Upír Nosferatu
Nosferatu, eine Symphonie des Grauens
Nosferatu
VOD (1)
Obsahy(1)
Mladý úředník realitní kanceláře Hutter (Gustav von Wangenheim) je vyslán do karpatských hor k hraběti Orlokovi (Max Schreck), aby s ním uzavřel smlouvu o koupi nemovitosti. Po strastiplné cestě jej uvítá hrabě na svém hradu. S příchodem první noci však Hutter zjišťuje krutou pravdu, hrabě Orlok je totiž upír. Friedrichu Wilhelmu Murnauovi se nepodařilo získat práva na zfilmování románu Brama Stokera "Dracula" a tak pozměnil jména osob a dějiště příběhu zasadil do fiktivního městečka Wismar. Zajímavostí také je, že Murnau natáčel scény z Orlokova hradu na slovenském Oravském zámku. (caligari)
(viac)Recenzie (564)
Klasika, která si určitě zaslouží ocenit. Film se může pochlubit spoustou skvělých scén a nápadů a je jasné, že ve své době to musela být prostě bomba. Dnešního diváka to už ale z pochopitelných důvodů nejspíš ze židle nenadzvedne. Asi se zkrátka po všech těch přímočarých (a nesporně mnohdy velmi špatných) hororech nedokáži vžít do hororu tohoto charakteru. Částečný vliv na to bude mít určitě i moje velké očekávání. Tak jako tak Nosferatu stále stojí za pozornost. ()
Expresionistický klenot, jehož atmosféra by se v pokřivených kulisách dala krájet a jemuž lze i dnes odpustit zkratkovitost vyprávění a ne tak výrazné finále, jakým se mohl pochlubit takový Caligari. ()
Stručne povedané - super film - na svoju dobu určite a možno aj na dnešnú. Mnohé scény sú fakt desivé a dokážem si živo predstaviť ako sa pri tom museli ľudia báť. Max Schreck je úžasný, tak ako i kamera, prostredie, kulisy a na tú dobu úžasné efekty. Ja som to videl v zvláštnej verzii s prológom Davida Carradina a s otrasnou metal/rock/gothic hudbou. Dosť to pokazilo dojem (Carradine ani nie, hlavne tá hnusná hudba, tam sa proste hodí iba ak tak orchester), ale aj tak odhliadnuc od hudby je to stále 100%. A narodil sa horor ... ()
Film vskutku nezapomenutelný a kultovní! Hutter aspiruje na nejvtipnější postavu filmových dějin, jak neustále rozhazuje rukama, vztekle hází věcmi apod... navíc ty tepláčky :-) Zato Nosferatu je až bizarně odpudivý. Smekám před Schreckem, protože to byl výkon hodný ďábla... Pobavila taky hyenka vydávaná za vlkodlaka a Ella trávící dny na pláži, která byla spíše hřbitovem. Nádherné byly především exteriéry, Oravský hrad jsem hnedka poznal :-) Ale přesto dám tři, protože jsem se většinu filmu solidně nudil. ()
Telegraficky: prvá filmová adaptácia Stokerovho románu je zároveň aj najslávnejšou, a to oprávnene. Svedčí o tom aj vynikajúca réžia, kostýmy a masky. Max Schreck musel byť určite veľký sympaťák. Pokiaľ vám práve nepil krv (ha-ha, dvojzmysel!). ()
Max Schreck není člověk, ale vampýr, asi proto se ho pořád bojím. Pochybná otázka, kdo že je ten nejlepší krvesavec, je jasná - ani Bela Lugosi, Frank Langella, Gary Oldman, nenene, ani jeden z nich. Úžasně sugestivní dílo. ()
Líbí moc. Rok 1922 a takovýto film s hodinu a půl dlouhým sevřeným příběhem, a který dnes pořád ještě nepůsobí trapně - smekám. ()
Občas už je člověk přesycen těmi nejrůznějšími variacemi na život hraběte Draculy. A možná proto je lepší, vrátit se na začátek, přesněji řečeno osmdesát pět let zpátky. Vidět, jak to všechno začalo. Beze slov (protože Dracula žádná slova ani nepotřebuje), jen s nepříjemně zneklidňující hudbou. Max Schreck nehraje Draculu (či Nosferata, jméno tady opravdu není důležité). On jím přímo je. Zapomeňtě na přitažlivého Garyho Oldmana z verze od Coppoly. Zapomeňte na Bélu Lugosiho. Tohle je Dracula ve své animální podobě, šílený a hrůzu nahánějící. A to vlastně platí pro celý film. Jedinečné zpracování, stíny a strach. A můj nejmilejší němý film. ()
