Havel

Škoda, že se těsně Miloš Jakeš premiéry nedožil.... Režisér a scenárista Slávek Horák si po slušném debutu Domácí peče, kterého Česká Republika poslala jako zástupce na Oscary za rok 2015 jak svůj další projekt zvolil biografii o jedné z nejvýznamnějších osobností naší země- Václavu Havlovi. A sluší se tak zmínit, že po vcelku komorním dramatu Horák hodně změnil kurz a ukousl si obrovské sousto, protože Václav Havel je taková osobnost, jejíž příběh si zaslouží zpracovaní tak povedené jako se to třeba povedlo minisérii České století, kde se ztvárnění Havla velmi dobře ujal Marek Daniel (který si tuto roli následně v parodickém duchu zopakoval i v seriálu Kancelář Blaník). Jít do takového projektu a zpracovat ho tak jak se patří by byl možná oříšek i pro to největší možné tuzemské filmové eso a proto jsem od začátku víceméně Horákovi úplně nevěřil. A ve finále se dá říct, že jsem se zase tak nepletl. Havel v jádru není špatný film. Většina v něm ale funguje jaksi 50:50. A to co se týče vyobrazení Havlových eskapád v letech 1968-1989, zpracování, které připomíná spíše televizní inscenaci (kdyby šlo o televizní film, tak bych možná chválil i o ždibec víc) a i vizuální zpracování. Především ale značně pokulhává v uvědomění si o tom o kom vlastně tento film pojednává. Film sice sleduje Havlovo postupné spoluorganizování Charty 77 a jeho celkové disidentské aktivity, trochu ale ve finále zapomíná na to čím byl Havel původně- tedy dramatikem a autorem divadelních her. Je tu sice zajímavý nápad ohledně toho, že Havel občas vystoupí ze scény a například scéna u soudu se ukáže jako součást divadelní scény, krom jedné krátké scénky u něj na chatě ale nedostaneme možnost spatřit nějakou z jeho her v akci nebo celkově nedostaneme možnost nahlédnout do textů, které Havel v rámci své disidentské aktivity sepsal. Dokonce ani nikdy nejsme svědky jeho projevů což je u prostě u životopisu Václava Havla zásadní omyl. A ve finále bych vše co jsem teď zmínil a chybí uvítal možná více než úplně nefunkční vyobrazení vztahu mezi Havlem a jeho ženou Olgou. Na Havlovi se ale musí pochválit parádní obsazení- Když se při uskutečňování projektu do role obsadil Viktor Dvořák, tak jsme si nebyli úplně jistí co čekat. Dvořák se ale do role Václava Havla parádně vtělil a vychytal i jeho tak specifický hlas, což s musí ocenit především pokud znáte Dvořákův hlas z dabingu nebo jiných projektů. Dvořák opravdu táhne tento film. Stejně tak je brilantní obsazení Martina Hoffmana do role Pavla Landovského a překvapivě se i Anna Geislerová zase ne tak vzdáleně podobá Olze Havlové. Především během postupného stárnutí postav se musí ocenit parádní masky až jsem se sám ve finále lekl jak mi Martin Hoffman jako Pavel Landovský v roce 1989 s přimhouřením oka totálně připadá jako Pavel Landovský, který se měl za 3 roky v roce 1992 proslavit svou nejslavnější roli v Černých baronech. Takový Jiří Bartoška je ale jako Jan Patočka víceméně trestuhodně nevyužit a zrovna jeho role ve formování Charty 77 je tak zásadní, že by si určitě více prostoru zasloužil. S Havlem jsem měl i problém co se týče skákání v čase. Na začátku se nám objeví rok 1968, následně o pár minut později rok 1976 přičemž uplyne dlouhá doba, kdy se zmíní, že od prosince 1976 uběhli postupně čtyři měsíce či rovnou čtyři roky a najednou se nám po tom všem zčistajasna objeví rok 1989. Nejen, že je tak Havlův život strašně uspěchaný (a rozhodně se nedá říct, že by byla nevyplněná doba nezajímavá) ale především v tomhle ohledu strašně mate a to především když si vlastně máme najednou uvědomit, že je rok 1983 i přesto, že se tu objeví velké nápisy s aktuálním rokem.