Synova izba

Jemný a citlivý film, který ukazuje, jak harmonické vztahy mohou člověka nést v okamžicích velké tragédie. Psychiatr, který ztrácí profesionální nadhled v okamžiku, kdy jej hluboce zasáhne smrt syna. Problémy ostatních jsou ničím v okamžiku prožívání vlastní tragédie. Nedokážeme odpovědět na otázku, proč se to stalo právě nám. Jediná odpověď, která nedokáže dát uspokojení těm, kterých se to týká, ale je pravdivá – a proč právě nám se to stát nemělo. Nic se nedá vrátit zpět a nemá smysl obviňovat sebe ani ostatní. Musíme žít dál a milovat ty, kteří s námi zůstali. (31.03.2012)

Poriadne deprimujúca dráma rodiny silne poznačenej tragédiou, zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Spočiatku pohodová atmosféra pri predstavovaní sympatickej rodinky (dobre prekreslené postavy) sa po rodinnej tragédii náhle mení na dusivé napätie, ktoré sa ešte v priebehu filmu stupňuje a až jeho záver prináša úľavu. Intímne stvárnený príbeh sa sústredí hlavne na postavu otca a manžela (presvedčivo zahraného samotným režisérom Nannim Morettim), ktorý sa živí ako psychiater. Jeho rola sa pri zaujímavo stvárnených psychoterapiách ukazuje ako veľmi nevďačná, obzvlášť pri traume, ktorú osobne prežíva. Zaujímavo pôsobia aj jeho predstavy o alternatívnej realite. (30.11.2022)

Syn zemřel příliš pozdě. Za půl hodiny. To už jsme s ním vstoupili do kontaktu, trochu jsme ho poznali, něco se o něm dozvěděli, našli pro něj mnohé sympatie. A nám nezbývá než se spolu s otcem, matkou a sestrou plavit jejich časem. (You talk to me as if from a distance / And I reply with impressions chosen / From another time, time, time - zpívá případně ke konci filmu Brian Eno.) Vše se postupně, snad dočasně rozpadá jako keramika. (sekvence "užitná keramika" a "zábavní park" patří k vrcholům kinematografického myšlení). Otec Giovanni Sermonti to svaluje na "ztrátu objektivity", která mu znemožňuje pracovat a milovat, manželce chovat se neafektovaně, a dceři povznést se nad výrok volejbalového rozhodčího. Nanni Moretti, vedle scénáře a režie, zvládl bravurně i hlavní roli (jak by to asi udělal i Robert de Niro, kterému se podobal zjevem i projevem). Pozn.: Film si silně připomněl skvělou - a v rámci jejího díla nedoceněnou - knihu Virginie Woolfové "Jakobův pokoj". (23.01.2015)

Panuje v rodině fousatého psychologa a půvabné editorky uměleckých katalogů sluníčková tolerance a vzájemné pochopení, nebo jen blahosklonná lhostejnost? Setkáváme se s ním ve fázi laskavé životní moudrosti a vyrovnanosti, nebo jen setrvačné jízdy podle pohodlných středostavovských receptů pro slunné dny? Tragická událost notně zamíchá kartami a vykolejí vlaky v hlavách a zpočátku chladně působící snímek zlidští s tím, jak postavy ztrácejí a pokoušejí se znovu nalézt pevnou půdu pod nohama. K tomu melancholická městská krajinomalba a Brian Eno. (02.01.2015)

Prvním filmem, který jsem od Nanniho Morettiho viděl, bylo Drahý deníčku. A ten mě překvapil svým nadhledem, hravostí, originalitou, tím, že jsem nikdy netušil, jaká scéna bude následovat. Tedy přesně tím, co jsem u Synova pokoje postrádal. Je to film dobře udělaný, ale příliš konvenční, nepřinášející nic nového. To, že je otec, který ztratí syna, psychiatr a sám se během sedánků s labilními pacienty musí zaobírat mnohem horšími starostmi, to mi připadá jako největší klišé. A objeví se jich tu víc, dočkáme se i brečení nad skříní se synovým oblečením nebo dopis od synovy lásky, který byl odeslán pozdě a přichází nevhod... Přesto Morettiho obdivuji, že do takového tématu šel, že si takovou hlavní roli napsal pro sebe. Kdyby to ještě bylo špatně zahrané, nedalo by se na to koukat. Naštěstí není. (24.03.2012)