Synova izba

Schovaní svých ulitách, komunikují spolu jenom sporadicky. Naslouchají, ale nechápou. Teprve když se jejich odloučení přenese z duševní do fyzické roviny, začnou si uvědomovat, co všechno dosud přehlíželi. Jejich smutek se zdá být nekonečným. Nanni Moretti všechnu tu tíhu přenáší na diváka, bez nátlaku nás navádí k tomu, abychom si zkušeností ztráty prošli společně s hrdiny. Synův pokoj je vybudován na pečlivě odpozorovaných detailech rodinného soužití. Unikátnost filmu spočívá v jeho nenucenosti, v zájmu o obyčejné, v němž se sami dokážeme snáze najít. Ústřední tragédii nezveličuje (jak Italové rádi činí), jenom opatrně ohledává. Nebojí se ani odlehčujících scén, jejichž vyloučení by životy postav akorát zploštilo. Na klíčovou událost vyprávění nejsme dopředu dlouze připravováni, prostě se přihodí jako přirozená součást života. Dramaturgicky film oživuje rozdělení na dvě překrývající se poloviny. Repríza dřívějších záběrů, nyní ale pomalejších a posmutnělých (dlouhý „following shot“, upozorňující na propojenost Giovanniho osobního a pracovního života), nutí k porovnání, ke hledání rozdílů a „nacházení“ toho, co absentuje. Také Giovanni si nakonec uvědomuje, že jediným spohlehlivým prostředkem k zaplnění mezer nakonec pravděpodobně (protože konec, s postavami rozcházejícími se různými směry, je víceznačný) nebudou psychoanalytické poučky, ale čas, který přes všechny odchody a příchody bližních, nikdy plynout nepřestává. 85% (17.09.2013)

Prvním filmem, který jsem od Nanniho Morettiho viděl, bylo Drahý deníčku. A ten mě překvapil svým nadhledem, hravostí, originalitou, tím, že jsem nikdy netušil, jaká scéna bude následovat. Tedy přesně tím, co jsem u Synova pokoje postrádal. Je to film dobře udělaný, ale příliš konvenční, nepřinášející nic nového. To, že je otec, který ztratí syna, psychiatr a sám se během sedánků s labilními pacienty musí zaobírat mnohem horšími starostmi, to mi připadá jako největší klišé. A objeví se jich tu víc, dočkáme se i brečení nad skříní se synovým oblečením nebo dopis od synovy lásky, který byl odeslán pozdě a přichází nevhod... Přesto Morettiho obdivuji, že do takového tématu šel, že si takovou hlavní roli napsal pro sebe. Kdyby to ještě bylo špatně zahrané, nedalo by se na to koukat. Naštěstí není. (24.03.2012)

myslel jsem si, že nutně nudné zlo v podobě první nijaké půlhodinky bude vykoupeno silným zlomem a emočním napalmem ve zbytku času... bohužel se však téměř nic nezměnilo, film si dál nevýrazně plyne a jediné, čím zaujme, jsou autentické herecké výkony rodičů a sestry... zlatou palmu ode mě tedy neee... 50% (26.10.2008)

Taliansku kinematografiu stale milujem a la Stanza del Figlio uz nema kvalitou na stare filmy Lamberta Bavu, Spencera, Hilla alebo Felliniho s Argentom, stale ide o sympaticky priemer. Nanni Moretti ako psychiater, ktory truchli za synom a strace manzelku s detmi - to je namet filmu. Sympaticka tematika, dobre herecke vykony a interiery. Zamrzi trochu absencia exterierov a prilis sa riesia medziludske vztahy + emocie dostali az neprirodzene vela priestoru. 67 % (26.05.2015)

Brilantni dialogy hlavnich predstavitelu ( hlavne pocatek filmu) jsou dotazene az k Allenovske dokonalosti!!! POkud nekomu film prisel prilis pateticky a prehnany, nerozumim mu. Rekla bych, ze takto silne tema si zaslouzi i odpovidajici " srdcervouci" sceny. Herci (Laura Morante) byli vyborni. Jediny motiv, ktery mi prisel "az trochu moc" byla detska laska SYNA. To, ze prijela a ze mela jineho pritele bylo predvidatelne... Rozhodne nelituji zhlednuti tohoto dila!!!! (07.11.2003)