Tmavomodrý svět

Name: Tmavomodrý svět
Released: 2001
Duration: 112 min
Rating: 80.3530644316396
Cast: Ondřej Vetchý, Kryštof Hádek, Tara Fitzgerald, Charles Dance, Oldřich Kaiser

Dark Blue World (viac)
Dark Blue World
Leidenschaft in dunklen Tagen
Dark Blue World (menej)

80%

466. najobľúbenejší

Vojnový / Dráma / Akčný / Romantický

Česko / Veľká Británia / Nemecko / Dánsko, 2001, 112 min

(ďalšie profesie)

VOD (5)

HBO Max

Apple TV+

Voyo

DAFilms

Lepší.TV

Obsahy(1)

Válečné drama i milostný příběh o přátelství, hrdinství a obětech i láskách českých stíhačů ve službách RAF za 2. světové války. Divácky nejúspěšnější film roku 2001 oceněný čtyřmi Českými lvy Film Jana Svěráka je komorním lidským dramatem, odehrávajícím se na napínavém historickém pozadí. Příběhu o statečnosti, hrdinství a nevděku historie, ale také příběhu o velké lásce, přátelství a chlapské cti vévodí Ondřej Vetchý v hlavní roli Františka Slámy, pilota, který po okupaci Československa v roce 1939 odešel k Britskému královskému letectvu bojovat proti Němcům. Do každodenního boje o život, ve kterém má přátelství cenu zlata, zasáhne osudové setkání s Angličankou Susan. Příběh připomíná odvahu těch, které historie zradila a na jejichž skutky by ani příští generace neměly zapomenout. Divácky nejúspěšnější film roku 2001 byl oceněn čtyřmi Českými lvy (režie, kamera, hudba a střih), Cenou filmových kritiků, hlavní cenou na festivalu ve Varně a dalšími. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Zaujímavosti (99)

Skladba „Tmavomodrý svět“ nebola pôvodne zložená pre tento film, ale naspieval ju už Jan Werich. (TOPmoovie)

Všetci herci a takmer celý štáb aj s potápačmi trpel počas natáčania morskou chorobou, okrem režiséra Jana Svěráka. (Raccoon.city)

Ondřej Vetchý (František Sláma) tvrdil, že výstroj s výzbrojou, ktorú mal na sebe, keď bol vo vode, vážili takmer 90 kilogramov a takmer sa v nej utopil. (Raccoon.city)

Scenárista Zdeněk Svěrák si vybavil úplně první semínka příběhu, která byla do jeho mysli zaseta několik desítek let před vznikem filmu samotného: "Když poprvé vyšla knížka Františka Fajtla Sestřelen, okouzlila mě a letec se pro mne stal klukovským hrdinou. Naplňovalo mě hrdostí, že po tom, co ho Němci sestřelili nad Francií, v civilních šatech, které si obstaral u sedláka, pěšky přešel Pyreneje, dostal se do Gibraltaru, zase sedl do Spitfiru a létal. A teď si představte, že jsem se s Fajtlem osobně setkal. V šedesátých letech, když se začalo politicky oteplovat, jsem byl redaktorem armádní redakce Československého rozhlasu. Začali jsme západní letce zvát k mikrofonu a najednou jsme proti tomu svému hrdinovi seděl. A viděl jsem, že není tak velký, jak jsem si ho představoval, a že je velice skromný. Možná se při tom prvním kontaktu zrodil nápad, že by si tihle lidé zasloužili, aby o nich národ víc věděl." (NIRO)

Zdeněk Svěrák vzpomínal na setkání se skutečnými československými piloty RAF: "Generál Liška byl člověk s úžasným smyslem pro humor, padli jsme si hned do oka. Vykládal mi o strachu z létání. Když jsem si na letišti v Duxfordu v Británii sedl do Spitfiru, divil jsem se, jak málo je v něm místa. A on říká: 'Tam je místa, tam jste se moh' i třást.' Další letec, generál Soukup, mi zase vyprávěl historku, jak byl svědkem situace, kdy se pilot domníval, že po něm při letu jeho kamarád zezadu střílí. Když přistáli, vytáhl na kamaráda pistoli a začali se prát. Podobnou scénu jsem pak napsal do scénáře. Anebo vzpomínal na to, jak měl v letce dva piloty, kteří se báli. A vždycky když vzletěli, hlásili, že mají poruchu a obraceli to zpátky. On jim povídá: 'Poletíte přede mnou, a jak uhnete, tak to do vás našiju!' To je na tom neuvěřitelné - ti lidé se báli, a přesto do toho šli!" (NIRO)