Miestami Nosferatu vlastní priam Lovecraftovskú atmosféru, hlavne behom prvej časti, ktorá bola mimochodom o poriadny kus lepšia než záverečná pol hodina. A dôvod? Scén, kde sa objavuje hrabě Orlok ku koncu ubývá. Samotný Orlok je natoľko strašidelný, že bezkonkurenčne válcuje dokonca aj kultové, hororové postavy ako Freddy Krueger alebo Jason Vorhees (i keď pravda, tak odlišných zabiajkov len sťažka zrovnávať s Orlokom). Intenzívne pôsobenie okolitej hrôzy, neprívetivo ľadové tóny neznámeho skladateľa, dokonalo zahraný upírí gróf a krásy (nielen) slovenských lokalít. Vďaka bohu, že niektoré kópie filmu prežili! ()
Nikdy více....dávám dvě jako signál zvědavcům, že vyzkoušet se to dá. Za mě - mrknite na zdejší galerii a dál už ne, je to bída a hlavně nuda. 39% ()
Na své působivosti to za ta léta neztratilo zhola nic a i na začátku jednadvacátého století se jedná stále o jeden z nejlepších hororů. ()
Kultovní film z počátků kinematografie, který spolu s dalšími expresionistickými snímky přímo redefinuje pojem "nadčasovost" - jak jinak se dá popsat téměř 90 let starý film ve kterém by se i dnes dala atmosféra přímo krájet. 9/10 ()
Niektoré filmy si svoje čaro uchovajú naveky. Na svoju dobu majstrovsky odvedená práca. Z pohľadu dnešného diváka možno trocha naivne zahrané, no stále to strčí do vrecka väčšinu súčasnej žánrovej produkcie. Čo sa týka romantickej linky, to sa už ani nevidí, že by si dvaja takto prejavovali lásku. A tá hudba bola nadpozemská. Síce nie tak dychberúca ako v prípade Panny Orleánskej, no nemalo to k tomu ďaleko. Silný nadpriemer. 85/100 ()
Čo sa mňa týka, tak Nosferatu je najlepší film v histórii kinematografie (páni Luchino Visconti a Bjorn Andrésen láskavo prepáčia, Billy Wilder a Gloria Swanson takisto). Nielenže je dokonale efektívny vo svojom žánri (po neprekonateľnom Votrelcovi je to najstrašidelnejší horor - s dôrazom na slovo najstrašidelnejší - Max Schreck vo svojej maske je skutočne to posledné, na čo by som chcel naraziť pri prechádzke nočným parkom), ale má i báječné filmové kvality (vrátane medzititulkov, prirodzene - "Len čo Hutter prešiel cez most, zmocnili sa ho príšerné tiene." brrr!), herecké výkony (vždy, keď vidím, akým spôsobom sa Greta Schroeder zľakne, keď začuje upíra vystupujúceho po schodoch, srdce mi poskočí - hrôzou alebo snáď radosťou, neviem) a samozrejme i špecifickú a neopakovateľnú melancholickú atmosféru do značnej miery vyplývajúcu z grotesknej estetiky "silent cinema" ako pridanú hodnotu. Upírsky horor je kategória, ktorá ide úplne mimo mňa, napokon, žiadny režisér nenakrútil na túto tému nič pozoruhodné. Až na Murnaua. A ten nakrútil čosi tak veľkolepé, že nejaké subjektívne preferencie idú stranou a ostávajú len vytreštené oči a zadržaný dych. Predovšetkým upír tu bohu vďaka nie je prezentovaný ako elegantný džentlmen, ale ako skutočná nemŕtvola, ktorá sa len občas prinúti k náznaku sociálne akceptovateľného správania (záber na mŕtvolu postojačky nehybne číhajúcu v sieni zámku je vrcholom číreho nadprirodzeného desu vo filmovom horore). Neskôr ktosi inteligentný po zvlášť zrelej úvahe dospel k názoru, že gróf nevyhnutne musí byť levom salónov s tvárou obstarožného milovníka a výsledok poznáme... PS1: Nádherne strašidelné mnohoposchodové štítové domy (pôvodne neskorogotické kupecké sklady) si štáb odskočil nasnímať do Luebecku, pieskové duny (ktovie prečo) až na ostrov Helgoland. Slovenská časť filmu bola nakrúcaná v októbri 1921. Pár záberov registruje lesy spustošené katastrofálnou víchricou, ktorá Tatry postihla v novembri 1915. Záverečný záber patrí Starhradu pri Strečne. PS2: Čo sa týka potenciálnej zvukovej stopy, odporúčam ranobarokové čembalo (Froberger), ktoré pôsobí skľučujúco a trochu pohrebne prakticky nonstop. Ak vám však vadí nevzrušené tempo i v emocionálne vypätých scénach, zožeňte si verziu, ku ktorej hudbu skomponovali Gérard Hourbette a Thierry Zaboitzeff. Je vykalkulovaná na efekt, nervne expresívna a medzi 33. a 36. minútou infarktovo desivá. Nič proti tomu, no nemý film je nemý film. Ruhe bitte. PS3: Max Schreck sa vo filme v zrkadle odráža, čo je zrejme jediná indícia poukazujúca na to, že nejde o ozajstného upíra, ale o herca. No, neviem neviem... PS4: Práve (1.8.2021 som si pozrel balet "Faunovo popoludnie", ktorého egyptizujúcu choreografiu urobil a zatancoval Vaslav Nižinsky (1912), čo mi umožňuje konštatovať, že Schreck v niektorých scénach cituje Nižinského strašidelné pohyby. Nižinsky bol star a jeho Faun v umeleckých kruhoch už vtedy legendou, aj preto je pre mňa táto spojitosť záležitosťou priameho pôsobenia. ()
