Oni a Silvio

Akosi nedokážem tým Sorrentinovým filmom prísť na chuť, a nič na tom nezmenilo ani Loro. Epický rozmer opäť v úzadí, a namiesto toho prílišný artový záber plný lyrizmu, čo mňa osobne nikdy nebralo. Dve a pol hodinové bunga bunga možno niekomu stačí na to, aby sa rozplýval, ale ja som čakal niečo zmysluplnejšie. Samozrejme, dievčatá (všetko samé modelky) boli pohľadné, a aspoň za tie dávam 1* (to by bol hriech keby nie). (01.05.2020)

Pustil jsem si to jako nějaký provinční film nevědom, že to natočil mistr Sorrentino a už na úvodní scénu fascinovanou obrazovkou jsem byl také fascinován zajímavým nápadem. Bylo to požitkářské, ale celkově to není tak soudržný příběh jako v jiných jeho filmech. Spíš o jednotlivostech. V první části je to přehlídka sladkého života a obrázek pokřivených charakterů, cynických týpků, kteří jsou Berlusconimu podobní, ale ne tak schopní, mejdanů s otrlými kráskami, striptýzu, kokainu a pokoutních obchodů s veřejnými zakázkami za sex, ochotných provinčních krásek a místních šíbrů propojených vidinou, jak se proderou výš, do centrály, do Říma, až k Němu. S příchodem Servilla vyjde slunce. V sedmdesáti je až dojemně směšný pěstitel dojmu „věčného mladíka“, který chce zpátky k moci. Pohodlné zahnívání se mu až fyzicky zajídá. Místy by filmu slušel spíše seriál. Jeho osamělost není největší objev kinematografie. (20.04.2020)

Velmi mělké. U některých postav jsem ani nestačila vnímat, jakou zastávají funkci, co mají na starosti, nejsou tam jejich minulé ani budoucí osudy, konkrétní pracovní pozice, děj minimální, prostě o ničem. V polovině filmu se dosud hlavní postava vytratí, pak pronese již jen jednu větu a už o ní není ani vidu ani slechu, prostě s ní příběh přestane počítat Když je postavě věnováno hodně prostoru v první půlce, tohle by se stát nemělo, i když už třeba přestane být důležitá pro danou věc. Roztříštěné, neúplné, nevypovídající, chladné, emoce ve mě nevzbudilo absolutně nic, žádné životní moudro jsem si neodnesla, jen takové klišé jako že staří mocní muži mají rádi mladé modelky, existuje korupce a podobně. Nešťavňatě podané, nic nového pod sluncem, jen pár výjevů z mejdanů stálo za pohled. Film zachraňuje jen prostředí a krásné ženy, ale o politickém zákulisí se toho moc nedozvíte. Osobně jsem se ani nepobavila. Kdo má hlubší politické znalosti se ve filmu a případné narážce na něco možná vyzná lépe, můj názor to však neovlivní. Z mého hlediska je to povrchní záležitost, která mnoho nevypoví ani člověku, který o Berlusconim zná více či minimum faktů. Prázdnota. (13.12.2018)

Trefné, přesné, výstižné. Komplexní satirický obraz současných mocipánů i (a zejména) těch kdo jim vládnout umožňují a kdo je volí, panoptikum ziskuchtivých kuplířů i přičinlivých objektů vášní, snažících se využít svojí sexualitu nevybíravě a s maximálním nasazením. Řada scén dokumentujících zdatného obchodního ducha, bodrou "lidovost", až patologicky nulovou sebereflexi i bezskrupulózní vypočítavost je nezapomenutelných ("obracení" senátorů, "prodej" bytu, setkání "u kaktusů"). Tento snímek skvěle charakterizuje nejen podobu současné italské politiky a Silvia Berlusconiho - jeho daleko obecnější platnost je očividná a já už jen čekal, kdy se Servillo na diváky obrátí a se svým neodolatelným úsměvem zvolá "Čau, lidi!" (21.11.2018)

Sorrentino natočil precizní a nadčasový film. A to zdaleka nejen obrazově, rytmicky a formálně, ačkoli to jsou rozhodně kategorie, v nichž by bylo pozoruhodné snímek analyzovat. Hlavně jde ale o obsah. Domnívám se, že vlastně nehraje roli, jak přesně režisér vystihl Berlusconiho v určitém období. To je spíš kulisa. Loro je především studií toho, jak funguje současný populismus. Když budete film pozorně sledovat, uvidíte zároveň Trumpa, Orbána i Babiše, tj. lidi, kteří lidem prodávají jednoduchý, ale přitažlivý sen o lepší budoucnosti, uzurpují si veřejné peníze, topí se ve skandálech, manipulují zákonodárným systémem, aby jim hrál do karet, ale žádná z těchhle věcí jim stejně nesrazí vaz. Ve filmu je na konci krásná scéna, v níž Berlusconi říká, že chtěl pro svou zemi udělat něco velkého a dobrého, že ji pozitivně proměnil. Ve skutečnosti dělá po celou dobu pravý opak (a je zřejmé, že si to uvědomuje), ale v tuhle chvíli je vidět, že přesvědčil sám sebe o tom, že vlastnosti, které si do jeho osobnosti projektují jeho voliči, nakonec pozměnily i jeho vlastní přemýšlení o sobě. Podobných bystrých postřehů o drobných nuancích, které jsou populistickým lídrům vlastní, je v Sorrentinově díle vícero. Jeho film je tak nejenom charakterovou studií, ale zároveň i otevřenou výpovědí o nás jako společnosti, která takovéhle lidi vyrábí a podporuje je. Jediným důvodem, proč nedávám plný počet hvězd, je roztahaný závěr filmu - několikrát se objeví scéna podpořená pomalou hudbou, která evokuje konec vyprávění, který ale znova a znova nenastane. (26.11.2018)