Touha

Vojtěch Jasný a jeho poetické filmové radosti. Obyčejné malé příběhy či někdy spíše jen útržky lidských osudů, v ročním koloběhu od jara až do zimy, zároveň zde představují koloběh života od narození až po smrt. Scénář, hudba, kamera a herci zde vytvářejí přímo dokonalý celek. Zdánlivě nesouvisející povídky pojí ve výsledku více zajímavých prvků, například kytka loučních květů, která se objevuje při narození dítětě, mládežnického rande i návštěvě maminky v nemocnici. Příjemnou a zcela pohodovou atmosféru jarní a letní povídky postupně vystřídávají dramatické zápletky ze života dvou žen v pokročilém věku. V třetí "podzimní" povídce určitě nezapomenu na snad životní výkon Věry Tichánkové, statečně bránící svůj statek proti násilné kolektivizaci na vesnici, ze závěrečného příběhu vrcholícího v zimě pak především na několik krásných poetických výjevů. Ty smutné pejskovy oči, marně hledající svou paničku, to dojme... Film je také o tom, že každý hledáme jisté štěstí. Stálé zázemí, velkou lásku, odpověď na záhadné otázky. ,,Staříčku, kde končí svět? ...a kdybych pořád šel a šel, došel bych tam? ...kdybych letěl letadlem, doletěl bych tam?" 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (08.10.2019)

Nejlepší povídkou je určitě podzimní Anděla, nejslabší "zuby kazící" letní Lidé na zemi a hvězdy na nebi. Škoda zbytečného industriálního závěru v Mamince, kruh uzavírající scéna na kopci by byla mnohem lepší. Jakkoliv je na mě množství citu příliš, nedá se Jasnému upřít, že chvilkama z plátna stříká poetika po litrech. (21.10.2010)

Filmová báseň. (29.11.2010)

I po 53 letech od vzniku člověk zažívá podobné pocity jako v povídkách. Odloučení v lásce. Vznik nového života a zánik toho starého. Opuštění rodného domova. Boj se systémem. Film mě zaujal svou poetikou a hudbou. Vykreslením míst, která už takto nyní určitě po zásahu betonové lobby vypadat nebudou. 90 minut se může člověk zamýšlet nad tím, zda dnešní život není až moc ulehčen a jakou za to platíme daň. Zánik vztahů mezi lidmi a honba za mocí a penězmi. (23.02.2012)

"Až si nebudem vědět rady, tak si vás pozvem, teta, i s tím vaším Šemíkem !!" - "Tak si dej pozor, aby tě ten Šemík nenakop !!" ;) (24.11.2014)

Půvabné filmové pohlazení o koloběhu lidského života, od bezstarostného dětství po bezmocné stáří.. Nádherně natočené.. Herecký ansámbl velice příjemný, počínaje malým Joskou (okouzlující Jan Jakeš) přes nesmírně podmanivého Jiřího Valu až k neuvěřitelně výborné Věře Tichánkové a tady mě mile překvapil i Václav Lohniský, no a závěrečnou povídku zvládla Anna Melíšková skvěle.. Krásná záležitost.. (19.12.2020)

Jasný byl podivný režisér. Trochu takový český Resnais - v počátcích fascinující, svobodný, dotýkající se toho co považuju v umění za nejpodstatnější témata, posléze zjevně ukolébaný sám sebou, uzavírající se do svého světa, překračující mez dobrého řemesla a naprosto ztrácející pojem o tom, že už neříká nic důležitého. Touha je ještě před vrcholem jeho tvorby (za který ve smyslu uměleckém, ne společenském, považuju Kocoura a nikoliv Rodáky), je zde ještě znát náběh a růst, je tu ale znát ještě i přechodovost a zátěž z minulosti - část toho je prostě kino jak vyšité ze 40. let (Krška v druhé povídce, Vávra ve čtvrté) - on Jasný nebyl ani novovlnař, ani neměl tak vyhraněný styl jako třeba Vláčil anebo Kachyňa - fluktuoval mezi žánry a asi nejsilnější je ve fantaskních momentech svých filmů (kterých pohříchu nemohl realizovat tolik, kolik by chtěl - viz Kominíček). Co mi v Touze zní podobně jako Jasného tvůrčí osud je Havelkova hudba - překrásné hlavní téma a pak v momentech "dramatu" bohužel dost facha: ve druhé povídce zas facha večerníčkovo/semaforská, bez šmrncu zhudebnění Nezvala v Heptameronu anebo aspoň pozdějšího swingu v Pane, vy jste vdova... Šostakovičovsko-budovatelské nic. (19.08.2021)

Někdy až dojemná melancholická sbírka povídek Vojtěcha Jasného, který dokázal točit pěkné filmy i v době, kdy to nebylo úplně snadné. (06.01.2019)

Jednotlivé povídky vynikají spíše v celku znázorňujícím lidský osud než sami o sobě. První zaujme volností dětské fantazie, druhá sepjetím citu s přírodou i pronikajícími, ale ještě nevnímanými temnými podtóny, třetí drsným údělem člověka snažícího se zachovat svou tvář navzdory osudu a poslední nabízí dojemný obraz konce života v příznačném prostředí a zároveň uzavírá kruh a vytváří novou naději. Samotné povídky mají pro mě vzestupnou tendenci, i proto, že už mohou být vnímány ve srovnání s předešlými. Poslední z nich se mě dotkla jednoznačně nejvíce, téma smrti z ní sálalo z každého záběru a nakonci už jsem musel pomalu vytahovat kapesník. Je třeba překousnout trochu teatrální výkony a mít s dílem hlavně zpočátku trpělivost, pak se divákovi dostane bohaté citové odměny. (24.11.2009)

