Smrt v Benátkách
Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Réžia:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrajú:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (viac)Obsahy(1)
Roku 1911 prichádza do Benátok vyčerpaný hudobný skladateľ Gustav von Aschenbach. V prostredí honosného talianskeho letoviska sa chce zotaviť, načerpať novú životnú silu i inšpiráciu. Tá prichádza v nečakanej forme a berie na seba podobu efébsky krásneho poľského mladíka Tadzia. Aschenbach postupne prichádza na to, že jeho fascinácia chlapcom sa mení na platonickú lásku k ideálu krásy, ktorý sa celý život snažil hľadať v hudbe. Situácia v Benátkach však prestáva byť bezpečná nielen pre Aschenbachove city, ale aj pre jeho zdravie. Zákerné scirrocco privialo do stojatých vôd benátskych kanálov choleru. Benátčania žijúci z turistov sa snažia informácie o epidémii za každú cenu čo najdlhšie udržať v tajnosti. Smrť v Benátkach, ktorá patrí k vrcholom tvorby režiséra Luchina Viscontiho, je druhým dielom tzv. nemeckej trilógie. Film je dokonalou evokáciou atmosféry neskorej secesie, belle epoque i starého sveta, ktorý po 1. svetovej vojne zanikol. Predobrazom postavy Gustava von Aschenbacha bol hudobný skladateľ Gustav Mahler. Preto vo svojej adaptácii Visconti zmenil Aschenbachovu profesiu zo spisovateľa na hudobného skladateľa. S pomocou dokonalej scénografie a hudby Mahlera, Lehára a Musogorského vytvoril z predlohy, ktorá bývala považovaná za nesfilmovateľnú, reflexiu o podstate umeleckej tvorby, krásy a o dvoch silách riadiacich život človeka: sile lásky a sile smrti. (STV)
(viac)Videá (3)
Recenzie (187)
Smrt v Benátkách pracuje se čtyřmi figurami. 1, Parametrická narace. Tedy způsob filmového vyprávění, který sice nese jistý příběh, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální složka. Bordwell hovoří o záměně významu syžetu (schéma a uspořádání příběhu - ve většině filmů upozaděné, zde podstatné) a fabule (příběh samotný - ve většině filmů podstatný, zde upozaděný) a o důležitosti stylu, který vytváří svoji vlastní logiku a nahrazuje vyprávění. 2, Druhou figuru představuje francouzský intelektuál Deleuze se svým pojetím evropského filmu-času. Deleuze ukazuje, že podstatou amerického hollywoodského filmu je pohyb, zatímco v evropském filmu hraje hlavní roli čas; postavy evropských filmů se dostávají do situací, na které již nedokážou reagovat a stávají se samy diváky a jsou odsouzeny k bloudění, procházce či projížďce. Zatímco obraz-pohyb převažoval v kinematografii od počátků až do války, poválečná kinematografie spolu s novým vnímáním reality po otřesných válečných zkušenostech zažívá krizi obrazu-pohybu a objevuje nový typ obrazu; rozšiřuje jej o dimenzi času. Ve Smrti v Benátkách je postava hudebního skladatele oním bloudícím cizincem a hudba časem. A samozřejmě, skladatel se pohybuje, ale hlavní argumentace vychází z toho, co tímto pohybem postava vyjadřuje, ne že má schopnost tento pohyb vykonávat. 3, Třetí figura dává do souvislosti střet filmového vystavení (to zde dominuje) vs. promítání (to absentuje). Nedílnou součástí tohoto filmu je osamělost, ve které se nacházíme při jeho pozvolném sledování – jako bychom kontemplovali obraz v galerii, dlouze, pozvolna, osamoceně a tiše. Jako by tyto obrazy Viscontiho, které můžeme možná trochu nadneseně nazvat „reprodukcemi", byly spíše vystaveny, než promítány. Visconti skutečně spíše maluje, než že by promítal. 