Agónia - koniec Rasputina

Film rozkladu a zániku, zachytených v Klimových nesmierne atmosférických pomalých zhlukov obrazov komorného charakteru, posilnených autentickými zábermi udalostí. Skvelá monotónna, podvedomo pôsobiaca hudba tlačiaca scény do k ešte silnejšiemu, vyhrotenejšiemu výzoru. Nezabudnuteľné obrazy historickej tragédie cárskeho Ruska a jeho "svätého muža" so silnou dávkou expresivity. (31.01.2013)

Jinak zpracovaný příběh, než jsem viděla nedávno (ruský Rasputin z r. 2013). Z jedné strany mě Klimovovo dílo nadchlo, chvílemi se mi svíralo hrdlo nad prostřihy mezi světem bohatství a světem bídy a zoufalství. Slabošský panovník a úpadek skoro tisícileté říše během pár desetiletí. Škoda že Klimov vynechal úlohu "profesionálních revolucionářů", kteří byli na ruské dějiny přisáti od začátku 20. století. Lenin, Trockij, Kerenskij, Kaplanová a další. Ti hráli destruktivní úlohu už v revoluci r. 1905 a stejnou i v r. 1917. Organizovali tisíce lidí, šířili mezi nimi nenávist a hnali je na smrt. Úpadek tisícileté carské říše měl konkrétní jména. V Klimovově poměrně rozsáhlém díle pro ně místo bylo. Za to, že se o nich nezmínil, ubírám jednu hvězdu. (05.09.2014)

Expresivní snímek lze chápat současně jako životopisné drama i podobenství o rozpadu ruské monarchie. Klimov pracuje s různými rovinami vnímání reality a času Střídá "běžné vnímání" se silně stylizovanými scénami vizí a černobílými dokumentárními záběry. Podobně jako hrdina Klimovova snímku Jdi a dívej se projde hrdina filmu vlivem okolností a vlastní sebedestruktivity několika výraznými změnami, až nakonec zůstane jen sám se sebou a není mu dáno ani jednoduše umřít. (12.06.2006)

Filmovost Agónie zpomaluje v první polovině neběžné zacházení s psaným textem - se spoustou textu - ...a zpomaluje ho také řada dokumentárních záběrů. A to i přesto, že jsou dynamičtější, než samotné vyprávění. Zvykal jsem si dlouho na přechody mezi nimi a mezi viscontiovsky luxusním barevným snímáním příběhu (- který se ostatně rozvíjí jen velmi zvolna a navíc leckde zašustí papírem). ...tajné komnaty paláců, přiznaně studiové (cikánská scéna, chodba za "poradní" místností válečného důstojnictva - figuríny důstojníků jak z Tajemného hradu v Karpatech) a do toho prostřih na místnost dětského pokoje carského synka - s realistickou výpravou tak jak "má být" ve velkém filmu; a do toho všeho občas černobílé "artové" záběry nahoty - Klimov byl expresionista naturelem. Neorganičnost těchhle kontrastů i to, že to vlastně nevadilo - 15 let po Nové vlně ovšem zůstává jako hlavní akcent: obecnější zachycení údělu nadaného jedince žraného vlastní choutkou a mocí anebo výpověď o dějinných pohybech, o tom, jak prohnilý pozdní carismus byl, to mi všechen ten expresionismus a vizualitu nevyvážilo - je to totéž, co mi vadilo v Jdi a dívej se: tlačit na pilu uměl Klimov výtečně. Étos je v tom ale podle mě jen jako vedlejší produkt. Mj. Schnittke úžasný! Mít tak symfoňák s Eri Klasem a film k hudbě! (25.03.2018)

Elem Klimov zvláda jednu vynikajúcu vec lepšie, než väčšina režisérov. Aspoň pokiaľ môžem súdiť na základe dvojice filmov, ktoré som od neho mal možnosť vidieť. Na Agónii, podobne ako na Idi i smotri, nemožno neobdivovať všeobecnosť výpovede. V jadre to nie je film o Rasputinovi, nie je to film o úpadku cárskeho Ruska. Je to film o človeku či ľudstve ako takom, všetky (inak zdá sa vcelku dodržané) historické súvislosti neslúžia konkrétnemu cieľu, ale prerastajú do plnokrvnej metafóry. Možno viem, ale hlavne som naplno precítil. Nutné podotknúť, že v neposlednom rade aj vďaka hlavnému predstaviteľovi – v Petrenkovom podaní pramení Rasputinova démoničnosť z reálnych povahových čŕt, nie z teatrálnej mimiky a gestikulácie. Naozaj úžasná súhra medzi režisérom a hlavným predstaviteľom... (23.06.2005)