Titán

Prvních cca 30 minut mi přišlo, řekněme, snesitelně šokujících, ale pak někdy od momentu, kdy si Alexia změní vzhled a začne se vydávat za Vincentova syna, mě to začalo postupně dost iritovat, a závěr jsem shledal vyloženě nechutný a pro mě osobně prostě nesympaticky absurdní - nepochopil jsem, co to mělo celé znamenat, a od jisté doby mám na tenhle typ divácky odtažitých a nepříjemných filmů dost alergii (a vyloženě nesnesu scény, v nichž si filmové postavy tělesně ubližují - zde si kupříkladu Alexia upraví vzhled svého nosu tak, že si ho rozmlátí o umyvadlo, což mě vyloženě fyzicky bolí jen takto napsat). A to, že mě ten film tak rozladil, mě mrzí o to víc, když si vzpomenu, jak jsem byl před 5 lety nekriticky nadšený z režisérčina předchozího snímku Raw (a to mj. díky hereckému výkonu  Garance Marillier, která hraje i zde, ale bohužel jen menší roli v pár scénách) - podruhé se stejný zázrak už bohužel nekonal. (24.05.2022)

Její prvotinu Raw jsem viděl. Obeznámen s fakty a ohlasy jsem do toho šel i podruhé, i když tentokrát nebylo potřeba mít při ruce nějaký papírový sáček. Pařížská režisérka Julia Ducournau svůj styl každopádně nezapře, dupe na vizuál, dbá na dunivý soundtrack, neuhýbá před nahotou či násilím, tlačí na fyzično. Nemusím mít úplně všechno, říkal jsem si několikrát během projekce. Malé děvče tak dlouho sralo otce za volantem, až to narval do svodidel. Od té doby má v hlavě kus titanu. V dospělosti žádné světlé vyhlídky nemá, pracuje jako tanečnice, kdy neustále odolává slovním i fyzickým atakům, a občas někoho píchne jehlicí do vlasů. A pak se seznámí se stárnoucím velitelem hasičů. Co je realita a co pokřivená fantazie? Provokující guláš, který pracuje s až přílišným množstvím motivů. On těch témat bylo ostatně moc i v případě Raw, kdy rovněž šlo o rozklad příčetnosti hlavní hrdinky. Tak zase někdy! Možná... (19.11.2021)

Titán patrí k filmom, na ktoré sa nedá dopredu pripraviť. Je to ako s tvorbou Larsa von Triera. Môžete ju mať celú napozeranú, no pri ďalšom stretnutí zasiahne opäť intenzívne a fyzicky bolestivo, takmer ako po prvýkrát. V prípade tohtoročného víťaza Zlatej palmy ide o silne telesný zážitok, ktorému sa navyše podarilo udržať si okolo seba hrubú clonu tajomstva. Z obsahu, ani z traileru nie je celkom zrejmé, o čo v snímke vlastne pôjde a mnohí v tom nebudú mať o nič jasnejšie ani po jej vzhliadnutí. Titán je príbehom dvoch ľudí, ktorých osudy sa v jeden moment pretnú za vcelku bizarných okolností, aby si navzájom jeden druhého obrazne adoptovali. Na pozadí surového násilia, ktoré miestami zavádza divákovu pozornosť od jadra podstaty, sledujeme ich túžbu po naplnení elementárnych ľudských potrieb – odovzdania a prijatia lásky. I keď žiaľ a hnev oboch postáv pramení z úplne iných zdrojov, na ceste ku šťastiu a zmiereniu sa s osudom, ich zväzuje rovnako neúprosne. Alexia/ Adrien (Agathe Rousselle) a Vincent (Vincent Lindon) si medzi sebou vytvoria vzťah fungujúci na princípe win-win, ktorý je akokoľvek zvrátený a komplikovaný, súčasne dojíma akousi detskou úprimnosťou. Francúzska režisérka a scenáristka strieda vo svojej provokatívnej snímke potešenie s utrpením, nehu s brutalitou a prvky body horroru s citlivou rodinnou drámou. Máme tu výbornú kameru, fungujúci soundtrack, niekoľko momentov, ktorých zreteľný obraz si, aj proti svojej vôli, tak ľahko z pamäte nevymažete a hercov, ktorí v stvárnení svojich znepokojivých postáv idú trúfalo až na dreň. Na druhej strane bojujem s určitými scénami, ktorým nedokážem priradiť žiaden prenesený význam a mierne sa obávam, či ich jedinou funkciou nebola iba provokácia s obsahovou prázdnotou. Motivácia hlavnej hrdinky je pomerne rozpačitá, kdežto pri Vincentovi sa dá pekne čítať. Vo výsledku ide o nie celkom konzistentný experiment, v ktorom sú obsiahnuté témy pokrivenej sexuality, bezútešnej osamelosti a popierania skutočnosti. No nech budete z kina odchádzať s akýmikoľvek pocitmi, Julia Ducournau sa svedomito postará o to, že o jej novinke budete ešte dlho premýšľať. (25.10.2021)

Nic feminističtějšího na trhu už asi nenajdete. Dávám čtyři spíše z recese, ale musím říct, že styl této režisérky mě asi nepřestane překvapovat. Raw byl určitě lepším zážitkem, ale Titane je prostě takovej brutální bizár, že tomu ty čtyři dám. Do čeho všeho se Agathe Rouselle nechala kvůli roli překecat to mi fakt hlava nebere, ale pokud to mělo za cíl šokovat a pobouřit, myslím, že to zvládly holky na jedničku. Ať už se jednalo o soulož s autem, tělesnou metamorfózu či porod ocelového dítěte, ve všem jsem jako ženská viděla trochu větší hloubku a i tady na čsfd se vyjadřují hlavně muži, kteří se podle mě nedokážou přeprogramovat na jinou perspektivu, proto jsou ty názory třeba dost jednostranně. Jasně, bylo to fakt ujetý, i mě to zezačátku strašně iritovalo a vůbec jsem nevěděla, na co se to sakra divám a kam to hlavně spěje. Od půlky to ale získává i psychologičtěji zaměřenou notu a člověk  v tom toho může nalézt trochu víc, než by se zdálo. (18.12.2021)

Spoilery! Vskutku velmi bizarní bizárek, který se jen tak nevidí. Velmi zajímavě stylizovaná záležitost s extrémně šíleným dějem, který se neustále stupňuje. Nedovedu si představit, jaký intenzivní drogový mixík si musela režisérka namíchat, že ji napadlo stvořit něco takhle šíleného a opravdu hodně provokujícího. Úplně se mi tajil dech z dovedností maskérů, protože hlavní hrdinka byla nepopsatelně nechutná. V průběhu děje se nedalo absolutně předpovídat, co se stane v nadcházejících minutách. Snímek se nedrží žádných filmových šablon a vytahuje z rukávu jednu šokující scénu za druhou. Není tak nouze na spoustu brutálních vražd, znásilňování automobilů, otcovskou lásku ve francouzském stylu. Snímek zřejmě rozpůlí diváctvo na dva nesmiřitelné tábory, které bude zákonite spojovat jeden společný aspekt - tento film opravdu hodně dlouho nedokážete dostat z hlavy. Hodně syrová, opojná a především divná záležitost. [75 %] (12.10.2023)