¨A to ještě nemluvím o tom, že mi vlastně úplně nedošel smysl úvodní scény i přesto, že hádám, že její prapůvodní smysl byl v tom aby Havel vysvětlil proč vlastně za celou dobu neemigroval. Havel přitom obsahuje momenty, které by mohly emocionálně strhnout ale bohužel nefungují. Sice má výborné herce, očividně nebyl nejlevnější (i když byste pořád tipovali spíše televizní film) ale nedaří se mu to hlavní- strhnout. Když vás ve finále dojmou až závěrečné titulky se záběry skutečného Havla tak je něco špatně. Ve filmu přitom dojde k úmrtí zásadnímu členovi Charty 77 nebo k smutné ukázce toho jak takoví členové VB využívali svých pravomocí, tyhle momenty ale nefungují tak jak by mohli. Havel bude patřit mezi nejvýraznější české filmy tohoto roku a nedá se mu upřít tvůrčí snaha a výborné zvolení herců, chybí mu ale nějaká výraznější vize, výraznější audiovizuální zpracování a celkově mám pocit i pochopení postavy Václava Havla. A i přesto, že se film snaží naťuknout i temná zákoutí Havlovy duše, i tyhle pokusy jsou ve finále zcela mimo. Slávka Horáka se dle mně možná pořád vyplatí sledovat, ukousl si ale přece jen možná trochu větší sousto než byl schopen strávit. Pravda a láska jinak určitě vítězí jenom v kinech! (25.07.2020) (menej) (viac)

[VIDĚNO 18.12.2020] Snímek 'Havel' velmi sugestivní introspektivní optikou nahlíží pod háv civilního života prvního, a zároveň posledního českého prezidenta, který se nechoval jak narcistický sociopatický pro-kremelský velečurák, tedy Václava Havla - a jeho životem se zaobírá v poměrně širokém časovém rozmezí zasazené do éry tzv. normalizace (tedy mezi lety 1968 - 1989). Snímek se avšak nesnaží jeho personu vykreslit jako velkolepého státníka, všestranného umělce, svobodomyslného levicového intelektuála, politického disidenta, a nedotknutelnou historickou ikonu se vším všudy, ale jako obyčejného člověka se všemi osobními neduhy a kontroverzemi s ním spojenými - ačkoliv v mnoha ohledech tato snaha působí spíš kontraproduktivně - a zejména se pokouší intimně reflektovat konflikt milostného trojúhelníku vně polyamorického vztahu mezi Havlem, jeho první ženou Olgou, a avantýry které prožívá s dalšími přítelkyněmi.... Životopis si vzal na paškál režisér Slávek Horák (notoricky známý svou koprodukcí reklamních spotů), který si - vzhledem k neuvěřitelně komplexní obsáhlosti celého tématu - ukousl příliš velké sousto (nejen z onoho důvodu že se jedná teprve o jeho druhý celovečerní film) - kvůli čemuž je tento životopisný portrét o jednom z největších československých státníků záměrně komorní, konvenční, a úmyslně využívá symboliky a metonymie - nemluvě o celkově promarněném narativním potenciálu. Ačkoliv herec Viktor Dvořák ztvárnil Havla velmi kultivovaně, a věrohodně se ujal jeho ambivalentního charakteru a introverzní mimiky a artikulace, jeho ambiciózní výkon podkopává nekoherentní scénář který širokým obloukem opomíjí Havlův impakt na společenské konsekvence při naplňování jeho idealistické vize osvobození Československa od totalitního marasmu. S čímž se okamžitě pojí stěžejní negace celého filmu - tedy epistemická banalizace jeho majestátní, a přesto altruisticky tajmené i niterné osobnosti.... Namísto toho Horák razantně nabízí subjektivizovanou karikaturní fabulaci (což pro zaryté dějinofily může představovat výrazný renonc), a historické pozadí si revizionisticky přetváří k obrazu svému - paradoxně se prostřednictvím tohoto prizmatu nepodařilo Havlovu osobnost zprofanovat - mnohé pasáže kupříkladu originálně aranžuje do formy divadelní inscenace, čímž se snímek snaží být co nejvíc divácky benevolentní. Horák totiž charakter Havla nekoriguje jako signifikantního revolucionáře 20. století, ale spíše jej charakterově koncipuje jako neviditelnou figurku, která mezi jednotlivými historickými milníky latentně proplouvá - laicky řečeno: Havel se od začátku nachází v doslovném i přeneseném významu na surreálném pomezí divadelního pódia a prostoru za oponou - což umožňuje diegetickou fluktuaci mezi různými sférami, díky nimž může divák perspektivně nahlížet do zákulisí, a zároveň obnažovat triviální mechanismy mocenské nerovnováhy. Přesto se nedočkáme Havlovy osobní rezistence vůči příkořím ze strany autoritářů komunistického režimu, která je ve snímku referována velmi latentně - no a samotnou Sametovou revolucí, nejvýznamnější etapou našich novodobých dějin, se snímek věnuje v posledních cca deseti minutách - a vzhledem k tomu, že scenáristická rešerše pod záštitou