The Doors

Film stejně repetitivní, zdlouhavej a monotónní jak hudba Dveří; navíc marně se snažící hrát si na ultimátní portrét o sexu, drogách a rock n' rollu, a příběhově směřující odnikud nikam.... paradoxně je to ještě víc generický, přikrášlený a afektovaný jak většina současných hudebních biopiců, ačkoliv dojmem má být pravý opak. Fakt jsem se urputně snažil se na tenhle film naladit, ale skutek utek. (30.01.2023)

Tohle není film, tohle je trip do filmařského ráje a mám pocit, že Stone a celý štáb museli na něčem pěkně ujet, protože jim začalo být evidentně jedno, jestli točí film, dokument nebo něco jiného a na dobu natáčení si prostě vytvořili svá šedesátá léta. Neznám film, který by to dokázal lépe a nechápu, jak to Stone celé dokázal udržet pohromadě. (28.09.2005)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Byl jednou jeden chlapík, kterému říkali Jim. Tento chlapík se snažil "probít na druhou stranu..." O několik let později byl jiný chlapík, který se jmenoval Oliver... Oliver byl šikovný filmař, který natočil Jimův příběh... A natočil ho dokonale, přesně tak, jak si Jimův odkaz zaslouží...! Vizuálně krásný, atmosférou šedesátek prodchnutý a geniální muzikou nekonformního básníka prokládaný snímek mě nechytil za srdce... ten mě přímo chňapnul! Neuvěřitelná, ba až ďábelská podobnost Val Kilmera se svým předobrazem brala dech. Vlastně ani nemám chuť psát, když mi v hlavě zní Before I sink, into the big sleep/ I want to hear, I want to hear/ The scream of the butterfly...... A taky že nebudu...:-) Ať si to každý prožije sám (má-li k tomu vztah...) (30.01.2007)

Ollie? Yes son. I want to kill you.. Možná to bylo tím, že jsem první viděl famózní dokument Toma DiCilla, ale Stoneovy licencované dveře vnímání mi zůstaly zavřeny. V koncertních pasážích se povedlo přiblížit nepřenosného ducha meskalinové éry a Kilmerova transformace je bezesporu působivá, nicméně nastavená rytmika narace a postupné zabředávání do stereotypu pro mě byly čím dál tím víc nestravitelné. Stejně jako ta povrchní bulvarizace, která měla vyprávění oživit konflikty, ale ve svém důsledku jen odstavila na vedlejší kolej citlivost a inteligenci ústředního bohéma. Pokud nejste fanda The Doors, nutí vás to k soudům, nenávisti, či nezájmu. Nepředpokládám, že to Stone takhle chtěl.. (20.05.2020)