Oni a Silvio

Bohužiaľ - moje obavy sa naplnili. Jedna vec je nadchýnať sa nad tým, aký pestrofarebný, výrazný a rozpoznateľný, svojrázny a vyhranený štýl a rukopis autor za svoju kariéru nadobudol a druhá vec je priznať si, že neponúka nič nové, než práve len tento už dobre známy a do až vyumelkovanej podoby vyšperkovaný štýl. A nič iné. Tento "film" je po stránke dramatickej, naratívnej, štrukturálnej a emočnej prázdny. Mám pocit, že inak zručný a nápaditý režisér, ktorý stojí za jedným z najoriginálnejších a najlepších seriálov všetkých čias a ktorého dva filmy (This must be the place a Veľká nádhera) sú naozaj kvalitné a neprerečiem voči nim pol krivého slova, sa zacyklil, vykráda sám seba a dve a pol hodiny nám servíruje ligotavé, lesklé, voňavé - no prázdne bubliny. Pritom sa na žiadnu postavu emočne nenapojím, nič ma nedrží pri deji, nič ma nečaká za najbližším "príbehovým" rohom a po osemstej nahej modelke dokonca začínam pochybovať, či mám rád nahotu vo filme (pričom som bol až doteraz 30 rokov presvedčený, že to je na filmoch to najlepšie). Ak bol zámer autora ukázať, že všetkého veľa škodí a keď sa to preháňa s čímkoľvek, človeku sa to zunuje, podarilo sa mu to až na meta-úrovni: práve sa mi pán Sorentino a jeho štýl dokonale zunoval. (16.09.2018)

Zhruba ve čtyřiceti procentech záběrů Sorrentinova nového filmu jsou vidět ženská prsa a zadky (a nic moc jiného). Nejvíce během prvních padesáti minut, pohybujících se na pomezí Vlka z Wall Street (nechybí ani přednáška o účincích určité drogy), Spring Breakers a Caliguly od Tinta Brasse (dekadence pro dekadenci samou). Ke sdělení nezbytného by stačilo tak deset procent. Stejně je to v Sorrentinově novince se vším. Jde o film, který stejně jako jeho protagonista, obávající se stáří, smrti a zapomnění, hledá smysl. Myšlenkové prázdno předkládá v opulentním balení, což sice samo o sobě nese určité sdělení, ale nepotřebujete to sledovat dvě a půl hodiny stále dokola. Loro přitom současně mnoho motivů nedotáhne (např. nikam nevedoucí vytváření paralel mezi chtíčem a touhou po moci, potažmo politikou a exploatací cizích těl, počínající prologem, kdy jedna z postav vymyslí svůj plán při pohledu na Berlusconiho vytetovaného na zádech ženy, se kterou souloží). Spíše než zkrácení by filmu možná paradoxně prospělo, kdyby byl o hodinu delší (tzn. jako při svém rozdělení na dvě části, uvedené v italských kinech) a odůvodnil to, co působí samoúčelně a prázdně. Žádné zásadní poznání nevyplyne ani ze závěrečné syntézy hledisek představených v první a druhé ze tří přibližně stejně dlouhých kapitol, do nichž je film rozdělen (v té první se Berlusconi skoro neobjeví). Loro ještě nápadněji než Sorrentinovy předchozí filmy připománá pásmo perfektně rytmizovaných videoklipů napěchovaných výbornými nápady (jediné setkání se skutečným světem pro smetánku nastává, když před nimi exploduje popelářské auto), které spolu ale moc nekomunikují a neskládají se do konzistentního tvaru, který by nesl alespoň trochu relevantní sdělení a jen neopakoval to, co Sorrentino dokázal úderněji vyjádřit v Božském. Když se vyprávění v závěru konečně zaměří na tragédii opravdových lidí, je rámováno se stejným nepřirozeným patosem, jakým se vyznačuje zbytek filmu, vyprávějící o lidech falešných. Ze strany režiséra mrhání talentem, pro diváka mrhání časem. 65% (30.10.2018)

Vizuálna stránka ide opäť na maximum a ja musím priznať, že ma po tejto stránke Sorrentinov veľkolepý a pompézny štýl stále baví. No ako celok to už bohužiaľ začína byt príliš málo na celosvetovo uznávaného režiséra. Pretože od takých očakávam, že ich filmy nebudem vedieť vypratať z hlavy minimálne niekoľko dni. A Lora tam už nemám. Ak je dezert iba priemerný, nezachráni ho ani chutná čerešnička navrchu. *Videné na MFF Cinematik, 2018. (01.10.2018)

5/10 Takto to dopadne, keď tvorca imituje sám seba. Všetko, čo fungovalo v podobne opulentnej Veľkej nádhere, je tu preexponované do takej miery, až je to neznesiteľné. Kamera je stále skvelá, soundtrack má svoje momenty a Servillo je fantastický, no všetky tie prehnané orgie, drogy, párty a najmä afektované postavy a ich krkolomné, papierom šuštiace, "literárne" dialógy javia znaky kreatívnej vyčerpanosť a sebavykrádania. (24.08.2019)

...tentokrát byl Mistr velmi vázán žijící ikonou italské politiky - ohled na lavírování mezi provokativností interpretace a přiměřeností a lidským taktem nakonec působí proti umělecké svobodě. V Mladém papeži se Sorrentino vyřádil na konto anonymní instituce, neanalyzoval žádného konkrétního papeže - a dopadlo to výborně. Tady si kousl do živého a potkal se s publicistickou linkou komentáře a politickou satirou, kterou do vyššího levelu umělecké reflexe nevytáhne ani Ježíš, kterého v závěru vynáší jeřáb z rozbořeného kostela... (17.12.2018)