V "obvyklých" filmech Zdeňka Svěráka lidé neumírají. V tomto by se bez toho příběh neobešel, což scenárista komentoval: "Nebyl by to pravdivý film. Přemýšlel jsem o tom, jak jsou válka a smrt u těch letců jiné než u ostatních vojáků. Pěšák je každý den v zákopech, válka je pro něj špinavá, stále stejná, hrozná. Ale tihle kluci měli na zemi whisky, pivo, klavír, ženské, Londýn. Na tehdejší poměry měli možná ještě lepší život než obyčejní civliisté. Ale pak na několik desítek minut, co jim v nádrži vystačil benzín, zažili peklo, smrt. Možná je to hroznější, protože si uvědomujete, o co všechno můžete přijít. O všechny ty holky dole, co vás milují. A vždycky se někdo z letu nevrátil. Pravděpodobnost nenávratu byla nemilosrdná. Své hrdiny jsem musel nechat umírat. Té pravdě jsem se nemohl nepodřídit." (NIRO)

Na rozhořčení diváka, týkající se skutečného záběru bombardovaného města ve chvíli, kdy zazní věta "...dělali jsme doprovod Američanům..." Jan Svěrák krátce po premiéře odpověděl: "Nejste sám, komu tenhle záběr vadí. Náš producent Eric Abraham ho k smrti nenávidí, a ještě pořád mi nabízí kazety s jinými možnostmi. Ten záběr přitom prošel počítačem, všechny bomby, co tam padají, jsou umělé a pozadí je dokolorováno - město do modrozelena a výbuchy do oranžova. Špatná kvalita obrazu měla jaksi dodat autentičnosti a navázat na záběry okupace Československa v úvodu filmu, které vznikly podobnou metodou. Ale nespojuje se to a působí to jenom jako technický nedostatek. Co s tím udělám, teď vážně nevím. Buď ten záběr nahradíme jiným, nebo se s ním naučíme žít." (NIRO)

Natáčení začalo 27. března 2000 na nádraží v Kácově a skončilo 20. srpna (tedy po 102 natáčeních dnech) snímáním mraků přes kabinu letadla. (NIRO)

Střih trval tři měsíce. (NIRO)

Film obsahuje 189 trikových záběrů. (NIRO)

