Bolesť a sláva

ARTE POPULAR /// Už i Pedro Almodóvar dospěl do bodu, kdy je spíš než na cokoliv jiného čas na 8½: Film o filmaři, který neví, co točit, nebo dokonce zda vůbec, ale ví moc dobře jak: Překvapuje mě že ne pracuješ. Vždy jsem si myslela, že jsi jeden z těch, co neodejdou do důchodu. / Já taky. To v duchu nutkavého modu operandi. Příběh o neurotických, hypochondritických, nově snad trochu seniorštějších buznách na heroinu, obložený plátky příhodných noticek, které zarezonovaly Amdóvarovou imaginací. A jelikož Almodóvar své filmaření často nějakým způsobem tematizoval, nejen prostě provozoval (třeba v hitchcockovském La mala educación), větší důraz na postavu režiséra s výrazně autobiografickými prvky nepředstavuje distinkci, která by znemožnila zahrnout Bolest a slávu do množiny Španělových důchodových děl jako jeden z mnoha. Filmy jako tento dávají možnost zhodnotit kvalit pozdních počinů výrazně autorských tvůrců. Osobně k nim mám srdečnější vztah, než k agresivním mladistvým erupcím, u nichž snaha dokazovat brilanci vede ke tlačení na pilu. Third flush není horší než ten první. Anebo jedinečná chuť včerejších hranolků - nic pro každého, pravda, ale svébytná kvalita rozhodně. Pro diváka, který netrpí utkvělou představou nutnosti nepřetržité tvůrčí revoluce (a dokáže si vychutnat studené pomfrity) nabízí Bolest a sláva, jakkoliv to zní nanicovatě, vítané prohloubení režisérových obvyklých motivů v samozřejmé formě bez potřeby ohromovat, když se uprostřed svých tklivých příběhů ocitá on sám se svou vadnoucí chutí podnikat cokoliv kromě hulení cracku, namlouvajíce si, že tak bojuje s bolestí zad, a čtení fajnových chytrých knížek v luxusním starém domě uprostřed Madridu. Nechává plně na vás, zda věnujete pozornost potenciálně bulvární vrstvě nebo zajímavé zprávě o úskalích tvůrčí práce tváří v tvář vkrádající se impotenci; nenapadá mě nikdo další, kdo by nechával tak velký velký prostor podobnému rozhodnutí; pro každého všeho dost, pro všežravce hostina. V kině mého dětství to vždy voní po moči. A jasmínu. V tom mém po plísni nevětraného sálu. (26.03.2020)

,,CHCEŠ, ABY SOM OSTAL NA NOC?" ,,JASNÉ, ŽE BY SOM CHCEL, ALE UZAVRIME NÁŠ PRÍBEH TAK, AKO BOH KÁŽE." ,,NIKDY NÁM NEZÁLEŽALO NA BOHU A NÁŠ PRÍBEH MÔŽEME ROVNAKO DOBRE UZAVRIEŤ AJ ZAJTRA RÁNO." __ Najzásadnejším prekvapením pri sledovaní ,,Bolesti a slávy" - pokiaľ teda ide o ,,pravdivé" rozprávanie o formovaní slávneho filmového režiséra - je zistenie, že Pedro Almodóvar je homosexuál. Na mojom postoji k filmu to však nič nemení; dokonca scénu úpalu, tvoriacu impulz k naštartovaniu Salvatorovej homosexuality, považujem za vrchol celého filmu skvelo odvedenú či už z hľadiska príbehu tak aj po estetickej stránke tvoriacu jeden z jeho najdôležitejších pilierov. Všetky retrospektívy i vedľajšie dejové línie (azda okrem trocha zbytočného heroínu) sa napokon pekne spoja a v závere prinesú vynikajúcu pointu, ktorá mi vyčarila úsmev na tvári. Nevidel som všetky Almodóvarove filmy, ani tie, kde rieši homosexuálnu alebo ,,inú" sexuálnu orientáciu, ale tu je jej téma pre mňa omnoho lepšie spracovaná ako v ,,Zlej výchove" a ,,Bolesť a slávu" radím zatiaľ k jeho najlepšiím dielam. To, ako šikovne vedel Banderas uchopiť svoju postavu azda netreba ani rozoberať. (1500. hodnotenie, 86. komentár k filmu) (10.06.2020)

