The Doors

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Oliver Stone může zřejmě natočit libovolný příběh libovolného člověka odehrávající se v libovolné době na libovolné planetě... A výsledek bude vždycky působit autenticky. Fascinující. The Doors je další takový film. Stone za pomoci hudby, ďábelského Vala Kilmera, Richardsonovy kamery a bůhvíčeho dalšího dokáže i diváka, který v životě neměl cigaretu, natož drogu (tj. třeba mě), zavést na omamný výlet do psychedelické pouštní krajiny divů, koncerty v narvaných halách mu ukazuje skoro jako nějaké starořímské orgie, nechává ho, aby bez dechu poslouchal zfetované monology a dialogy a smysl si v nich našel sám... A navíc toho tolik řekne nejen o hudební skupině, ale i o době a zemi, v níž hrála! Vážně zírám. (12.01.2014)

Magický a uhrančivý film. Léta jsem ho míjel z obavy, jak si s Doors, mojí oblíbenou skupinou, O.Stone poradil. V.Kilmer je sázka na jistotu, výborný zpěvák, byť v určitých pasážích jsem slyšel více jeho, než Morrisona, ale celkově se dokázal s postavou sžít maximálně. Snové obrazy plné symbolů, které se proměňují v jeden nekonečný videoklip, jsou natočeny s bravurou a vytříbeným výtvarným cítěním. Snad jen R.Scott nebo P.Greenaway by dokázali podobně, ale po svém natočit ono halucinogenní šílení na jedné straně a meditativní rozjímání na straně druhé. Sedni na hada a vydej se do pouště nekonečným mořem dun, s fialovým sluncem nad hlavou, purpurovými mraky a hvězdami nade vším blyštícími se jako slzy ještěřího krále. Chytlavé písně s drsnými texty znovu zasáhnou diváka naplno, jedno zda při tom sleduje krajinu, město, koncert nebo pohansko čarodějnický rituál. Všechna špína světa - války, hlad, chlast, drogy, neustálé hranice a přistřižená křídla... Volná láska, divoký sex, osvobozující nahota a květiny. Stone namíchal efektní drink, který chutná skvěle již na první napití. (09.08.2011)

"Doors" je jednou z mých nejoblíbenějších kapel a film o nich nešel snad natočit lépe. Není to jen strohé vyprávění typu "žili byli čtyři kluci a ti spolu hráli...", ale po formální stránce dokonale zobrazuje ducha Doorsácké muziky a Morrisonových textů. Val Kilmer ho nehrál - on se do něho převtělil. Meg Ryanová nikde nehrála lépe a navíc nikde nebyla tak sexy. O tom jak se Oliveru Stoneovi podařilo navodit atmosféru 60. let a dobových koncertů také nemá smysl diskutovat. Pro fanoušky Doors povinnost. Pro neznalce jedinečné seznámení s touto vynikající kapelou. (20.06.2008)

Je těžké si myslet o kapele The Doors po shlédnutí tohoto filmu něco dobrého. Řada z jejich skladeb se staly legendami a objevili se i v takových filmech jako je například Četa nebo Apokalypsa, ale svojí úspěšnost museli za něco zaplatit nebo respektive jejich zpěvák, na kterém to prakticky všechno stálo, Jim Morrison. Jim byl oběť doby hippies. Jako pro 2. světovou válku to byli převážně Židé, tak pro dobu 60-70 let se stal obětí Jim Morrison, člověk, který na to jak žil, žil překvapivě dlouhou dobu a vyneslo to jemu a jeho kapele nevídaný úspěch a díky jemu založili styl pod názvem underground a tím si docílili to za čím si původně stáli a ne nakonec to čeho se Morrison bál, zkomercializování kapely. Tento film je věrným vyprávěním tak barevného a prohuleného života Jima Morrisona jakým opravdu byl a Val Kilmer ho dokázal ztvárnit naprosto fantasticky. --- Když jsem si poprvé vzala LSD viděla jsem Boha. A viděla jsem mého přítele, který byl Ježíšem a taky Jidášem. (16.03.2007)