mnoha odborných konzultací byla sestavována takřka dva roky, tak v rámci narativních disproporcí je to nehorázná bída. Krom zmíněných aspektů a patetického závěru lze tak jedině adorovat scénografii jež akurátně reflektuje společenské manýry doby.... Přesto lze vnímat film o Havlovi jako pomyslný epitaf, který se do dějin český kinematografie rozhodně nezapíše - nicméně nabízí hodnotný mravní apel k doktríně, že svoboda a demokracie s sebou přináší zodpovědnost, a nelze na ní spoléhat jako na zafixovaný garant. VLASTnoručně tak snímek nedoporučuju všem voličům SPD, Trikolory, klausovcům, zemanovcům, a rusofilním kolaborantům a flaztencům.... // VERDIKT: 6,7 havloidních pravdoláskařů z 10 // (11.03.2021) (menej) (viac)

,, Subjekt zašel do objektu! '' --- Film Havel přichází do podivné doby. Do doby jakési opožděné porevoluční kocoviny. Opomenu tu část lidí, kteří vzpomínají na dobu před listopadem jako na supr éru téhle republiky... Vždyť měl každý práci, nikde žádný bezdomovec a že nebyly pomeranče, To se dalo přežít... Tak tyhle případy dávám úplně stranou. Ta kocovina některých z nás je z té pomalu se plížící nesvobody, z cenzury, z rozdělení společnosti podobně jako tomu bylo tenkrát když se lid dělil na ty správné a na třídní nepřátele. K nadávkám již před lety přibyla nová - Havloid. Premiérem země je estébák podporovaný komunistickou stranou... Prezidentem na Hradě je zombie s podivným ansámblem, který jí tahá za vodící lanka. Nevěřil bych, že tohle řeknu, ale než Myloš Zemanů, to už i Gusta Husák měl větší prezidentské charisma... Jakkoliv to zní neuvěřitelně, tak to prostě je. Tak daleko jsme to za těch 31 let dotáhli. A myslím, že to ještě není zdaleka konec. A do tohohle společenského guláše přichází film - Václav Havel ležící spící. Havel je pro mně osobně ikonou. Jeho život ale dělím na dvě zásadní fáze. Na tu, ve které jsem si jej vážil víc - to byla ta spisovatelská - disidentská a pak na tu prezidentskou se špeky jako bylo humanitární bombardování Kosova atd... První prezidentské období ještě ok, ale pak si myslím, že se s ním začalo něco dít a začal se lidem vzdalovat. Nejvíce mne štve, ten způsob jakým byla převzata moc od komunistů, jimž za to byla zřejmě slíbena jakási doba hájení... Přesto když zemřel, šel jsem se k jeho ostatkům poklonit do Svatovítské katedrály. Film bohudíky mapuje tu první etapu spisovatele a dramatika, který chce jen psát... Ukazuje Havla jako normálního člověka, chybujícího, nerozhodného, leckdy i vystrašeného. Rozhodně to není nic pro nikoho, kdo se v tom období alespoň trochu neorientuje. Jmen tam totiž moc nepadá a tak se člověk musí snažit v tvářích soudobých herců hledat tváře originálů jež hrají. Dvořák si byl s Havlem až neuvěřitelně podobný a to nejen vizuálně, ale i z hlediska gest. V řeči trochu zaostával byť se snažil ráčkovat co to šlo. S Geislerovou jsem měl problém, je nasazována moc často a Olze podobná moc nebyla. Kdo se povedl byl Hofmann. Jeho parádní projev se protl s takovou tou Landovského přirozeností a suverenitou a i vizuálně mu byl díky nosu a kníru velmi podobný. Jana Patočku znám jen z fotografií a to vždy bez vousů, proto volba Bartošky s bělostným plnovousem ve stylu Anděl Páně byla dost zvláštní. Kdo byl vizuálně úplně mimo byl Jastraban alias Dubček a to jak v šedesátkách, tak v listopadu 1989. Film začíná okupací v roce 1968 a posléze jde přes Chartu a VONS skrze sedmdesátá léta až k slavnému vystoupení na balkóně Melatrichu před zaplněným Václavákem v roce 1989. Z hlediska reálií skvěle mapuje tu dusnou atmosféru totalitního státu. Soudruzi v té době pochopili, že když někoho ubijí k smrti jak v létech padesátých, moc jim to neprospěje. A i když to občas nezvládli jako u Wonky, nebo Patočky, preferovali pomalé deptání člověka psychologicky. To film celkem věrně zachycuje sic v náznacích, ale mně to stačilo. Stejně zajímavý byl střet světů disentu a to mezi inteligencí a undergroundem. Filozofové a spisovatelé versus vlasaté a chlupaté máničky řvoucí podivné texty na koncertech stejně podivným individuím...:-). Naštěstí