Výběr z poznámek v "deníčku" režiséra speciálních efektů Miloše J. Kohouta, zveřejněném v časopisu Cinema:
- 6. dubna 1997: Schůzka s Honzou Svěrákem v klubu Mišmaš. Nedávno přiletěl se států s Oscarem a je při chuti. Chvilku se coural kolem kaše a pak mi prozradil, že dostal nápad na film o československých pilotech v Británii. Bylo zvláštní, jak to do toho podniku hezky zapadalo - dokonce tam měli takovou tu londýnskou červenou budku.
- 17. června: Sešli jsme se s Honzou v kavárničce u Malostranského náměstí. Bylo nádherné počasí, v nedalekém kostele nádherně zpíval sbor a my jsme se v té kýčovité kulise předběžně dohodli na spolupráci. Honza mi už dřív přinesl scénář a teď se ptal, jestli jsem v něm našel něco, co se nedá natočit. Samozřejmě, že nenašel - když člověk logicky myslí, dá se natočit všechno.
- 29. února 1998: Dneska jsem náhodou viděl pár záběrů z jednoho cizího filmu, který se teď u nás točí, a to je neuvěřitelný, co s tím provádějí. Měli herce na modré klíčovací ploše, ale protože to přeexponovali, modrá je teď příliš světlá a kluci od počítačů se nemají čeho chytit. Tihle "odborníci" za kamerou mě fascinují - myslí si, že jejich chyby jdou opravit v počítači. Nejdou! Natáčení trikových scén musí být dopředu pečlivě promyšlené a dokonale zrealizované, jinak je člověk v háji.
- 19. ledna 2000: Byli jsme se podívat v jednom pražském studiu, které se Honzovi nabízí na postprodukci. Chlubili se, že za sebou mají zkušenosti s triky pro Američany. Na místě se pak ukázalo, že šlo o béčkové videofilmy. Byli hrozně sebejistí, a když nám pouštěli svoji práci, nadýmali se pýchou. Řekl jsem jim: "Pěkný... takovej lepší Playstation." Ztuhli a jak prý to myslím. Tak jsem vstal a přesně jim ukázal, kde mají jaké chyby... Pak jsem jim řekl, že takhle se triky dělat nedaj, a odešli jsme se rovnou dohodnout do UPP."
- 22. února: Začínám vyrábět první scénu - jakoby autentický záběr fotokulometu z křídla letadla. Musí být hotový už v dubnu, ještě předtím, než Honza začne točit. Ten záběr si totiž sám zahraje, protože bude v jedné scéně s herci promítán na plátno.
- 4. dubna: Udělali jsme projekci toho záběru z křídla a spousta lidí vůbec nepoznala, že je to trik - mysleli si, že je to skutečný archivní záběr! Kam ten svět spěje, když už ani sami filmaři nepoznají podvod...
- 2. května: Navrhl jsem Honzovi, že si pro scénu, ve které vybuchuje vlak s cisternou benzinu, postavíme model 3:1 - a fakt ze železa. S tím by se dalo nádherně pracovat - po výbuchu by se to doopravdy zvedlo ze země (to benzinové výbuchy dělají). No paráda by to byla! Honza se na mě tak zvláštně podíval - v očích se mu odrážely ty peníze, co by to stálo - a klidně zašeptal: "Hollywoode, na to zapomeň!"
- 7. června: Dneska jsme točili záběr, ve kterém z pohledu pilota proletíme plameny, když vybouchne cisterna s benzinem. Ty plameny by se daly udělat naživo v počítači, ale vždycky je lepší udělat naživo všechno, co se jenom dá. Takže jsem sedl s kameramanem do vrtulníku, že proletíme těsně nad výbuchem. Poprvé se to nepovedlo - když to bouchlo, byli jsme ještě moc daleko. On se totiž Honza strašně bál, že nás zabije, a nechal to odpálit moc brzy. Šel jsem k pyrotechnikům a řekl jim: "Až Honza řekne 'pal', ignorujte to. Spusťte to, až když uslyšíte anglický 'fire'." Takže jsme odstartovali znovu, já zařval 'fajr!' a dvěstěkilometrovou rychlostí jsme vletěli přímo do ohně. Nádhernej záběr!
- 7. července: U té dnešní scény nouzového přistání se mi líbí, že lidi nebudou vůbec tušit, kde je podvod. Už včera jsem si totiž předtočil podklady - trávu, mraky na obloze, kouře, kupky sena, plašící se koně a podobně. Někdy koncem roku to všechno proženeme počítačem a budeme si s tím hrát jako se skládačkou. Vsadím se, že nikdo nepozná, že od Spitfiru létají falešné drny, natož pak že kupky sena jsou ve skutečnosti malinkaté a není to ani seno, ale kvůli perspektivě tenká stébla ze starých slamníků.
- 12. srpna: Herci měli padla už před měsícem, ale já jsem teprve včera skončil s trikovejma dotáčkama. Kameraman Martin Šácha málem skončil taky. Byli jsme na Moravě a točili v osmi tisících metrech ze dvou letadel. Točím, točím, rozhlédnu se a koukám, že je nikde nevidím. Zeptám se svého pilota a ten ani netuší, kam se poděli. Martin mi pak říkal, že nás volali vysílačkou, ale my nic neslyšeli, a když jsme vysílali sami, nedostali jsme žádnou odpověď. Teprve po přistání jsme se dozvěděli, že Martinovi v těch osmi tisících metrech chcípnul motor. Šli dolů klouzavým letem a začali se připravovat na nouzák - jako Vojtíšek ve filmu. Naštěstí jim motor ve dvou tisících metrech znovu naskočil. To člověka zamrazí... teprve zpětně si uvědomuju, jaké to muselo tenkrát být. Asi bych byl jako stíhací pilot věčně podělaný strachy.
- 11. listopadu: Už od září jsem v UPP a děláme na počítačích. Je to v podstatě mravenčí práce. Dáváme záběry dohromady jako skládačky - přidáváme mraky, kouře, dráhy střel, množíme letadla. Někdy je potřeba upravit i záběr, ve kterém sice není trik, ale naopak je tak perfektní, že vypadá uměle. To ho pak rozostříme nebo roztřeseme."
- 9. února 2001: Zdánlivě nekonečná práce se blíží ke konci. Finální verze záběrů si každý týden vypalujeme na film a kontrolujeme je s Honzou v kině. Ani na sebekvalitnějším monitoru totiž nelze odhalit některé nedokonalosti, na plátně je ale vidět každá sebemenší chybička. Když je Honza spokojený, podepíše UPP předávací protokol, pokud se nám něco nelíbí, předělávám záběr v počítači tak dlouho, dokud není dokonalý. (...) Ještě se nám nestalo, že bychom se pohádali. Máme totiž dokonalou režii - když se neshodujeme, hodíme si korunou. (NIRO)

