Sloní muž

Když se ze zrůdy stane člověk, mluví se o zázraku. Opačný jev však kvůli své četnosti kolem nás nepřekvapí nikoho.. Vůní uhlí a ohně nasáklá industriální atmosféra viktoriánské Anglie, dokonalý střih, sir Hopkins vypadající z některých kamerových úhlů jako J.Abrhám, humánní poselství jen o něco více viditelné než v ostatních Lynchových filmech a hlavně autorův vyplazený jazyk na konvenci milující diváky, kterým říká: „Podívejte, o co přicházíte, kdybych častěji zaplul do středního proudu..“ Upřímně řečeno, kvůli jisté černobílosti charakterů jsem se nad nejvyšším hodnocením rozmýšlel, ale pak nastoupilo Barberovo 'Adagio for strings' a to mě umí spolehlivě rozsekat na kusy.. „Never. Oh, never. Nothing will die. The stream flows, the wind blows, the cloud fleets, the heart beats. Nothing will die...“ (05.07.2012)

Na podobné filmy mě moc neužije, a už vůbec ne na Lynchoviny, u kterých se nebojím přiznat, že je absolutně nechápu. Ale tohle je čestná výjimka. Lynch se tentokrát zdržel své obvyklé divnosti (snad až na psycho úvod se slony) a film je velmi prostý a přímočarý, v čemž je jeho obrovská síla. Hned začátek podkreslený melancholickou hudbou, detailní záběr na tvář Anthony Hopkinse, po které kane slza, dlouhé vyhýbání se otevřenému pohledu na Johna Merricka a práce s krátkými pohledy na jeho profil nebo stínohra jeho figury za závěsem dává zatím jen tušit podobu jeho krutého znetvoření. Volba natočit film černobíle se ukázala jako velmi šťastná a propůjčuje filmu nepopsatelnou atmosféru. Doktor a s ním i společnost a divák pozvolna odhalují nitro "sloního muže", kde se zase dokonale předvedl John Hurt. O slzavé okamžiky není nouze, ale tentokrát jsem se výjimečně necítila citově vydíraná. Posledních pár minut od chvíle, kdy se rozezní Barberovy teskné smyčce (ne nadarmo se Adagio for Strings považuje za nejsmutnější kdy složenou skladbu), mě film absolutně pohltil a skončil tak, jak jsem čekala. Smutně a krásně. (16.03.2011)

Těžko stravitelné a dojemné. První setkání s Lynchem nedopadlo úplně špatně, ale čekal jsem přeci jen víc. Některé prvky, které režisér vnáší do děje, mi tam překážely. Zřejmě i kvůli tomu, že na jeho styl nejsem vůbec zvyklý. Mlha, staré fotky a sloni. To byly ty rušivé momenty. Všechno ostatní je však dokonalé, atmosféra, masky, hudba i herecké výkony. (28.03.2010)

fantastický lidsky strhující příběh, jak je řečeno, opírající se o skutečné události... Tak tenhle film jednoznačně nenechá nikoho emotivně na pokoji, ani toho největšího otrlce a cynika... Černobílý filmový materiál jen podtrhuje všudypřítomnou syrovost a krutost.... Jóóó... když David L. ještě nebyl úplně pasován mezi dalšími Davidy... taky šílenými.... Smekám pane Lynchi... (21.01.2005)

Lynchova pozdější, silně umělecká orientace je sice u tohoto filmu také trochu patrná, nicméně zcela jistě neznemožňuje filmovému laikovi vychutnat si celkový příběh, jako u jeho mladších děl. Proto jsem byl přesvědčený, že když snímek shlédnu se svojí křehčí polovičkou, rozhodně se v něm neztratí a stopáž si oba užijeme. Zážitek to pak byl opravdu silný, protože režisér podává tento neobyčejný snímek tak dojemným způsobem, že soucit na sebe nenechal dlouho čekat. Tím spíše, že hlavní hrdina o něj celkově ani nestál. Ale o tom vlastně ani Sloní muž není. Mimo krásného příběhu o jednom spokojeně smutném nemocném muži jsem byl svědkem odstrašujícího příkladu lidí, kteří se bez zábran a hlubšího uvažování (zvláště po posilnění alkoholem a masou) propadají myšlením k "inteligenci" neandrtálců. Člověk má tuhle zvířecí dravost - impulzy - v sobě, a tento snímek je nejen o tom, že nezáleží na strašlivém znetvoření (na vzhledu), ale zda-li se jako netvor nechováme. (27.07.2009)