Stvorení pre lásku

Kultivovaný Wong rozprávajúci tichý milostný príbeh situovaný do 60-tych rokov, plný izolácie a komunikačnej bariéry s obdivuhodným citom a jeho špecifickým zmyslom pre vizuálne spracovanie. Oproti predchádzajúcim snímkam (Chungking express, Fallen Angels,...) sa v In the mood of love presúva z oblasti psychedélie do impresívnych odtieňov, uzatvára sa do introvertnej komornosti, znižuje tempo a pôsobí v skratke viacej distingvovane, s veľmi poetickým obrazom lásky. Komunikácia s divákom ostáva viacej odmeraná, posilňuje vytváranie dojmu izolácie, ktorý podfarbuje celú snímku, nevyskytujú sa tu monológy, osobné výpovede, postáv smerované priamo k divákovi, kamera sa zakrýva a pomaly prechádza spoza mreží, okien, záclona a rôznych clôn, Wongova štylistika nepôsobí tak expresívne, krikľavo ako v predchádzajúcich dielach, zbavuje sa neónu a jázd labyrintom nočného mesta v ktorom sa náhodne prepletajú osudy postáv, In the mood of love sa chová dospelejšie a koncentrovanejšie. Disponuje veľkým citovým potenciálom dávkovaným striedmo po perfektne odmeraných dávkach, symbiotizujúcich s obrazovou čistotou. Jednotlivé zložky filmu sa vzájomne do detailu dopĺňajú a pomáhajú si vo vzájomnej sugestívnosti, ktorej výsledkom je nádherne koncentrovaný celok, puntičkársky kolorit, kde má každý jeden odtieň svoje pevné, hierarchicky dané miesto, nenápadný a v konečnom dôsledku o to pôsobivejší. Problém komunikácie a oddelenia je vykresľovaný krasopisnou podpovrchovou drobnokresbou, celok pôsobí subtílne a nenápadne, funguje ako perfekcionistický hĺbkový náhľad (nechcem použiť priamy termín „pohľad“) do problematických medziľudských vzťahov s impresionistickým citom a trpezlivosťou. (07.07.2013)

Stylizace je překrásná a Kar-wai Wong dokazuje, že je náramně talentovaný režisér. Rovněž tak hudba dosahuje nejvyšších kvalitativních sfér. I ti herci. Jenom ten vnitřní náboj to zcela postrádá, což je zrovna u tohoto typu snímku to nejpodstatnější. K čemu je nádherná slupka, když jádro je nemastné neslané ? (15.06.2007)

" V dávných dobách, když měli lidé něco, co nesměli nikomu vyzradit, víš co dělávali? Vylezli na nějakou horu, našli si strom, vyryli do něj díru a zašeptali tajemství do ní. Pak jí ucpali bahnem a jednou provždy tam to tajemství nechali." Velmi jemný, citlivý příběh dvou lidí, který na mě zavanul jak příjemný vánek, přestože byl trochu smutný. Stendhal jednou napsal, že "Mezi lidmi je možná tolik způsobů cítění jako způsobů vidění.“ A tohle byl přesně ten případ. Letmé pohledy, doteky, ladná chůze paní Chan, kanoucí slza po tváři, úsměv, stoupající cigaretový dým.........to kouzlo okamžiku, které bylo podkresleno úžasnou hudbou, bez které by tenhle film rozhodně nebyl tak atmosféricky krásný. (15.06.2015)

Wong Kar-wai ve vrcholné formě. Chápu, že na někoho může ta ryzí artovost (jako např. všechny ty zpomalené záběry cigaretového kouře nebo kráčejících postav na pozadí oprýskaných omítek, podbarvené stále stejnou melodií) působit poněkud afektovaně, případně že ten film může někoho nudit, ale osobně mám tenhle typ filmů, kde vítězí forma nad obsahem, hodně v oblibě. A zrovna formální stránka je zde dovedena téměř k dokonalosti - hlavní role jsou obsazeny velmi "fotogenickými" herci (zmínit je nutno i fantastické kostýmy, především v případě šatů Maggie Cheung, které jsou skutečně překrásné), s dialogy se zde nakládá velmi úsporně a všechny postavy se chovají neobyčejně kultivovaně a zdvořile (s výjimkou buranského kolegy z práce), každý záběr je nápaditý, krásný a velmi pečlivě komponován, herci jsou většinou snímáni v detailu či polodetailu (přičemž postavy manželských protějšků Chow a Li-zhen zde překvapivě nemají nikdy zabranou tvář), celé je to velmi efektně sestříháno, a skoro celou dobu k tomu hraje absolutně bezchybný soundtrack - hudební stránka zde dokonale doplňuje tu obrazovou a tvoří nerozlučný celek. Když ale přijde řeč na to, oč v tom filmu skutečně jde, nastává trochu problém. Ten film nevypráví žádný originální příběh, který by člověka vtáhnul do sebe, je to spíše o subtilních náznacích, pocitech, atmosféře, a pokud se člověk na tempo toho filmu a jeho specifickou poetiku nenaladí, tak se tam může vkrádat jistá nuda. Navíc od 75. minuty, kdy se děj přesune do Singapuru a na další místa, jsem se v tom bohužel už poněkud ztratil (a třeba tu vsuvku s De Gaullem jsem asi vůbec nepochopil), a když tam v závěru naskočí následující text - Vzpomínat na ta zmizelá léta je pro něj jako dívat se ven skrz zaprášenou okenní tabulku. Uplynulou dobu sice vidí, ale dotknout se jí nemůže, navíc vše, co se mu daří zahlédnout, je rozmazané a nezřetelné. - nemohl jsem se ubránit dojmu, že je to zoufale banální, ale možná také křehce krásné, a záleží čistě na individuálním diváckém naladění, ke které interpretaci se člověk přikloní - na třetí zhlédnutí se spíše začínám klonit k té první variantě. (18.09.2011)

Paráda. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se do toho filmu dostal, ale když se mi to podařilo, vznášel jsem se na vlně spokojenosti. To, co tento snímek povyšuje na vyjímečný, je nádherná hudba. Něco takového se ve filmu jen tak neslyší. Pokaždé, když Wong nahodil zpomalené záběry a zazněly první tóny té překrásné ústřední melodie, měl jsem pocit, že lepší filmovou hudbu už snad nikdo nikdy nesloží. (25.01.2010)