Druhý film z němé éry a zase tam někdo někomu cucá prst. Rozdíl je v tom, že tento snímek Vatikán doporučuje. Epochální v nejednom ohledu: Když si Nosferatu nese svou rakvičku z lodi až do domu, dochází mi, odkud mají autoři Toma a Jeryho své řemeslo. Pokud jde o samotný příběh (dále spoilery), musím dát za pravdu vypravěči, že v oné historii velkého umírání je mnoho nejasností. Jisté je, že Hutter po souši, Orlok po moři současně přispěchali z Orlokova zámku do Wisborgu. Nezdá se však, že by s touto pozoruhodnou podvojmostí korespondovala jiná podvojmost: město má svou nákazu, Hutterova žena svého upíra. Proč tam vlastně přijel? Zakousnout se do toho krásného hrdla a umřít. Velkou předností oproti jiným drákulovským adaptacím je už to, že se tu nežvaní (a nezpívá!). Nutno vidět znovu. ()
Dnes již rozhodně filmový pravěk nenabízel jen padajícího a všude překážejícího Chaplina, ale naštěstí i výborně a naprosto jedinečným způsobem pojatou děsuplnou legendu o karpatském hraběti, který zde byl jemně přejmenován. Hold copyright fungoval již v těchto "pradávných" dobách filmu. Celkové úsilí i silné herecké výkony je ovšem potřeba náležitě ocenit. I hudební doprovod je velmi zdařilí. Prostě již v těchto dobách bylo jasné, co chtějí lidé na plátnech zobrazovat. Zábavu i strach. ()
Bezesporu se jedná o nejlepší filmové ztvárnění tohohle Transylvánského degustátora červené tekutiny. Herectví a charisma Max(e) Schreck(a) dávají tomuhle snímku naprosto jiný rozměr. Horší už je to se zvukovou stránkou filmu, která pro mě byla spíš rušivým elementem. V patřičných chvílích sice hudba dokázala vyšpónovat napětí a atmosféru o level výš, ale po zbytek času mě spíš neskutečně iritovala. Ač nerad - jedna hvězda musí jít dolů. ()
Aj po vyse 100 rokoch od natocenia to ma stale neskutocnu atmosferu. Tieto neme klasiky maju co to do seba. Tu uz ide o hodnotu daneho filmu a o to, co do kinematografie priniesol.. i ked na tu dobu je technicka stranka naozaj obdivuhodna. ()
Nepotřebujete hektolitry krve, nepotřebujete usekané končetiny, nepotřebujete miliony monster k tomu, aby jste se báli! Max Schreck je bezkonkurenčně jedno z nejstrašidelnějších stvoření, která jsem kdy viděl. Nedivil bych se, kdyby skutečným upírem byl, přesně tak, jako to vidíme Ve stínu upíra s Johnem Malkovichem. ()
Súvisiace novinky
Remake Nosferatu vznikne v Praze
Režisér Seveřana nebo Majáku Robert Eggers plánuje svůj příští film natočit v Praze. Potvrdil to v nedávném rozhovoru, ze kterého vyšlo najevo, že už zde nějakou dobu dokonce pobývá a pomalu se… (viac)
Anya Taylor-Joy v dalším hororu
Herečka Anya Taylor-Joy (Dámský gambit) si velmi oblíbila spolupráci s režisérem Robertem Eggersem. Do Hollywoodu ostatně prorazila díky filmu Čarodějnice, teď se ale objeví i v jeho vikingské… (viac)
Od Čarodějnice k Nosferatu
Robert Eggers si vybojoval režijní ostruhy Čarodějnicí a teď konečně oznámil svůj další film. Bude jím remake hororové klasiky Upír Nosferatu, která v roce 1922 nakopla upíří subžánr a představila… (viac)
Festival Das Filmfest chystá filmové hody
Historicky první zpracování Stokerova Draculy, jeden z nejstarších evropských zvukových filmů, snímek oscarového Michaela Hanekeho, nejnovější film z dílny kultovního Fatiha Akina Šrám či vizuálně… (viac)
