Siedma pečať

Vynikajúca filmárčina, skvelý námet i záver. Bohužiaľ je to film, ktorý vďaka tomu, že ho kvôli jeho sláve "videl každý", prispel k tomu, že vrcholný stredovek sa stále bežne chápe ako "doba temna". Vôbec tomu tak nebolo, v kláštoroch sa ostošesť prepisovali najrôznejšie rukopisy. A upaľovanie bosoriek? To je špecialita "humanistickej" renesancie, najväčšia hystéria okolo diabla, bosoriek a temných síl vrcholila v čase od polovice 16. do polovice 17. storočia (a ľudia zo severnej Moravy dobre vedia, že to "najlepšie" malo ešte len prísť). Vo filme je tiež viacero viet, ktoré by stredoveký človek jakživ nepovedal, pritom je zjavné, že Bergmanovi išlo o výrazne realistický pohľad na dobu (i keď samozrejme používa svoje metafory a alegórie). Napr. rozhovor o "strašení ľudí" freskou s motívom tanca smrti je nezmyselný, vtedajší človek z takých vecí strach nemal (bežne videl práchnivé mŕtvoly na cestách, napokon to ukazuje aj Siedma pečať), bral to ako racionálnu výzvu k usporiadaniu svojich pozemských záležitostí. Ľudská mentalita sa síce nemení, výrazne sa však v priebehu stáročí mení pohľad na svet (čo sú dve rozdielne veci). Napriek všestranným kvalitám ma Bergmanov kodifikovaný magnum opus vcelku neoslovil tak, ako iné jeho filmy, takže s hodnotením idem mierne dole, aby vynikli jeho skutočné superdiela. (07.07.2018)

Život je prestávka medzi ničím, počas ktorej hráme všetci partičku šachu so smrťou. Len na nás záleží ako dlho bude trvať a ako naložíme s časom, ktorý si pre seba dokážeme „vyhrať“. Siedma pečať je vo veľa aspektoch unikátny film. Najmä je to však alegória na nikdy nekončiacu ľudskú komédiu o hľadaní zmyslu života a smrti, viery a ateizmu, Boha a Diabla, zasadená do časov keď nikto nevedel, kedy si poň pán čierna smrť príde. Najlepšie scény sú všetky so Sydowom a jeho filmovým sluhom. Najmä postava rytiera zmietajúca sa v základných filozofickoexistenčných otázkach a jej rozhovory so Smrťou ako aj pragmatické životné názory sluhu stoja za zamyslenie. 10/10 (26.08.2005)

Asi jsem zase jednou narazila na klasika, který jde tak trochu mimo mě. Nemůžu filmu upřít kvalitu formy - středověk v takovémto podání působí hrůzostrašně a přitom uvěřitelně - mor, osamělí rytíři, upalování čarodějnic (ale žádné veřejné na náměstí, hezky potmě, potají v lese), fanatici a ... smrt. Vlastně ani na příběhu mi nic nevadilo, mám radši, když zůstanou věci ve filmech nezodpovězené a to "proč" ať si každý domyslí dle svého gusta. Ale přestože délka filmu je jen něco málo přes hodinu a půl, jeho dokoukání bylo pro mě docela utrpením a jednou velkou nudou, takže přes všechny vypsané klady a docela impozantní švédštinu (:-)) nějak nemám ani trochu chuť jít si shánět další Bergmanova díla a proto nemůžu ani náhodou dát lepší hodnocení... (16.04.2007)

Sedmá pečeť je film plný duchovních hodnot. Navíc má i komické prvky a společensko-sociální témata.Náboženský fanatismus středověku místy nechá vzpomenout na jiný skvělý film, o 12 let novější snímek Otakara Vávry KLADIVO NA ČARODĚJNICE. Sedmá pečeť ale nemapuje konkrétní skutečnou událost a inkvizice zde není téma. Podobnost s Vávrovým filmem je spíš ve myšlení člověka tehdejší doby. Obsahová šíře je mnohem větší. Bergman klade otázky týkající se Boha. Neřeší přímo otázku jeho existence, ale snaží se naznačit, jak může ovlivňovat chápání nebo nechápání boží existence život člověka. Hlavní hrdina rytíř Antonius Block došel v poznání života již na samý kraj. Při návratu z křížové výpravy zjišťuje, že již nemá domov. Těžko se vrátit ke starému životu, který již nemůže považovat za svůj. Jeho vlastní život pro něj nemá význam. Čas, který mu zbývá, chce zasvětit hledání Boha. Až se mu to podaří, bude konečně moci odejít z tohoto světa. Čas se snaží získat hrou v šachu se smrtí. Tato metafora je do filmu zhmotněna, čímž nepůsobí tak abstraktně, ale zároveň zachovává svůj význam. Antoniusova bezradnost se odráží v rozpravě s dívkou odsouzenou z čarodějnictví. Žádá jí, aby ho naučila mluvit s Ďáblem. „Chci se ho (Ďábla) zeptat na Boha. Snad alespoň on o něm něco ví.“ V dalším rozhovoru se smrtí říká „Chci vědět, ne věřit ani tušit, nýbrž vědět!“ Je v tom skrytá skepse vůči boží existenci, kterou chce vykládat pouze racionální podstatou. Jeho hledání je tak od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Nelze říci, zda nakonec našel nebo nenašel Boha. Poznal cosi na místě, kde nic nečekal a nehledal. V rodině komedianta Jofa našel svůj vnitřní klid. Našel něco, co už od života nečekal. Můžeme tomu říkat, jak chceme, jedno jak to nazveme…….. Život ve středověku měl své formy strachu. V tomto filmu prezentovány morem a obavou z Posledního soudu. Zatímco jedno je reálná hrozba, druhá je uměle vytvořená. Vznikají tu tak dvě formy zla. Reálná a fiktivní. Tyto poznatky z kulis středověku můžeme přenést i do naší doby. I dnes zužují lidstvo nejrůznější formy zla. Jsou v podstatě stejná jako ta dřívější. Pouze jim dáváme jiná jména. Obraz středověku ztvárněný Bergmanem nikdy nezestárne. Vždy bude inspirující. 95% (22.11.2010)

Scénář: Ingmar Bergman .. Každý si může zahrá(va)t se smrtí. Partii nad všechny marnou, plnou otázek bez odpovědí.. Tak nějak se k tomu vyjádřil Ingmar Bergman. Spoustou otázek o existenci, smyslu života a skryté tajemnosti Boha. Bez odpovědí, které upřímně ani neexistují, jen církev se přes vytáčky a nepravdy snaží vnášet do věcí jasno a řád.. Zajímavé postavy, hrůzná doba a samotná Smrt v příběhu, vyžadujícím otevřenost myšlení a dávku mlčenlivého pochopení. Tajemně atmosferické, nijak strhující, ale svým způsobem věčné dílo. (05.04.2006)