Henrich V.

Nechápem výrazne pozitívne kritiky (napr. Rottentomatoes: 100%) a komentáre tipu "najlepšia shakespearovská adaptácia" na Henricha V. Mám rád náročnejšie filmy a viem, že niektoré z nich treba istú dobu sledovať, aby im človek prišiel na chuť, no Henrich V. je väčšinu stopáže neúnosná nuda. Dialógy sú príliš zdĺhavé a nezaujímavé, boje sú režisérsky i organizačne odfláknuté. Neprijímam obhajobu, že taký je Shakespeare a tak to má proste byť. Medzi divadlom a filmom je výrazný rozdiel. Film má dávať väčší priestor prostrediu v ktorom sa príbeh odohráva, má inscenovať scény nerealizovateľné v divadle a nie len otrocky prenášať látku na celuloid. Pre mňa len divadelná hra natočená na kameru ako film, namyslená proanglická propagácia divadelného diela, prehnaný patriotizmus (ktorý je vo filmoch prezentovaný pomerne často, no tu pôsobí veľmi trápne) a hlavne premrhaný potenciál. Česť patrí niektorým (určite nie všetkým) hereckým výkonom. (15.01.2013)

Jakmile padla první replika nadabovaného Kennetha Branagha a jeho hlas zněl jako by byl vykleštěný, TV jsem vypnula a jala se shánět dílo v PŮVODNÍM ZNĚNÍ. Trvalo to, ale rozhodně se vyplatilo. Dále je ku prospěchu mít Shakespearova Jindřicha přečteného, lépe se orientujete v ději a víte k čemu se vlastně vrací ve svých vzpomínkách. Bouřlivé pijácké výboje Jindry a důvod jeho proměny, jsou zde mlhavě popsány, přestože je to jedna z věcí stěžejních. Jinak je zde celé dílo uchopeno zkušenou rukou, což je ostatně zmíněno v ostatních komentářích. Nejvíc mě vzala brilantně natočená scéna samotné bitvy, měla jsem pocit až fyzické přítomnosti. Rozhodně je to pro všechny, kteří mají rádi historické filmy, nebo samotného Shakespeara. (24.11.2013)

Kenneth Branagh a William Shakespeare - to je takřka nerozlučná dvojice. Ten první se snaží postupně natočit snad vše, co ten druhý napsal. Někdy se mu adaptace povede trochu méně, vesměs ale jde o dílka, z nichž by měl autor předlohy jistě radost. Jindřich V. patří mezi Branaghova vrcholná díla. My, odkojení filmy nasáklými americkým patriotismem, najednou sledujeme film, který je přeplněný nacionalismem anglickým. Ale je to nacionalismus tak ryzí, tak skutečný, že si divák takřka připadá jako Angličan a je ochoten vstát z křesla a jít bojovat za krále Jindřicha. Králův projev před rozhodující bitvou je pak jen umocněním onoho entuziasmu, který v té chvíli sice jakoby skomírá, ve skutečnosti se ale nadechuje k finálnímu náporu. Brilantní herecké výkony jsou u "shakespearovských" herců celkem obvyklé, takže není zase moc třeba se o nich rozepisovat. Každý, kdo má rád historické filmy (nejen ty shakespearovské), by si tenhle film neměl nechat ujít. (21.08.2002)

Čím více se blížím k dvacítce, tím více obdivuji ty, kteří v tomto věku dokázali něco významného. Pravda, Kennethovi při natáčení Jindřicha V. táhlo už na třicet, to ale nic nemění na tom, že napsat scénář, zrežírovat ho a ještě se obsadit do hlavní role vyžadovalo velkou dávku talentu a hlavně entuziasmu. A jak se v pozdějších letech ukázalo, toho má Kenneth při adaptování Shakespearových her na rozdávání. Nemůžu si pomoct, ale velmi mi sedí jeho pojetí; v každé hře si najde něco osobitého (v Jindřichu V. kupříkladu pojal krále více jako docela normálního, pochybujícího člověka než neporazitelného hrdinu) a zároveň to komponuje s původním jazykem, který zní, jako byste se skutečně přesunuli o pár stovek let v čase. V některých diskusích si stěžovali i rodilí mluvčí, že ne všemu rozumí, a já - jelikož jsem neměla k dispozici titulky - jsem dokonale všechny obraty nepobrala také, ale k podobnému filmu mi ten krásný, vznešený jazyk plný "th" dokonale sedí. A Kenneth má nejen úžasný hlas, ale také přízvuk, díky kterému se vše, co jako král vyřkne, velmi dobře poslouchá. Po zvukové stránce navíc film disponuje dalším významným kladem: výborným soundtrackem s překrásným chorálem "Non Nobis Domine", který doprovází podle mě nejsilnější scénu z celého filmu: sbírání mrtvol po bitvě u Agincourtu. A ještě jednu scénu si dovolím doporučit: Závěrečné anglicko-francouzské námluvy, kde rázem pochopíte, proč tisíce Britů milovaly pár Ken & Em stejně jako princeznu Dianu a prince Charlese. Zkrátka a dobře, Jindřich V. je po všech stránkách výborné dílo. A až tuto nesnesitelnou tíži bytí vztaženou na krále, jenž si velmi dobře uvědomuje svou zodpovědnost za své poddané a jenž musí kvůli svému postavení tvrdě zakročit i proti svým nejbližším, někdy uvidím s titulky, mé hodnocení s velkou pravděpodobností poskočí o jednu hvězdičku výše. Dodatek 4. února 2011: Titulky stále nemám, ale to nic nemění na tom, že jsem si tuto Kennethovu výpravu do počátku 15. století za jedním z nejpatriotičtějších (a přitom téměř neznámých) anglických králů zamilovala. Slavný tříminutový projev před bitvou u Agincourtu už vám na požádání můžu odrecitovat zpaměti, Derek Jacobi je jedním z nejcharismatičtějších vypravěčů v dějinách a Patrick Doyle se už jen za Non Nobis Domine zapsal do mé skladatelské síně slávy. (06.04.2010)

Extrémní Branaghův zápal pro věc, a nadšení, které z jeho hereckého projevu sálá, je hlavním tahounem tohoto filmu. Okořeněné ještě Doyleovou hudbou, a myslím, že i samotný Shakespeare by byl nad míru spokojen. Jeden silný monolog střídá druhý, a pochopitelně, "Band of brothers" je nezapomenutelné: https://www.youtube.com/watch?v=680NlRI3v2I , a stejně tak Non Nobis and Te Deum: https://www.youtube.com/watch?v=hPXXuEel0fU (18.03.2021)