4, Poslední figurou, výrazně navazující na bod tři, je kamera. Za (i) postava skladatele často sleduje netečně okolí a kamera představuje jeho pohled. Kamera zastupuje skladatele, protože to on se rozhlíží a zkoumá hovory a každodenní švitoření, zatímco je sám. To jeho očima zkoumáme Benátky. A za (ii) je velká část hlediskových záběrů (zastupujících postavu) falešná; jejich skutečná motivace vychází z nutnosti zachovat plynulou kontinuitu. Funguje to velice důmyslně: Postava se někam podívá (vidíme dívající se postavu). Kamera ji zastoupí (vidíme okolí očima postava). Ale už se nevrací zpět k postavě, naopak rozvíjí a řetězí další události. Přestože jsme tedy v Benátkách, v uzavřeném městském cyklu, díky kameře a filmovému stylu postupujeme vpřed. ()
"Uslovi"- "formalne dokonale" jakoby korespondovalo s ocekavanim jiste moznosti vnitrniho zklamani ktere se svym zpusobem nemuze nedostavit. Pujdu trosku do extremu. Ale tento intimni snimek si uzijete opravdu jenom a pouze sami v kine treba jako je Ponrepo nebo Lucerna. Na obrazovkach televize (resp. CT2) se mu vyhnete. ()
Smrt v Benátkách skutečně jen obrazově rozehrává situaci, která je odhalena v úvodní části filmu a dává jí maximální prožitek. Jen málokterý film dokáže přenést na diváka takovou dávku dobové atmosféry (velmi pečlivě zkonstruované i když i se značnou dávkou hlavně vizuální stylizace, jež však povrchovému a náznakovému dění dodává silnou pocitovost), beznaděje, ničivých obav i osovobozujícího pocitu z existence dokonalé krásy, jež se člověku objeví na dosah ruky, jakákoliv muka může tato těsná přítomnost probudit. Právě oscilace hlavního tématu mezi umělecko-filosofickou disputací a prozaickým příběhem o potlačované homosexualitě, která začne překonávat jakékoliv vnitřní zábrany. V tomto případě je film velmi intenzivním zážitkem, který však vyžaduje i značnou dávku trpělivosti, jelikož jde o silnou extenzi jediné situace, i když téma cholery dodávající psychickému utrpení i fyzický doplněk pomáhá v druhé polovině troše pohybu. Přesto si však opět nemohu odpustit jednu výtku - Viscontiho styl zaměřený na bezohledných až televizně laděných transfokacích (jež silně poznamenaly i předchozí Soumrak bohů) silně narušoval kontemplační zážitek a teprve smířlivé uklidnění na samotném konci, tedy magická scéna na pláži zalité pozdně odpoledným sluncem, napovídá, že statická kamera by zde pro mě asi byla přínosem. ()
Nejsem si jistý, nakolik by mne tenhle film zaujal, kdybych předtím nečetl výbornou knihu Thomase Manna. Stejně tak si nevím, kolik působivosti by filmu zůstalo nebýt úžasné hudby Gustava Mahlera. Kdo nemá trpělivost vnímat tenhle VELMI POMALU plynoucí snímek, měl by zůstat u knihy a při čtení si pouštět toho Mahlera. ()
Galéria (68)
Zaujímavosti (9)
- Björn Andrésen musel byť nadabovaný, keďže je Švéd a jeho postava bola Poliak. (dwdb)
- V knihe od Thomasa Manna je postava Gustava (Dirk Bogarde) autor, nie skladateľ. (dwdb)
- Předobrazem titulní postavy, kterou ve filmu ztvárnil britský herec Dirk Bogarde, byl skladatel Gustav Mahler, jehož hudba podbarvuje klíčové pasáže. (Lynette)
