Ať žije republika

Tak tento film byl na mě přeci jen trošku až moc umělecký. Řemeslně jde jistě o dokonalou filmařinu. Milovníci poetických filmů si jistě musí užit spoustu krásných (ba přímo úžasných) záběrů. Ale jednak to bylo na můj vkus neúměrně dlouhé (přes dvě hodiny) a jednak jsem se dost ztrácel v tom neustálém střídání mezi skutečnou a snovou realitou. Kromě toho nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale některé ty poetické obrazy nebyly snad ani sny či představy, ale spíš nějaké vzpomínky na něco z Olinovi minulosti. Aspoň mi to tak přišlo. Zejména v druhé části filmu, kdy jde Olinovi o život, mi ty jeho představy připadaly někdy trošku nemístné a pochybuji, že by něco takového prožíval 12 letý kluk v ohrožení. Takže za čistě umělecký dojem bych sice možná dal hvězdiček víc. Ale nesmělo by to být tak dlouhé a (omlouvám se za ten výraz) ve finále tak ubíjející. (14.04.2017)

Nespomeniem si zatiaľ na jeden jediný film od Kachyňu, o ktorom by som povedal, "toto je pecka". Alebo aspoň takmer pecka. Všetko pri najlepšom priemer. Obrazová stránka úplne lacná, niektoré zábery sú aj na rok 1965 tak zastrené, že som mal pocit, ako keby to nakrúcal ešte prvý kameraman v 19. storočí s plachtou cez hlavu. No a potom tá celková stránka - permanentné mlátenie chlapca. Ten herec si musel užiť. Pomaly čo záber, to facka, pohlavok, nejaký buchnát. Príliš veľa toho bolo, divák by aj s tretinou detského násilia vystačil na pochopenie, že sa mu deje niečo zlé. Nakoniec treba vyzdvihnúť len to, že halucinogénny dojem režisérovi vyšiel a že tiež nemal problém ukázať sovietskych vojakov takých ako boli, ako aj vysporiadanie sa s Nemcami, ktoré nebolo vždy humánne. (24.01.2024)

Potešilo ma, keď ČT2 zaradila do svojej ponuky tento starší významný film Karla Kachyňu. A na rozdiel od väčšiny starších filmov, ktoré vidím po desiatkach rokov od prvého zhliadnutia, mu hviezdičku neuberám, ale pridávam. Film Ať žije republika je náročný na divákovu pozornosť. Je to také veľké puzzle, v ktorom až ku koncu divák objavuje, ktorý dielik kam patrí. Kachyňovi sa podaril výber detského predstaviteľ do hlavnej roly, ktorý na svojich bedrách nesie celý film. Tak, ako to už býva vo filmoch, ktoré Kachyňa nakrúcal v spolupráci s Procházkom, nedočkáme sa láskavého, lichotivého pohľadu na dedinčanov, Nemcov ani Rusov. Vyvažujú to poetické snové pasáže, ktoré odkrývajú duševný svet malého Olina. Trochu mi prekážalo až patologické štvanie Olina jeho rovesníkmi a tiež dĺžka filmu, ktorému by strihačské nožničky neublížili. (09.11.2014)

Navzdory všem kvalitám, které tomuto filmu nemohu upřít, nemám za sebe problém napsat, že dokoukat REPUBLIKU pro mě bylo ještě těžší, než KOČÁR DO VÍDNĚ. Film je to zcela jistě výborný a mně osobně je blízký již svým svrchovaným skepticismem, k němuž se Procházka postupně umělecky propracoval. Sledovat tuto více než douhodinovou letitou podívanou bylo však skutečně nad moje síly - film mě umořil nejen svojí délkou, ale i tematickým zasazením do časů konce WW2, na něž jsem se stal extrémně alergický. Do smrti už nechci vidět jediný film z téhle doby, protože jich mám právě po krk - čeho je moc, toho je příliš. Film mě vyloženě otravoval i přemírou koní (samozřejmě nic proti těmto zvířatům, které choval Procházka velmi v oblibě, ale po mém soudu jich je v tomto filmu vážně trochu moc) a svou snovou a poetickou rovinou - všechny ty nespočetné snové sekvence jsem shledal zcela redundantními, a neoslovil mě ani lyrizující obraz matky, stojící v kontrastu s obrazem hrubiánského otce. Pro mě osobně je toto dokonale srozumitelný film, u něhož plně chápu jeho uměleckou výpověď i prostředky, jimiž se k ní propracovává, ale mně osobně tento přístup neoslovuje - a bohužel i příšerně nudí. A když nad tím tak přemýšlím, mám už po krk i všech filmů, jejichž hlavní fór je založen na tom, že světu dospělých nastavuje zrcadlo nezkažené děcko. Nevím, nebo jsem už možná jen viděl moc filmů a nebaví mě už nic. Bezprostředně do doběhnutí závěrečných titulků vím s jistotou, že kdybych si tenhle nechal v telce ujít, nebylo by mi čeho želet. O KOČÁRU DO VÍDNĚ bych btw. mohl napsat to samé v bleděmodrém. (05.10.2014)

Pobavila mě představa, že soudruzi od dvojice Kachyňa a Procházka očekávali oslavný film k 20. výročí konce války a rovnou ho přihlásili na festival v Moskvě. Tam musely být ty ksichty obzvlášť kyselé. Navzdory všem těm snovým představám a flashbackům je příběh velice přehledný, ale pořád mi připadá, že to nejlepší, co spolu pánové uvedení v první větě natočili, začíná až příštím filmem. (20.09.2015)