Andor

První sezonu Mandaloriana jsem před pár lety shrnul větou, že takto bych si představoval do budoucna kvalitní, důstojné a autentické Hvězdné války. S pevným, léty prověřeným jádrem bez pokusů o otáčení vesmíru naruby a o podvratné směřování, ale zároveň vždy ve více či méně odlišném úhlu, s novým hávem, v neprozkoumaném prostředí, žánru. Djin Darin naneštěstí v třetí sérii (všechna čest, že mu přesná muška a vize vydržela aspoň ty dvě sezony) částečně i vlivem nepovedeného spin-offu nedokázal potřetí zopakovat šťastné přistání, půlku času se motal vesmírem jak opilý a na konci tak zůstala i přes několik zajímavějších epizod a momentů v ústech pachuť z nenaplněných ambicí (a unikajícího oleje :-). Novější Ahsoka dopadla vícemně stejně, s rozdílem, že celou tuhle cestu včetně momentu, kdy si člověk začal myslet, že udělá pro tento vesmír něco opravdu důležitého a zásadního, aby se následně ukázalo, že stále, stále chybí dostatečně promyšlený a komplexní plán, absolvovala během jedné série. Proč tohle vše píšu - abych teď mohl napsat, že jsem si díky Andorovi znovu uvědomil, že jádro jakékoliv planety, hvězdy, galaxie, jakéhokoliv vesmíru, je důležité a musí se k němu přistupovat s úctou a se správným pochopením jeho vnitřního fungování a logiky, ale rozhodně nemusí být pevné. Vlastně možná by dneska po všech těch letech v případě Hvězdných válek mělo být pohyblivé, tekuté vždycky. A pak už záleží jen a pouze na talentu, který začne kolem nového, vláčného jádra stavět. Ale dost bylo chabých metafor. Andor pod taktovkou Tonyho Gilroye, ke kterému se přidali více než slušní scénáristé a herecká skvadra, překypující když ne rovnou věhlasem, tak téměř vždy přirozenou ošlehaností a charismatem, konečně ukázal naplno, jak může i dneska vypadat výborný SW projekt. Je nicméně pravda, že inteligentně a chytře napsaný děj se rozbíhá značně pomalu a to skoro celou první polovinu série a zpočátku se tak staví hlavně na pro diváka SW docela doposud neznámé atmosféře a jemných, někdy až minimalistických hereckých výkonech zdejších hlavních postav v čele s Lunou, O'Reilly, Skarsgardem a výborným, pro mě zcela neznámým Sollerem. Musím říct, že i když mě ten neznámý pocit ze zcela nového úhlu pohledu na život/společnost SW udržoval v pozoru a bavil mě (ať už to byl pohled na špinavý, realisticky pojatý život obyčejného lidu v diktatuře, spolupráci planetárního vedení a impéria se všemi kompromisy, úplatky a kolaborací, nebezpečné a morálně často pochybné snahy o odboj nebo byrokracii a aroganci prolezlé imperiální tajné služby, které si tak podkopávají vlastní nohy), nebyl jsem zvoleným tempem příliš nadšen, scénář místy přes nesporné kvality a jasnou vizi nebyl úplně sebejistý a i ta výprava/celková estetika a design zvlášť v epizodách 4-5 kolísala. Počínaje dějovým a vizuálním infernem v epizodě 6 jakoby náhle tým Gilroye skočil do hyperprostoru spolu s postavami a série všechen předchozí vývoj začala úročit v mistrovském souladu vyladěného scénáře, dechberoucího herectví a dokonale gradovaných, emocemi a napětím napěchovaných scén (tichý rozhovor Mon Mothmy a Tay Kolmy o "charitě" v sedmé epizodě - v tu chvíli jsem si začal být opravdu jistý, že se dívám na něco výjimečného). A ne jeden, ne dva, ale min. tři (možná i čtyři) brilantně napsané monology, které jsou proneseny ústy několika postav, se zapíšou zlatým písmem do dějin SW vesmíru, frančízy a dost možná i televize. Takhle začíná rebelie! 8,4/10 (02.01.2024) (menej) (viac)