byl nepřítel společný oběma skupinám. Příjemná ve filmu byla i Maláskova hudba, jen mne vytáčí že když je nějaký film jako ze šedesátých let, pustí tam filmaři skoro vždy Get down from the tree od Matadors. Do prkna v šedesátejch byla taková kupa super písniček a ve filmech je vždycka jen tahle... Co řící závěrem? Po různých recenzích jsem si nebyl jist zda na film jít. Teď jsem ale rád, že jsem premiéru v Říčanech viděl. Mimochodem kino bylo plné. Sám jsem si vzpomněl na některé okamžiky z té doby, bydlel jsem tehdy v Revoluční na Praze 1 a lecos se nám dělo přímo pod okny našeho bytu . A tak si říkám, že recenze zřejmě psali mlaďoši, co možná Havla ani nezažili a neumí si pospojovat film se skutečnou dobou o níž vypráví a o které také vědí prd, protože na youtube čumí na jiné věci. Dávám za 4 podpisy Charty 77. * * * * (24.07.2020) (menej) (viac)

Dnes som sa konečne dostal do kina. Naposledy som v kine sedel na "Fantasy Island". A to už bolo celkom dávno. Takže na film "Havel" som sa netešil len preto, že to bol asi najočakávanejší český film roku 2020, ale po dlhej dobe som sa mohol konečne posadiť do kina a užiť si film na veľkom plátne. Ale to len tak na okraj. Ako to nakoniec s novinkou od Slávka Horáka dopadlo? V mojich očiach veľmi uspokojivo. Myslím si, že tvorcovia chceli ukázať Václava Havla ako človeka. Ako skutočného človeka s reálnym životom. Nejdem súdiť koľko z toho je napísané podľa skutočnosti a koľko je fikcia. Nebudem tu ani riešiť moje osobné názory na Václava Havla. Pre niektorých osobnosť, pre iných je to zradca a mnohé iné veci, ktoré tu nebudem vypisovať. Nebudem to riešiť. Ako je spracovaný film? V prvom rade má podľa mňa vynikajúci casting. Viktor Dvořák ako Havel je vynikajúci. V prvom momente ako som ho uvidel som mu to uveril. Adrian Jastraban hrá opätovne Dubčeka a aj tentokrát pôsobí uveriteľne a Aňa Geislerová ako Olga Havlová. V tomto smere nemám problémy. Práca s kamerou je veľmi dobrá a mnohé zábery dokážu povedať čo sa deje bez toho, aby tam boli potrebné dialógy. Páčia sa mi aj mnohé metafory, ktoré sú vo filme. Ako fakt, že najlepší priateľ sa môže stať pre Václava aj najväčším nepriateľom (čistý papier a pero). Scénka kde ide zavrieť Bartoškovi okno a škriabe sa po uhlí je takisto v tomto super. Okrem toho nám film často ukazuje, že mnohé skutočnosti pôsobili samé o sebe ako absurdná dráma. A viem pochopiť mnohé myšlienky, ktoré počas toho dokázal mať. Pretože celý systém pôsobil často absolútne absurdne. O jednu absurditu sa tu ale postará aj Havel sám, keď sa stretne pri jednom stole s manželkou a milenkou. Nebudem spoilovať, no neviem ak je toto podľa skutočnosti, tak neviem čo mám povedať. Martin Hofmann dáva filmu dobrú dávku energie, a film doslova miestami komunikuje skrz cigarety. Toto zvláda veľmi dobre. Problémom často je, že pri niektorých hercoch som absolútne nemal šajnu, koho vlastne majú prezentovať. A niektoré postavy by to podľa mňa potrebovali nejako jasnejšie odprezentovať. Možno je to v súvislosti s tým, aby to nemuseli tvorcovia mať absolútne historicky presné, no ako divák som si uvedomoval, že vôbec neviem kto tie postavy často sú. Je zaujímavé aj porovnať si prvé stretnutie Havla s Dubčekom a ich posledné spoločné stretnutie. Sú to krátke scénky ale je v nich povedané všetko. A dokonca vďaka filmu aj rozumiem mnohým rozhodnutiam, ktoré Havel urobil neskôr. Ako napríklad jeho kontroverzná amnestia. Keď vidím čím si prešiel on a ako to na neho vplývalo, dokážem pochopiť jeho dôvody. A pravda je, že nikdy nepoznáme dosah svojich rozhodnutí v čase keď ich robíme. A prídu často až oveľa oveľa neskôr. A je jednoduché odsudzovať niečo v roku 2020, keď vidíme následky. Ale je to ťažšie pochopiť bez toho, aby sme si to premietli na vtedajšiu dobu. Takže dokážem jeho rozhodnutiam rozumieť. Celkovo musím povedať, že som s filmom veľmi spokojný. A rozhodne na mňa urobil dojem. Má dobré tempo, zaujímavý príbeh a pôsobí veľmi ľudsky. A v tomto smere film oceňujem. Hodnotenie je čisto moje osobné. Hodnotenie: A- (31.07.2020) (menej) (viac)