na Sešlosti, ale také jezdili na zájezdy. Císler byl spontánní herec a Nekuda scenárista jejich společných vystoupení. Jak vzpomíná Ondřej Nekuda, napsal jeho otec do scénáře větu, že "sál v Těrchovej byl vybílen Bryndzou." Císler odmítl něco takového říkat, takže Nekuda větu ze scénáře vyškrtnul. Jelikož měl Císler obrovský cit pro publikum, během vystoupení pochopil, že čas na bílení Bryndzou právě nastal. A do té doby vlažné publikum se dostalo do bodu varu.
Vše probíhalo hladce až do onoho osudného dne. Nekudovi nebyla schválena dvanáctá Sešlost, dokonce hrozilo, že tento pořad bude zastaven. Přišel nakvašeně domů a odešel za svým sousedem pít. Když se v podroušeném stavu vracel domů, zavrávoral na schodech a upadl. Skončil v nemocnici s otřesem mozku. Po několika dnech byl Luděk Nekuda převezen do jiného zdravotnického zařízení, do Prahy-Střešovic, na vyšetření počítačovým tomografem. Do nemocnice již dojel ve stádiu mozkové smrti. Lékaři později zjistili, že Nekuda měl zasažen čelní lalok, který reguluje emoce.
To co říkal Luděk Nekuda o Louisi Armstrongovi, když uváděl píseň Hrej mi, k níž napsal slova a spolu s Jiřím Císlerem ji nazpíval, platí i pro něj samého. „Byl zde tak silně, že ani nemohl odejít."
Kateřina "Snorlax" Horáková
