Oni a Silvio I

První díl je spíš o fascinaci Italů fenoménem Silvio Berlusconi než o něm samotném. Zároveň přibližuje skryté mechanismy moci v nejvyšších politických vrstvách, které jsou naprosto hodnotově vyprázdněné a kromě moci si jen zakládají na osobních požitcích, včetně sexuálních. Život smetánky a snahy těch, kteří se teprve snaží mezi ni dostat, je podán osobitým Sorentinovým stylem, který dokáže onu povrchní vnější nádheru zobrazit tak, že je ve výsledku až nepříjemně odporná. (01.12.2022)

Po filme Božský nám Paolo Sorrentino prináša opäť pohľad na ďalšieho "boha" talianskej politickej scény. Bez nároku na dokumentárnu pravdivosť mám s umeleckým nadhľadom a iróniou ukazuje zhýralosť a skorumpovanosť talianskych politikov. Podobne ako v slovenskom filme Sviňa. Silvio je však skvelom v podaní Toniho Servilla noblesný a uhladený. Násilie určite figuruje tiež, ale nie je stredobodom záujmu tohto filmu. Tou sú orgie, drogy a luxusné prostitútky. 80% (19.10.2023)

Začátek s ovcí mě navnadil na věci nevídané, ale přestože úvodní historka měla po více než hodině ještě vtipnou pointu, přece jen už to byla spíše příliš dlouhá předváděčka typického Sorrentinova režijního rukopisu. Jediné opravdové překvapení spočívalo v tom, jak dlouho to trvalo, než se na scéně objevil Toni Servillo. (02.09.2022)

Přemíru nahoty bych klidně oželela, ale od chvíle, kdy přichází na scénu Toni Servillo, nemám naprosto žádné výhrady. Ten chlápek má prostě dar strhnout na sebe veškerou pozornost a Paolo Sorrentino toho umí patřičně využít. Už teď se těším na druhý díl, i když tuším, že o žádnou romantiku, jak to v závěru první části vypadá, asi nepůjde. (70%) (12.07.2020)

Silvio: "Kúpim ďalšiu vilu." Manželka: "Máme ich už desať. Veď už máš všetko. Nestačí to?". Silvio: "Nie." Tento parafrázovaný dialóg zhmotňuje myslenie nielen Silvia Berlusconiho, ale v podstate všetkých postáv filmu. Jednoducho urvať si čo najviac na úkor tých druhých, s využitím mocných. Bez humoru a nadhľadu. Všetko v záplave erotiky tintobrassovského (t. j. značne odpudivého) razenia. No kým Tinto Brass sa snažil do svojich chlípnych voyerských filmov dostať kus filozofie (akokoľvek pokrútenej, no vždy aspoň trošku obohacujúcej) a vtipu, sorrentinovské jazdy ostávajú v estetike dlhých, únavných videoklipov. Polonahé ženské telá dominujú. Rozpohybujú sa za sprievodu chytľavej hudby vo farebne výborne zvolených kulisách. Bez presahu to všetko ostáva v rovine pastelkovo farebnej koksovej diskotéky. Pod taktovkou politiky jedincov, ktorí sa ako veľkopodnikatelia rozhodli vládnuť štátu (štýl Berlusconi majú aj Donald Trump či Boris Kollár). Prvou časťou u mňa film skončil. Jednoducho úplne v pohode stačí ako pars pro toto (časť za celok). (30.06.2020)