Typický zvuk kulometu Spitfiru si musel mistr zvuku Zbyněk Mikulík vytvořit sám. Ještě než se do toho pustil, vysvětloval proč: "Divák musí na první poslech poznat, kdo střílí, a proto je třeba vytvořit typický zvuk kulometů Spitfiru, který se bude výrazně lišit od kanonády Messerschmittu. Publiku to umožní snadnou orientaci v leteckých soubojích. Filmový zvuk je, stejně jako celý film, iluze, kterou je třeba sestavit krok za krokem tak, aby nakonec působila věrohodněji než skutečnost. Někdy je ta nadsázka opravdu veliká, například iluze průstřelu kabiny se naplnila ve chvíli, kdy jsem k ní mimo jiné přidal i výstřel z děla tanku, nahraný z minimální vzdálenosti. Abych vytvořil nový charakteristický zvuk kulometu Spitfiru, vezmu jeden jediný výstřel z obyčejného kulometu, přidám k němu úplně jinou explozi a ještě třeba zvuk nějaké malé destrukce. Spojím to dohromady, upravím a tenhle jediný ideální filmový výstřel pak v pravidelném intervalu nakopíruji a vytvořím si tak vlastní kulomet, který není reálný, ale dokonale naplňuje iluzi." (NIRO)

Zvuk leteckých motorů sestavil Zbyněk Mikulík "ze skutečných Spitfirů, které přiletěly z Anglie. Se souhlasem pilotů jsme do nich v různých variantách nainstalovali nahrávací zařízení. Těsně před vzletem jsme ho pak zapnuli a nechali běžet. Nyní z těch nahrávek vybírám kousíčky, které se hodí, ale i u nich je třeba zachovat pocit, který diváci znají z jiných filmů. Ve skutečnosti je totiž zvuk leteckého motoru překvapivě rovnoměrný - pilot může odlétat celou náročnou akrobatickou sestavu a na zvuku motoru slyšíte minimální změny, protože obrátky motoru se příliš nemění. Tah se reaguje spíše nastavením listů vrtule než enormním zvyšováním obrátek. Letadlo je něco jiného než auto." (NIRO)

Střihač Alois Fišárek, který s Janem Svěrákem pracoval už od Obecné školy (1991) komentoval "šéfovo" sezení na dvou židlích: "Teď je zároveň režisér a producent, což není žádná legrace. Každý se ho totiž na všechno ptá. I já, když jsem potřeboval půjčit kousek natočeného negativu, jsem musel žádat přímo jeho. 'A proč já?' zeptal se mě rozmrzele. 'Jsi producent, ty to musíš rozhodnout.' - 'No jo,' zamyslel se Honza, 'tak v tom případě ne.' Oba jsme věděli, že jako režisér by mi ho klidně půjčil. Jako producent si ale uvědomil, že negativ je vzácná věc, kterou nesmí pustit z ruky." (NIRO)

Jeden z osmi vrtulníků, použitých při natáčení, pilotoval specialista na letecké záběry Frederic North, který měl za sebou i práci pro Stevena Spielberga. Jan Svěrák vzpomínal na jednu památnou scénu: "Francouzský vrtulník nesl kameru přímo pod čenichem a v kabině měl zabudované hned dva monitory - jeden pro Frederica a druhý pro kameramana, aby mohli záběry během letu společně komponovat. Když se natáčel subjektivní pohled pilota, který startuje proti lesu s přetíženou stíhačkou a skoro při tom lízne vrcholky stromů, Frederic letěl tak nízko, že kamerou jednu špičku smrku urazil. Objektiv byl osleplý od smůly a bylo nutné někde rychle přistát. Frederic našel v lese úzký průsek a v něm starou asfaltovou silnici. Na ni taky s vrtulníkem dosedl - běžící rotor se do průseku vsunul asi tak těsně jako topinka do opékače. Kameraman vyběhl pod svištící vrtuli, aby sklo kamery očistil, a najednou, kde se vzala, tu se vzala, na konci asfaltky se objevila červená Fiesta. Paní za volantem vypadala dost překvapeně: vrtulník na lesní cestě asi nečekala. Kupodivu ale nezastavila a jela dál. Jen se v autě opatrně přikrčila, a když podjížděla roztočenou vrtuli, zavřela oči. Frederik nad tím kaskadérským kouskem jenom zakroutil hlavou a s francouzským přízvukem ucedil: 'People are crazy!'" (NIRO)