Filmů s Drákulou v ústřední roli vzniklo dohromady přes 160. Ten dost možná nejlepší z nich přitom ani nesměl Drákulovo jméno použít. Friedrich Wilhem Murneau na adaptování Drákuly od Brama Stokera totiž nezvládl získat práva a tak musel změnit jména postav a lokací. Výsledný Upír Nosferatu se ovšem ve finále pořád příliš podobal Stokerovu Drákulovik, Stokerova vdova následně vyhrála soud a v roce 1925 tak měli být všechny kopie filmu zničeni. To se ovšem nakonec nestalo, protože kopií již tehdy existovalo příliš a díky tomu je možné se i po 100 letech radovat z jednoho z nejvýraznějších zástupců německého filmového expresionismu a především skutečně dost možná nejlepší adaptace příběhu o Drákulovi jako takového. Od premiéry sice uběhlo 100 let, atmosféra Upíra Nosferatu ovšem zůstává nesmrtelná. A to i přes fakt, že od doby němého filmu uběhl výrazný čas a především nároky dnešního hororového publika by nemohli být odlišnější. Upír Nosferatu je ovšem z dnešního pohledu nejen jeden z nejdůležitějších zástupců éry německého expresionismu, ale i právě zmíněné němé éry. Už i díky ikonickému výjevu, kdy se titulní upír vynořuje skrze stín a i skrze strhující ztvárnění Orloka Maxem Schreckem. Do úvahy musí být totiž zahrnut fakt, že nástup zvukového filmu přichází až v roce 1927 a herectví v němém filmu tak bylo sice v jednom ohledu možná snazší, v druhém ohledu ovšem též o poznání náročnější. Vše se muselo více zvládat přes emoce ve výrazech a Schreck dokázal i pod maskou dodat téhle verzi Drákuly něco jako duši. A děs šel z titulního upíra i díky právě jeho podání. Příběh Drákuly je možná po všech těch variacích tak trochu ohraný a z dnešního pohledu už nepůsobí dvakrát lákavě (chystaná předělávka Nosferatu v režii Roberta Eggerse si ovšem nejspíš svou existenci opodstatnit stejně dokáže), právě v Upírovi Nosferatu ovšem i přes tehdejší limity němého filmu dokázal Murneau odvyprávět stejně strhující příběh, jako Stokerova předloha. Atmosféra poté skutečně funguje i století po premiéře a to i přesto, že nejspíš nesplňuje nároky děsivosti pro dnešního průměrného hororového diváka. S odstupem času se ovšem musí Upír Nosferatu oceňovat ze zcela jiné stránky. Pro jeho neskutečně výtvarné kouzlo, kreativními záběry a především právě zmíněnou atmosférou. Přitom všem dokáže Upír Nosferatu u diváka vzbudit emoce, ať už různými vizuálními výjevy či právě schopnosti převést Stokerův příběh do tak působivé podoby. Právě k německému expresionismu, který se vyznačoval zobrazováním vhledu do duše člověka i depresivními výjevy Upír Nosferatu seděl ideálně . Oproti typickému natáčení v interiérech se Upír Nosferatu rozjelo natáčení ve výpravných exteriérech (točilo se nejen v Německu, ale i na Slovensku), onen pocit nepříjemnosti a a podivných výjevů spojených i s odpudivou titulní postavou ovšem německému expresionismu zcela odpovídá a není se čemu divit, že společně s Kabinetem doktora Caligariho a Metropolis jde zřejmě o nejvýraznějšího zástupce právě německého filmového expresionismu. Díky oné působivé atmosféře a kouzelným (i mrazivým) obrazům dokáže Upír Nosferatu z dnešního pohledu působit jako film, o kterém se už tehdy muselo diskutovat jako o filmu, který ještě dlouho zůstane v povědomí a bude jednou výrazně uznáván i přes nezastavitelný vývoj doby. Nastavil jistá klišé pro upírské filmy, částečně dokázala reagovat na válku, nějak pracovat s tématem možného konce světa a především být čirou ukázkou filmařského umění, především v oblasti tehdejších možností. I díky tomu se na něm zub času nepodepsal tak brutálně a dodnes to velké kouzlo prostě má. Nároky na horory se pochopitelně od roku 1922 razantně změnili a pro spousty lidí může být zásadní problém už fakt, že jde oficiálně film starý přes 100 let, v rámci atmosféry jich ovšem Upír Nosferatu dodnes většinu (dost možná i víc než většinu) strčí do kapsy. Upír Nosferatu je navíc bezpochyby jedním z otců zakladatelů hororového žánru, na kterého se nadále sem tam občas odkazuje. Naprosto zaslouženě! () (menej) (viac)