Veľryba

Tak přesně tohle se vám, kluci, přihodí, když budete prcat chlapy a furt dokola číst tu Melvillovu přeceňovanou kudlankovsko - narkoleptickou sračku! Poslední vepřový týden Brandoráda Prasera je jedním z mála filmů houbičkového artisty Darrena, u jehož sledování neobrostete esotericko - psychodeliktickým mechem, a ani nemáte nutkavou potřebu v pravidelných intervalech zvracet pseudoyntelechtuálně nestravitelné kusy Schopenhauera nebo poťouchlé zbytky biblických metafor. Přisuzuji to zejména tomu, že mu autor vcelku solidní divadelní hry i scénáře nedal prostor příliš fetovat a projevovat obvyklou metadonovou „tvůrčí kreaturivitu“, a především veskrze dokonalé a až uhrančivě odpudivé kreaci samotného, dnes už i civilního keporkaka, Prasera, jehož jsem vždy považoval za skvělého kašpara, a je věčná škoda, že nezvládl přechod a vyžral se z mumijního fešáckého lumena skoro na porážkovou váhu hrdiny tohoto kusu. Ale aspoň na něj nemuseli patlat moc silikonu a role na tělo se pro něj zjevně pořád najde. Až mi bylo líto, že to pro podtržení té obskurní chrochtavé atmosféry nenatočili v 5D a projekce nepřenášela i otřesy sténajícího sedacího nábytku a pachy žluklého potu a tříselných mykóz. Jelikož neurazí ani samotný psychologicky solidně propracovaný příběh moderně náhle zbuznělého intelektuála, jehož religiózně rozpolcený klystýr pošel na anorexii, a on se na protest rozhodl užrat xmrti, přičemž kvůli neutuchajícímu životnímu optimismu nevidí, že je jeho homozanedbávaná dcera odporná charakterová mrdka, uberu pouze 1,5004243582 hvězdy za předchozí Darrenův audiovizuální terorismus a docela spokojeně se odeberu na posezení sežrat nějaký ten maxikyblík z Kentucky. (03.03.2023)

Neviem či už aj D. Aronofsky musí spĺňať kvóty alebo sa už všetci načisto zbláznili... Prečo musí film začínať scénou, kde sa 300 kilový chlap ukája nad pornom v notebooku? (to som plánoval pustiť ako rodinný film, takmer prúser jak sviňa) V polovici filmu zistíme, že hlavný hrdina opustil manželku a dcéru kvôli chlapovi??, potom počúvame ako ho mal rád, ako sa s ním miloval...ok, dalo sa to prežiť, ale prečo mám pocit, že takmer každý nový film musí človeka niečím vytočiť?  Nemohol to byť tak trochu "obyčajný" film o tlustom chlapovi?, nie on musí byť aj tak trochu buzerant, aby to nebolo také jednoduché... Posledné roky mám pocit, že filmový priemysel poriadne padá na hubu. Nájsť dnes kvalitný film, ku ktorému sa budete s láskou vracať a opakovane si ho púšťať je skôr výnimka. Whale je presne ten prípad, film, ktorý stačí vidieť iba raz. Oscar pre B. Frazera  zaslúžený, ale film sa z toho dal vytrieskať určite lepší... 60%. (12.04.2023)

Indickí džinisti sa zvyknú vyhladovať na smrť, tento skrachovanec sa pre zmenu typicky americkým spôsobom rozhodol na druhý svet prežrať (trochu ma mätie len tá diétna kola). Ľudia nie sú úžasní, nie, väčšina z nich sú úplní hlupáci, to sa týka hlavne konzumného západného sveta. Charlie je však ešte väčší blbec ako všetci ostatní dokopy. Utápa sa v dolorizme, stále dookola sa nadchýna tou toľko preceňovanou americkou literatúrou (ospravedlňujem sa Steinbeckovi, Saroyanovi a Poeovi, na ktorých jediných sa to nevzťahuje) a honí si na chlapskom porne. Dcérenka je na facku, žena tiež, jediný sympaťák je podomový kazateľ. A napriek tomu, že Idaho je najbelošskejší štát USA, aj tu sa musela objaviť aziatka. No neviem, neviem, Aronofsky bol už aj v lepšej forme. Záverečná scéna katarzie je bohužiaľ vyložene na smiech. (04.03.2023)

// Můj love/hate vztah s Aronofskym pokračuje, tentokrát je to teda spíš tak na půl cesty. Námět jako obvykle skvělej, pár silnějších momentů, jakmile to ale skončí (přičemž poslední záběr je esencí všeho, co jsem nenáviděl na Fontáně, brrr...) a člověk se nad tím trochu zamyslí, začne se to rozpadat jako vychtěná umělá slzopudící kaše, ve které je všechno tlačené tak strašně na sílu, až to bolí. Řemeslně je to cajk, na víc jak 6/10 se ale nevytáhnu. (09.04.2023)

Víra, selhání, otázky viny či sexuality, přijetí sebe samého… Hollywood prostě comebacky miluje. Zatažené rolety, propocený gauč, pizza za dveřmi, černé okénko při on-line kurzech. Svou jedinou kamarádku (a zároveň zdravotní sestru) neposlechne. Vymlouvá se na zdravotní pojištění. Oba si ovšem uvědomují, že další kyblík kuřecích křidélek v kombinaci s obří nadváhou na hranici tří set kil může být Charlieho poslední. V sebedestruktivní životní etapě chce vysokoškolský lektor jediné: napravit jedno ze svých klíčových selhání. Už dávno totiž z Charlieho života vypadla (nyní) dospívající dcera Ellie plná nenávisti. Nasupená puberťačka je v jeho očích (jen) poraněné mládě, které potřebuje zachránit a ukázat své lidské kvality. A nebude jediná. V jeho samotářském tmavém kutlochu se vystřídá víc takových duší. Nicméně právě dialogy s dcerou jsou afektované a místy neautentické. Přepálené emoce, které se z nich měly vytěžit, na mě nepůsobily. A asi mi to celé vadilo víc než tlačení na city, za mě byla totiž hranice patosu pořád docela snesitelná. Darren Aronofsky znovu pracuje s tématy sebedestrukce či odcizení (a opět nechybí motiv náboženství) a následně i s jistou formou vykoupení. Samozřejmě se mluví a mluvit bude zejména o Brendanu Fraserovi, který splynul s rolí a s vrstvou tuku (maskéři velký palec nahoru) natolik, že o autentičnosti postavy nikdo pochybovat nebude. Ty jeho oči, to jeho zdůrazňování kladů, ty jeho grimasy při bolestech na hrudi… naopak oscarovou nominaci pro Hong Chau úplně nechápu. Aronofského kousky Requiem za sen, Wrestler či Černá labuť byly víc vtahující, komplexnější a dospělejší. Přesto mi tohle vypocené drama sedlo. (13.03.2023)