Synova izba

Panuje v rodině fousatého psychologa a půvabné editorky uměleckých katalogů sluníčková tolerance a vzájemné pochopení, nebo jen blahosklonná lhostejnost? Setkáváme se s ním ve fázi laskavé životní moudrosti a vyrovnanosti, nebo jen setrvačné jízdy podle pohodlných středostavovských receptů pro slunné dny? Tragická událost notně zamíchá kartami a vykolejí vlaky v hlavách a zpočátku chladně působící snímek zlidští s tím, jak postavy ztrácejí a pokoušejí se znovu nalézt pevnou půdu pod nohama. K tomu melancholická městská krajinomalba a Brian Eno. (02.01.2015)

Schovaní svých ulitách, komunikují spolu jenom sporadicky. Naslouchají, ale nechápou. Teprve když se jejich odloučení přenese z duševní do fyzické roviny, začnou si uvědomovat, co všechno dosud přehlíželi. Jejich smutek se zdá být nekonečným. Nanni Moretti všechnu tu tíhu přenáší na diváka, bez nátlaku nás navádí k tomu, abychom si zkušeností ztráty prošli společně s hrdiny. Synův pokoj je vybudován na pečlivě odpozorovaných detailech rodinného soužití. Unikátnost filmu spočívá v jeho nenucenosti, v zájmu o obyčejné, v němž se sami dokážeme snáze najít. Ústřední tragédii nezveličuje (jak Italové rádi činí), jenom opatrně ohledává. Nebojí se ani odlehčujících scén, jejichž vyloučení by životy postav akorát zploštilo. Na klíčovou událost vyprávění nejsme dopředu dlouze připravováni, prostě se přihodí jako přirozená součást života. Dramaturgicky film oživuje rozdělení na dvě překrývající se poloviny. Repríza dřívějších záběrů, nyní ale pomalejších a posmutnělých (dlouhý „following shot“, upozorňující na propojenost Giovanniho osobního a pracovního života), nutí k porovnání, ke hledání rozdílů a „nacházení“ toho, co absentuje. Také Giovanni si nakonec uvědomuje, že jediným spohlehlivým prostředkem k zaplnění mezer nakonec pravděpodobně (protože konec, s postavami rozcházejícími se různými směry, je víceznačný) nebudou psychoanalytické poučky, ale čas, který přes všechny odchody a příchody bližních, nikdy plynout nepřestává. 85% (17.09.2013)

Syn zemřel příliš pozdě. Za půl hodiny. To už jsme s ním vstoupili do kontaktu, trochu jsme ho poznali, něco se o něm dozvěděli, našli pro něj mnohé sympatie. A nám nezbývá než se spolu s otcem, matkou a sestrou plavit jejich časem. (You talk to me as if from a distance / And I reply with impressions chosen / From another time, time, time - zpívá případně ke konci filmu Brian Eno.) Vše se postupně, snad dočasně rozpadá jako keramika. (sekvence "užitná keramika" a "zábavní park" patří k vrcholům kinematografického myšlení). Otec Giovanni Sermonti to svaluje na "ztrátu objektivity", která mu znemožňuje pracovat a milovat, manželce chovat se neafektovaně, a dceři povznést se nad výrok volejbalového rozhodčího. Nanni Moretti, vedle scénáře a režie, zvládl bravurně i hlavní roli (jak by to asi udělal i Robert de Niro, kterému se podobal zjevem i projevem). Pozn.: Film si silně připomněl skvělou - a v rámci jejího díla nedoceněnou - knihu Virginie Woolfové "Jakobův pokoj". (23.01.2015)

Taliansku kinematografiu stale milujem a la Stanza del Figlio uz nema kvalitou na stare filmy Lamberta Bavu, Spencera, Hilla alebo Felliniho s Argentom, stale ide o sympaticky priemer. Nanni Moretti ako psychiater, ktory truchli za synom a strace manzelku s detmi - to je namet filmu. Sympaticka tematika, dobre herecke vykony a interiery. Zamrzi trochu absencia exterierov a prilis sa riesia medziludske vztahy + emocie dostali az neprirodzene vela priestoru. 67 % (26.05.2015)

myslel jsem si, že nutně nudné zlo v podobě první nijaké půlhodinky bude vykoupeno silným zlomem a emočním napalmem ve zbytku času... bohužel se však téměř nic nezměnilo, film si dál nevýrazně plyne a jediné, čím zaujme, jsou autentické herecké výkony rodičů a sestry... zlatou palmu ode mě tedy neee... 50% (26.10.2008)