Claude Sautet

Sautet původně studoval malířství a sochařství, po válce působil jako sociální pracovník, koncem 40. let pak psal hudební recenze pro časopis Combat, později vystudoval slavný filmový institut IDHEC (Institut des Hautes Etudes cinématographiques) a začal pracovat u filmu, následně se stal televizním producentem, od počátku 50. let také asistentem režie. V roce 1951 natočil jeden krátký film, jeho celovečerním režijním debutem byl dnes již zcela zapomenutý film BONJOUR SOURIRE (1955). V dalších letech se pak nadále spokojil s pozicí pomocného režiséra, později se prosadil také jako scénárista nebo autor námětu, a to nejen u vlastních filmů, spolupracoval se slavnými režiséry jako byl Jacques Deray a Jean-Paul Rappeneau, jako autor námětu se podílel například na slavné gangsterce BORSALINO (1970).

Prvním známějším filmem Sautetovy tvorby bylo kriminální drama VELKÝ RISK (Classe tous risques, 1960), což byla adaptace novely neméně slavného režiséra a spisovatele José Giovanniho. Úspěch filmu zaručovala participace Lino Ventury a Jean-Paul Belmonda, přesto ale v dobové konkurenci zapadl. Dalším samostatným Sautetovým filmem byla opět kriminálka a opět v hlavní roli s Lino Venturou L'ARME À GAUCHE (1965). Mezinárodního věhlasu dosáhl Sautet až svým následujícím filmem VĚCI ŽIVOTA (Les Choses de la vie, 1969), což bylo novátorsky pojaté psychologické drama v hlavní roli s Romy Schneider a Michelem Piccolim. Film byl nominován na Zlatou palmu v Cannes a Sautet obdržel jako režisér filmovou cenu Prix Louis Delluc. VĚCI ŽIVOTA byly také komerčně nejúspěšnějším Sautetovým snímkem – ve Francii jej v kinech viděly téměř tři milióny. Zmínění dva herci hráli také v dalším filmu MAXŮV POSLEDNÍ PŘÍPAD (Max et les ferraileurs, 1971). Romy Schneider (tentokrát s Yvesem Montandem) byla také hvězdou filmu CÉSAR A ROSALIE (César et Rosalie, 1972), který balancoval na hranici dramatu a romantické komedie. Yves Montand byl za tento film oceněn italskou cenou Premi David di Donatello. Ve spolupráci s Yvesem Montandem a Michelem Piccolim pokračoval Sautet také ve svém dalším filmu VINCENT, FRANÇOIS, PAUL A TI DRUZÍ (Vincent, François, Paul et les autres, 1974), v němž se objevil také Gérard Depardieu. Svými filmy z první poloviny 70. let Sautet také navázal na mimořádný komerční úspěch z roku 1969 a dva z nich znovu přesáhly dvoumiliónovou hranici návštěvnosti v kinech.

Koncem sedmdesátých let natočil Sautet svůj nejslavnější film DOCELA OBYČEJNÝ PŘÍBĚH (Une histoire simple, 1979), který těžil z nejlepších tradic francouzského filmu postavených na všedních záležitostech prostých lidí. V hlavní roli znovu Romy Schneider spolu s B. Cremerem a C. Brasseurem. Tento film byl nominován na Oscara, Romy Schneider získala Cézara jako nejlepší herečka, dalších devět cézarovských nominací zůstalo neproměněných. Hned několik nominací na Cézara provázelo také následující film UN MAUVAIS FILS (1980), opět psychologický snímek oživený dramatickým příběhem na pozadí. V tomto filmu hrál hlavní roli tehdy slavný Patrick Dewaere, představitel jedné z vedlejších rolí, Jacques Dufilho, získal Cézara. V osmdesátých letech Sautet natáčení vlastních filmů výrazně omezil, vyprodukoval pouze dva filmy, které navíc narazily na nezájem diváků i kritiky. Nechuť pokračovat v práci pramenila také z předčasné smrti jeho přátel Romy Schneider (zemřela v roce 1982) a Lino Ventury (zemřel v roce 1987).

Velký úspěch znamenal pro Sauteta návrat za kameru až počátkem 90. let s melodramatickým příběhem SRDCE V ZIMĚ (Un coeur en hiver, 1992) v hlavních rolích s Danielem Auteuilem a Emmanuelle Béart. Tento snímek posbíral hned několik ocenění ve Francii i v zahraničí včetně Stříbrného lva na mezinárodním festivalu v Benátkách. Claude Sautet získal jako režisér Cézara, dále pak Cenu Francouzské filmové akademie a Cenu syndikátu filmových kritiků. Emmanuelle Béart byla hvězdou také dalšího, Sautetova posledního filmu, NELLY A PAN ARNAUD (Nelly et Monsieur Arnaud, 1993). Také tato posmutnělá komedie o lásce si vysloužila několik ocenění, pro samotného Sauteta Cézara za režii, znovu Cenu francouzského syndikátu filmových kritiků, cenu Prix Louis Delluc a také italskou cenu Premi David di Donatello. Takto úspěšně završil Sautet svou filmařskou kariéru a zemřel v Paříži 22. července 2000 ve věku 76 let následkem rakoviny. Od roku 1953 byla jeho manželkou Graziella Escojido, s níž měl jednoho syna.

Claude Sautet v počátcích své tvorby – a ostatně i později – trpěl nepřízní kritiků; v době nástupu tzv. nové vlny se jeho filmy zdály příliš konzervativní. To také vedlo k tomu, že Sautetova režijní filmografie není nijak početná a zahrnuje v sobě poměrně dlouhé časové odmlky. V těchto mezidobích se Sautet věnoval psaní a jeho vycizelované dialogy k tématu vztah muž-žena mu zajistily čestné místo ve francouzské scénáristice. Přes určité kvalitativní výkyvy ve filmografii patří Sautet k významným tvůrcům francouzského filmu 20. století a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu.

Pavel "argenson" Vlach