Já, truchlivý Bůh

Nemohu se zbavit dojmu, že příběh je poněkud vykonstruhovaný. Svůdník, kterého hraje Kopecký, by tu nanynku dostal hned, stačilo by se vychloubat nějakým vymyšleným přátelstvím se slavným umělcem. Né, Kopecký to musí dělat tak nešikovně přes Johanku z Arku, na to mu žádná ženská prostě nemůže skočit. No ale aspoň to byla příležitost přivést na scénu výborného Landovského. (21.01.2012)

Velmi zdařilá filmová adaptace stejnojmenné Kunderovy povídky z knihy Směšné lásky. Hlavní předností filmu jsou herecké výkony Miloše Kopeckého a Pavla Landovského, a dále pak skutečnost, že se film předlohy drží velmi věrně (oproti běžné praxi, kdy se ve filmových adaptacích výrazně škrtá z látky literární předlohy, jsou zde naopak oproti předloze mnohé věci navíc, např. Adolfův pes nebo závěrečná epizoda s Janinými rodiči - Kunderova povídka je ostatně dosti krátká a sama o sobě by na celovečerní film bez něčeho navíc snad ani nevydala). I kdybych byl nedotčen knižní předlohou (Směšné lásky jsem ve skutečnosti četl dvakrát) a ani nevěděl, že za scénářem k tomuto filmu stojí Milan Kundera, bezpečně bych jeho stopy v tomto filmu vysledoval. Adolf má v sobě rysy dalších Kunderových postav: lze zde rozeznat například podobnost s Ludvíkem Jahnem a jeho nepovedenou pomstou z Žertu; nebo sukničkářským doktorem Tomášem z Nesnesitelné lehkosti bytí. Zcela mimořádný na tomto filmu je prvek odcizení, kdy je Adolf hlavní postavou a vypravěčem a současně vystupuje ze své role a se suchým humorem glosuje děj i chování okolních postav, které na něj dokonce občas lehce reagují. S podobným komediálním prvkem odcizení přišel o osm let později Woody Allen ve svém slavném snímku Annie Hallová, kde podobně jako Adolf vystupuje ze své role a mluví do kamery, sype z rukávu vtipy a je v této pozici všemocného vypravěče a současně účastníka děje velmi, velmi okouzlující - stejně jako Miloš Kopecký, který je v této kunderovské adaptaci naprostý král, či spíše bůh - a truchlivý k tomu :) Jeho herecký protějšek Pavel Landovský je pak ve své roli velmi roztomilý, byť se nemohu za sebe ubránit výtce, že roli Apostola měl stejně ztvárnit nějaký Řek. Mimochodem přijde mi škoda, že se Kundera ke své stejnojmenné povídce už nehlásí a v nových vydáních Směšných lásek chybí (spolu s dalšími povídkami Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatel). Pokud si ji tak tak chce člověk přečíst, musí vzít k ruce původní vydání z r. 1963. (14.07.2011)

Další velké překvapení v podobě čs. filmu, který jsem dosud s nezájmem přehlížel. Až mne udivilo, že takový kovaný soudruh jako režisér Antonín Kachlík přispěl do nové vlny 60. let tak svěžím a zcela originálním snímkem (kdyby nic jiného, tak tenhle film a ještě Náš dědek Josef se mu opravdu povedly). Od začátku se zde rozjíždí poutavě zavedený styl režie, kdy hlavní hrdina - velký svůdník žen v podání Miloše Kopeckého sám provádí diváky svým příběhem. Velmi zajímavé prostředí Janáčkova divadla a dějiště příběhu kolem klasické opery, zábavné myšlenky a glosy z pera Milana Kundery (například o "nesmyslném" dirigování orchestru k divákovi zády), vtipné pointy častokrát podané prostřednictvím hravého střihu, až do konce filmu originálního prolínání hraného příběhu a doplňujícího komentáře. Dokonce na svou dobu(!) vtipné náznaky homosexuálního smýšlení (tak trochu hláška ,,Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem." a do dvou minut pak pro změnu záběr na dvě lesbičky "v akci" :o)). Velice mne ovšem bavila také společnost němých fanatiků kolem hudby, která se pravidelně (až stereotypně) pokaždé u svých stolků sešla v kavárně... jo, samozřejmě pěvec Lambrecht, dirigent Ořechovský-Burský, nebo režisér operety pan Žoužel... a nebo hudební kritik pan Jebavý!"              . . .           Když se chvíli zdá, že forma úplně převálcovala průměrný obsah o "donjuánském" sváděním vášnivého sukničkáře, vstoupí do dění jako z nebe blesk roztomilý Řek Apostolek v podání Pavla Landovského. Neskutečně jsem se bavil a vybuchoval smíchy nad tím, co zde předváděl a říkal... ,,Já tam na tom Olympusu pásol kozy. Já byl ten pasták!" Líbilo se mi, jak si dva tak vzájemně odlišní pacienti vybudovali mezi sebou kamarádství a s očekáváním nahlížel, jak jejich společný žert s tragikomickými následky nakonec dopadne. Když se pak těsně před koncem dozvídáme, že dopadl velmi tragicky (nechci moc spoilerovat, ale jistý náhly střih na hřbitov po předešlém záběru na mrtvolu byl doslova mrazivou pěstí na oko v tak zábavné komedii), divák náhle s úžasem zjistí, že byl pěkně mystifikován!! Relativně otevřený konec v tomto případě moje hodnocení spíše podtrhuje. 90% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

Veľmi milá komédia, kde je Kopecký malým českým modelom prestarnutého zvodcu na štýl Woodyho Allena. Vtipné repliky striedajú jedna druhú vražedným tempom s rozprávačskými úletmi hlavnej postavy priamo do kamery k nám ako obecenstvu. Divák je týmto spôsobom často (právom) obviňovaný z túžby po nezdare alebo rovno tragédii na plátne a vyhovené bude všetkým. Pán Adolf sa pohráva so ženami, osudmi ľudí aj s divákom, aj dnes by bol takýto rozprávačský štýl podania filmu výnimočný. Len nepochopím, čo z neho urobilo trezorový film, či jediné spomenutie národného výboru, alebo jemné náznaky erotiky. –––– Každý prostopášník má sklon stát se sběratelem kuriozit. (14.11.2013)

Tak na produkci roku 1969, kdy se většinou točily nějaký zběsilý politický jinotaje a alegorie, je to celkem dobrý. Hlavně tedy díky Landovskýmu, kterej je jako otroubený buranský Řek nezapomenutelný ("inteligent.... prase"). Druhá půlka příběhu se snahou o pointu a nějaké rozuzlení, mě akorát otravovala. Nějak jsem moc nechápal, proč se Kopecký tak moc snažil obtáhnout zrovna takovou nesympatickou krávu, kterou ztvárnila Hana Lelitová. Kopecký podává standardní výkon, ale tyhle jeho role starejch mlsnejch kocourů jsou všechny podivuhodně zaměnitelné. A taky mám dojem, že všechny ty role noblesních a šaramantních intelektuálů - snobů, do kterých se tak rád stylizoval, akorát měly zastřít celoživotní frustraci z nedokončeného středoškolského vzdělání. (12.09.2011)