Vladimír Leraus

Vladimír Leraus se narodil 28. července 1905 v Berouně strojvedoucímu s ochotnickými zálibami. Po maturitě na berounském gymnáziu studoval francouzštinu a češtinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Při studiu navštěvoval hodiny herectví u Anny Suchánkové.

Nakonec však zvítězilo herectví, mladý Leraus zanechal studia, a začal působit v činohře Slovenského národného divadla v Bratislavě (1927 – 1929). Poté hrál v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1929 – 1932), v činohře Zemského divadla v Brně (1932 – 1941), v Divadle na Vinohradech (1941 – 1952) a od 1. srpna 1952 až do odchodu do penze v prosinci 1974 v činohře Národního divadla.

Lerausova statná postava, mužný zjev a zvučný hlas ho ze začátku předurčovaly do rolí milovníků a hrdinů. Jeho herecká technika byla založena zejména na bezpečném, až bravurním zvládnutím hlasového partu role. V ND byl často obsazován do malých rolí, kde právě mohl uplatnit své hlasové schopnosti a mužný zjev (například Dože v „Benátském kupci“, Čas v „Zimní pohádce“).

Jedna z jeho nejvýznamnějších rolí byla postava Alexandra Ignaťjeviče Veršinina v Čechovových „Třech sestrách“, kde dokázal herecky ztvárnit postavu, ve které vnitřní lyrika převyšuje dramatickou konfliktnost a role sedláka Filipa Dubského ve Stroupežnického „Našich furiantech“, ve které zaujal přesvědčivou životní zemitostí a pravdivostí. Později se přehrával do charakterního oboru. Postavám dokázal vložit niterný a duchaplný život. Z jeho dalších významných inscenací si uveďme, např. „Král Oidipus“, „Bílá nemoc“, „Námluvy Pelopovy“, „Zmoudření dona Quijota“, „Smír Tantalův“, „Škola pro ženy“, „Vassa Železnovová“ či „Novokřtěnci“.

Ve filmu se poprvé objevil v roce 1935 v roli Karla Hlubiny v melodramatu HŘÍCH MLÁDÍ režiséra Aleše Podhorského. Po čtyřech letech se Leraus objevil ve dvou zlínských krátkometrážních filmech (ČTYŘI LIDÉ – JEDNA ŘEČ a DOBRÝ VEDOUCÍ). K dlouhometrážnímu filmu se vrátil za německé okupace, kdy získal tři větší role Štěpána Tuzara v Krňanského GABRIELE (1941), očního lékaře Pavla Průši v MODRÉM ZÁVOJI (1941) J. A. Holmana a statkáře Navrátila v Krňanského ŽÍŽNIVÉM MLÁDÍ (1943).

Po válce dostal více hereckých příležitostí, ale svým rozsahem to byly pouhé epizodky. Hrál například rozličné lékaře a právníky (TŘINÁCTÝ REVÍR, PRŮLOM, RUDÁ ZÁŘE NAD KLADNEM, BÍLÁ SPONA, KLÍČ, SVATBA BEZ PRSTÝNKU, PŘÍPAD MRTVÉHO MUŽE, VŠICHNI PROTI VŠEM), ředitele anebo revolucionáře (SLOVO DĚLÁ ŽENU, PRVNÍ SETKÁNÍ, ANNA PROLETÁŘKA) či soudce a představitele inteligence (VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ, PSOHLAVCI, ZDE JSOU LVI, POCHODNĚ, LIDÉ JAKO TY, SVATÁ HŘÍŠNICE, SLEČNA GOLEM).

Z těch významnějších si připomeňme: staršího pána města v ALENĚ (1947) Miroslava Cikána, úlisného uherského vyslance ve Fričových komediích CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), pražského purkmistra v dramatu JAN HUS (1954), pražského arcibiskupa v JANU ŽIŽKOVI (1955), Šimona od Bílého Lva v dramatu PROTI VŠEM (1956) Otakara Vávry, sultána v Krškově pohádce LABAKAN (1956), plukovníka Krause von Zillerbuta v komedii DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) Karla Steklého, člena komise ve Fričově KRÁLI KRÁLŮ (1963) atp.

Po další odmlce se Lerausovou poslední rolí stala postava dvořana v komedii ŠAŠEK A KRÁLOVNA (1987) Bolka Polívky a Věry Chytilové. Svým hlasem Leraus doprovodil různé dokumenty (např. ROK STALINSKÉ EPOCHY, OLYMPIÁDA HELSINKY 1952), rozhlasové hry („Racek“ i „Maryša“) a recitace.

Spolupracoval rovněž s televizí (RADÚZ A MAHULENA, ZLOČIN NA VOLAVČÍM JEZEŘE či KDO JE VINEN). Za své herectví získal Leraus tituly Zasloužilého člena Národního divadla (1962) a Zasloužilého umělce (1965). S jeho jménem je také spojen jazykolam „Roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová“. Herec Leraus zemřel 29. června 1991 v Praze v nedožitých osmdesáti šesti letech.

Jaroslav "krib" Lopour