Podle střihače Aloise Fišárka režisér Jan Svěrák původně vůbec nechtěl, aby střižnu navštěvoval scenárista Zdeněk Svěrák: "Argumentoval, že on tátovi taky nekoukal do počítače, když měl text ještě v hrubé verzi a byl plný pochybností. Nakonec tátu pozval a hned po vstupu ho uvítal slovy: 'Tady si sedni a mlč!' Zdeněk Svěrák se ale choval skvěle. Při projekci vůbec nemluvil, byl dojatý a pak jen chválil." (NIRO)

Určité nebezpečí hrozilo i při relativně poklidných scénách, například při té, v níž v záběru jedou obě stíhačky za tou v popředí. Ta byla tažený laminátový model, v němž seděl Ondřej Vetchý (František Sláma). Jan Svěrák: "Z kabiny Spitfiru nevidí pilot přes motor vůbec dopředu. Při jízdě na zemi musí dělat takové malé obloučky, aby se podíval, kam vlastně jede. Jenže Spitfire, co si to po ranveji takhle šněruje, vypadá jako opilá užovka. Oba anglické piloty jsem proto poprosil, aby to střihli rovně. Udělali to, přestože museli jet jen podle našich pokynů do vysílaček, čili vlastně naslepo. Navigovali jsme je pak velmi pozorně, protože kdyby do sebe nebo do Ondřeje ťukli, dopadlo by to špatně." (NIRO)

Jan Svěrák komentoval práci pilota jednoho ze dvou skutečných Spitfirů, tehdy zhruba padesátiletého Nigela Lamba: "Pilot, který bojoval v opravdové válce v Zimbabwe, ovládal Spitfire naprosto bravurně a hned tak něčeho se nelekl. Přesto jsem byl trochu v rozpacích, když za ním měla přijet na natáčení jeho těhotná manželka, která čekala jejich už třetí dítě. Říkal jsem si, že asi nebude nadšená, až uvidí Nigela sekat vrtulí pampelišky a kličkovat mezi telegrafními sloupy před rozjetou lokomotivou. Paní Lambová, bývalá letecká akrobatka, mě pak ale dokonce prosila, jestli si smí sednout až úplně k monitoru, že by prý ráda viděla manželovy kousky zblízka. Prosil jsem Nigela, aby se mi nebál říct, až mu některý můj požadavek bude připadat příliš nebezpečný. Že chci mít ten film hezký, ale ne za každou cenu. 'Všechno, co tu dělám, je bezpečné,' odpověděl mi. 'Vždyť po mě nikdo nestřílí!'" (NIRO)

Když bylo v ranější fázi vývoje nutné brát více ohledů na zahraniční partnery, na chvíli se zdálo, že bude z příběhu muset být vypuštěno jeho vyprávění z věznice Mírov. Zdeněk Svěrák: "Bože, říkali jsme si s Honzou, copak necítí, jak je nespravedlivé, že ty statečné vojáky zavřeli? Brzy nám ale došlo, že právě tohle naši bývalí spojenci pochopit nemohou, protože mají o komunistickém režimu velmi černobílou představu. Jeden z oslovených koproducentů nám třeba řekl: A co je na tom paradoxního, že se západní letci ocitli po válce ve vězení? Vždyť všichni hodní lidé byli za komunismu zavření!" (NIRO)

Jan Svěrák rekapituloval, proč film oproti původnímu plánu nakonec nevznikl v angličtině: "Při psaní scénáře jsem tátovi úmyslně nedával žádná omezení, aby mohl psát svobodně a nesnažil se vejít do nějakého zadání. Věděli jsme jen to, že film bude o československých stíhačích a bude asi částečně situovaný v Anglii. Když pak scénář vznikl, bylo zřejmé, že vypráví o setkání českých vojáků s jinou zemí a jinou kulturou. A proto ty vojáky museli hrát Češi. Protože kdybychom do nich obsadili anglické nebo americké herce a nutili je předstírat, že se svoji rodnou řeč teprve učí v kurzech angličtiny, tak by to vypadalo směšně. Na tatínkově uchopení příběhu a na jeho nepřeložitelných slovních hříčkách tak nakonec naše plány o anglicky mluveném filmu ztroskotaly. A tím začaly problémy s penězi." (NIRO)