Norimberský proces

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

“Takže Hitler je mŕtvy, Goebbels a Goring tiež a súdiť budeme sudcov, podnikateľov a doktorov“... Nekonečne dlhé 6 minútové úvodné titulky ma trošku vytočili, ale potom sa to už iba zlepšovalo, až tesne pred záverom film dosiahol dokonalosť samu. Asi najlepším ťahom bolo ukázať procesy takzvaného druhého sledu, pre mnohých už nezaujímavý, kde dokázať vinu už nie je také jednoznačné ako u najväčších predstaviteľov Tretej ríše. Otázka viny či neviny sa celý čas prelieva z jednej strany na druhú a ak ste pred filmom stáli na jednej strane, je možné, že po jeho skončení nebudete na žiadnej. S. Tracy hraje sympatického sudcu i človeka a B. Lancaster toho prekvapivo veľa nenarozpráva, ale svoj čas využil na 100%. Veľmi zaujímavý mi pripadal aj obyčajný rozhovor sudcu so služobníctvom na tému – ako sa žilo za Hitlera. Oscar pre rakúskeho herca M. Schella je viac-menej zaslúžený, ale klobúk dole pred scenárom a dialógmi, ktoré vo filme zaznejú. Záverečná obhajovacia reč- „Ak sú vinní oni, je vinný celý svet“ ma absolútne odrovnala a zapôsobila tak, ako už dávno nič. Dlho po skončení som na film myslel. I na Churchilov výrok, ktorý som doteraz nepočul. Jednoznačne najlepší film zo súdnej siene, aký som videl a zaslúžený plný počet. 100% (03.02.2012)

Injo má pravdu: Stanley Kramer byl hodně banálním režisérem, který si místo v dějinách filmu vydobyl přes náměty, v jinak apolitickém Hollywoodu “revolučními” svou angažovanou tematičností (na kulturně-liberální straně politického spektra). Bohužel tato angažovanost s sebou nesla přítěž v podobě moralizování, tezovitých, plochých postav a absence humoru – a stejně strnulý byl i Kramerův režijní styl. Jakkoli je NORIMBERSKÝ PROCES “politicky” významný zařazením autentických záběrů z koncentračních táborů, jeho styl – lapený po většinu času v soudní síni – se omezuje na nekonečné omílání protipohledů, obtáčení figur kamerou a velmi nešťastných “dramatických” zoomů, zatímco práce se scénou nebo třeba detaily (vším, co by postavám a příběhu dodalo na nuancích a atmosféře) je tradičně nulová. Přeceňovaný film. (25.05.2006)

Scénář: Abby Mann .. Řeklo se to už v Norinberku: My Američani neumíme okupovat. Hm, někdo to věděl už tehdy a přesto se v Koreji, Vietnamu, Afghánistánu, Iráku dopouští stále stejných chyb. Válka proti Německu byla ospravedlnitelná, ale ty další, vedené z ideových důvodů nebo ekonomických pro ropu pod záminkou protiteroristického marše už jsou trochu na štíru. Jenže co bude se světem, až jednou někdo skutečně vymáchá Američanům hubu? ___ Komu nestačí tento převážně působivý film, ať hledá tady. Pár článků nebude tak ubíjejících jako délka filmů s touto soudní tématikou. 75%. (15.10.2007)

Nemá smysl přidávat komentář, který by už zjevně nepřinesl žádný nový pohled, tak se omezím jen na nadšené výkřiky působivé, mrazivé, dokonalé...!! Zvlášť oceňuju fakt, že si Stanley Kramer resp. Abby Mann pro svůj příběh nezvolili ten nejznámější Normiberský proces s hlavními nacistickými pohlaváry, ale věnují se "pouze" těm, kteří (oděni do talárů) umožnili páchat všecky ty hrůzné věci. Mimochodem: Ani mi tak nevadilo, že postavu Ernsta Janninga nakonec nehrál původně zamýšlený Laurence Olivier... "Vsadím se s vámi.." "Já se nevsázím." "Gentlemanská sázka.. Za pět let, všichni, co jste odsouzdili na doživotí, budou na svobodě..." (03.05.2006)