Sledovat tenhle film je jako být svědkem toho, jak vám před očima oživne známý Seuratův obraz Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte - je to velká nádhera, navíc podbarvená nadpozemskou hudbou Gustava Mahlera. Pokud si člověk při jeho sledování něco uvědomí, je to mj. skutečnost, že se dnes historické filmy točí úplně jinak (což ovšem není výtka! podle mě je jednou z největších předností tohoto filmu právě jeho mistrná evokace dané epochy; ostatně tento film se pro dnešního nesoustředěného diváka hodí stejně málo, jako četba "rozvleklého" Manna pro současné čtenáře - obojí krutě vyšlo z módy; stojí mimochodem za zmínku, že sám Mann děj své novely časově nijak přesně nezasadil - text začíná slovy "Gustav Aschenbach neboli von Aschenbach, jak se úředně jmenoval od svých padesátých narozenin, vyšel si jednoho jarního odpoledne roku 19.., který naší pevnině ukazoval po měsíce tak hrozivou tvář, ze svého bytu v třídě Prince regenta v Mnichově sám na delší procházku...). Obsazení považuji za velice šťastné, sledovat Dirka Bogarda v hlavní roli mě hodně baví, a Björn Andrésen byl pro roli Tadzia vybrán rovněž velice vhodně (teprve když si člověk s úžasem uvědomí, že z toho éterického mladíka je dnes už 60 letý stařec, dojde mu, jak je tenhle film starý - stálo by celkem za to něco vědět o tom, jestli ještě kdy natočil něco, co by se svým významem vyrovnalo jeho hereckému debutu v 16 letech, nebo jestli slávu své první role už nikdy nepřekonal). Film jsem viděl dvakrát (stejně jako jsem dvakrát četl stejnojmennou Mannovu předlohu) a považuji ho za velice zdařilou adaptaci jednoho z vrcholných Mannových textů - ve všem zásadním se film předlohy drží velice věrně, a veškeré změny jsou zde spíše kosmetického rázu (to, že Visconti udělal z Aschenbacha hudebníka namísto spisovatele, je zcela zanedbatalná změna; mnohem zajímavější je zde zmínit, že postava Aschenbacha vykazuje mnohé autobiografické rysy - Aschenbach je stejně jako Mann slavný spisovatel z Mnichova, manžel dcery významného vědce, a v neposlední řadě i homosexuál). Závěr je - navzdory své dokonalé předvídatelnosti, kterou předjímá již samotný název knihy i filmu - velmi pohnutý a silný, uvědomíme-li si, že zachycuje Aschenbacha v situaci, kdy byl sice neobyčejně rozrušený, morálně rozložený a těžce nemocný, ale poprvé v životě šťastný: nalíčen jako mladík, a zbaven tak důstojnosti, je ve své homoerotické vášni pustošen hlubinnými stránkami své osobnosti, které celý život držel na uzdě, a takto nachází smrt v městě zamořeném cholerou (samotné zasazení děje do Benátek samozřejmě nebylo vůbec náhodné - ze strany Manna to byl neobyčejně promyšlený krok, vycházející ze znalostí všemožných asociací, s nimiž si tehdejší německá společnost Benátky spojovala). Jaký velkolepý příběh, jaký velkolepý kontrast krásy a ošklivosti, života a smrti! Tím může Aschenbach btw. připomenout postavu Profesora Neřáda ze stejnojmenného románu Thomasova bratra Heinricha (zdařile zfilmováno v roce 1930, viz Modrý anděl), s nímž vykazuje řadu podobností. Skvělý film pro náročné diváky, kteří docení všechny jeho umělecké kvality (považuji za smutné, že tady už 13 let jako první straší Civalův komentář, který ten film tehdy evidentně totálně nepochopil - určitý typ lidí by prostě neměl koukat na umělecky hodnotné filmy, když je stejně nedocení). Film, o kterém by se daly popsat stohy papíru, ale k čemu to, když to nejlepší, co se s ním dá dělat, je si ho jednou za čas znovu pustit a nechat se s ním na chvíli unést do jiného - seuratovského, chtělo by se říci - světa. Takové filmy už se dnes netočí. () (menej) (viac)