Keby linia minulost s Penelope Cruz zabrala 70% filmu a linia sucasnost s Antoniom Banderasom len 30%, bavilo by ma to omnoho viac musim povedat. Naozaj to spominanie na detstvo starnuceho rezisera je velmi pekne a putavo natocene a take prave spanielske, Penelope ako matka sa tam velmi hodi, hoci az tak vela priestoru nedostala. Banderas je tiez dobry, ale trosku som sa nudila...Pacili sa mi tie pestre farby vo filme, interier kuchyne, cervena linka, cerveny kavovar, cerveny toaster, take detaily, ale posobilo to smrncovo a stylovo. A este jedna malickost. Nepacilo sa mi, ze uz starucku matku hrala herecka s modrymi ocami, ved vsetci vieme, ze Penelope ma hnede, velmi to bilo do oci a posobilo neuveritelne! Mohli si dat na tej podobe viac zalezat, alebo namaskovat samotnu Cruz! A spoiler: Myslim si, ze ho mal vyhladat...65%. (06.01.2020)

Tvůrčí krize, návraty do dětství, smíření s dávnými láskami. Vzpomínky, současnost, tvorba a vyprahlost, poezie, pochybnosti, osamělost a život ve vztahu, sláva a bolest. Mozaika a prolínání několika časových rovin. Aktuálnější pro ročníky, které něco pamatují. Současně ale dost akademické, ničím nerušící a ničím nenaléhavé, nic, co by trhalo srdce. (04.07.2019)

Nemůžu si pomoct, ale za mě je to jedna z nejlepších Almodóvarovek, které jsem viděl. Objektivně to možná nedosahuje kvalit či originality Todo sobre mi madre či Volver, ale přijde mi, že režisérova filmařina dokáže podat i to banální velice poutavě a jeho typické motivy smíchané dohromady zde tvoří pocitově i technicky čisté a půvabné dílo. Jistě, opakuje se tu pár motivů, které známe, opět se ukazuje, jak rád Pedro Almodóvar čerpá inspiraci ze svého života, takže těm, kteří viděli např. Volver nebo La mala educación budou některé části jistě povědomé, nenazval bych to ovšem vykrádáním, spíše jiným pohledem na věc, neboť v každém z filmů slouží určitá sekvence jeho vzpomínek k úplně něčemu jinému. Dolor y Gloria mne ovšem zaujaly hlavně hmatatelnou nostalgií, jistým melodramatem a povedeným kontrastem autorova života s jeho dílem. Velmi mě potěšili i herci, na které byl velmi příjemný pohled, hlavně tedy na famózní výkon Antonia Banderase, který je skutečně (výrazně hezčím) alter-egem skutečného režiséra. V případě Penélope Cruz jsem měl zpočátku strach, že její role na začátku bude stejně minimální jako v Carne trémula, ale opak se naštěstí ukázal pravdou. Její obsazení jakožto herečky režisérovy matky je navíc velmi roztomilé a svým způsobem dokazuje přátelský vztah skutečného režiséra a skutečné herečky. Nevím, zda tento film má možnost zaujmout někoho, kdo Pedra Almodóvara nijak neprožívá, mně se ovšem jeho poetika velmi líbí a i přes sebeobyčejnější děj se mi na něj koukalo velmi dobře, dokonce snad i lépe než na co se zápletky týče komplexnější filmy. Zda je to v mém případě nostalgie nebo skutečná režisérova kvalita, to netuším. (18.03.2021)