Ani se nechce věřit, že v roce 1958 se do kin dostala taková obžaloba násilné kolektivizace, jakou je povídka Anděla, která je pro mne nejlepší z celého cyklu. Velice mne překvapily výkony Věry Tichánkové a Václava Lohniského, které si našinec pamatoval z jiných filmů jen jako zajímavé figurky, zde je vidět, že spíše jen nedostali další šanci ukázat, co umí. Ani ostatní povídky však příliš nezaostávají, ale síly Anděliny nedosahují. Nutno pochválit též kameru, některé záběry jsou úchvatné. Celý film na mne působí velice čistým dojmem. (31.07.2010)

Moc pěkný povídkový film,kde má jasně navrh moralita povídky Anděla.Síly v tomto filmu napjaly takové osobnosti jako Vojtěch Jasný-režie, Jaroslav Kučera-kamera,Svatopluk Havelka -hudba. V této kombinaci vzniká velice dojemné,lyrické a přitom silné dílo. (29.05.2009)

4/10 Tak nejsu uplne z dediny, ale rozhodne k ni mam velmi dobry vztah. Toto ale tuze umelecky sentimentalni az se tomu neda verit. Asi nejslabsi je druha povidka o budoucnosti mladi a kazdopadne nejlepsi kolektivizacni dospelost. (13.10.2009)

Krásny film, plný čistých citov a pohladenie pre dušu. Prvá poviedka o láske dieťaťa k rodičom, druhá poviedka krásne zobrazuje prvú lásku, tretia je o láske k zemi a rodnému statku (aj keď pre mňa bolo konanie Andely nepochopiteľné) a štvrtá o je materinskej láske. (20.12.2009)

Lyrická linka se táhne českými filmy snad po celou dobu české kinematografie, od náznaků a delších partií, až po vyloženě lyrické filmy, především z konce padesátých a v šedesátých letech. A nemyslím tím jen filmy typu Romanca pro křídlovku nebo Rozmarné léto, ale i filmy tragické, jako je třeba Obchod na korze. Později od sedmdesátých let dále byl tento žánr vytěsňován socialistckými veslohrami (s odpovídajícím gagy a "hláškami", které si lidé opakovali v hospodách), později různými akčními spletenci, a ted to nejspíš bude fantasy. Ale to jen čistě teoreticky, česká kinematografie posledních 40 let mě příliš nezajímá, neboť ji považuji za pokleslou. Jasného české filmy z šedesátých let ovšem patří k tomu nejlepšímu, Jasný dobře ví, že lyrika není jen schilerovské rozplývání se v přírodě (romantika), ale patří k ní i smutné a zádumčivé barvy, vize budoucnosti a životní reflexe. Čtyři povídky filmu Touha jsou vyrovnané a "patři k sobě", nedá se říct, že by některá byla výrazněji lepší nebo horší. (25.11.2014)

ocenenia : MFF Cannes 1959 - Zvláštna cena poroty (22.12.2012)

Druhy najlepsi Vojtech Jasny po filme Vsichni Dobri Rodaci pochopitelne, aspon teda u mna. 85 % (25.11.2014)

Touha je Jasného velmi zdařilé umělecké vyjádření lyrické poetiky. Soulad zvuků a obrazů ve své úspěšné snaze o navození autentického prostředí nálady a pocitu okamžiku. V symbolech, hrátkách, snech, sarkasmu, moudrosti a obrazových kompozicích. Chytře a nápaditě i naléhavě a radostně. Obrazy se svojí jedinečnou atmosférou jednání jsou nejsilnější zbraní tohoto filmového díla. V hlavní rolích je člověk prostý, skromný a venkovský. V metaforách životního běhu planety Země. Ta vynaložená energie a množství osobních autorových podnětů se výrazně a jedinečně podepsalo pod působivé vyznění filmové umělecké výpovědi. Jaro je dětství, sluneční jas počátku poznávání, otázky, zrození a naděje. Chlapec, který hledal konec světa, se jmenoval Joska (Jan Jakeš). Se svým tatínkem (Václav Babka) se chystá uvítat maminku (Věra Bublíková) a nový život a naději. Léto je mládí. veselí, hledání, lásky, odhodlání, optimismus, radost a nadšení. Léto na zemi i na nebi je romantické dobrodružství dychtivé Lenky (příjemná Jana Brejchová) a toužícího Jana (Jiří Vala) ve velkolepé kráse poetiky citů a zrychleného dechu. Podzim, byť i s prázdninovým obdobím, je zralost, zkušenost, opotřebovanost, odhodlanost, zarputilost, nedůvěra a hrdost. Anděla (dobrá Věra Tichánková) je skromná a pracovitá žena ve statečném čelení ústrků života s aristokraticky vzpurným odstupem hrdosti rodinné tradice. V tomto jemném šťouchnutí do systému se také zjevuje stále odmítaný a ochotný nápadník Michal (zajímavý Václav Lohniský), nekompromisní předseda JZD Pavelka (zajímavý Zdeněk Kutil), starý Andělin otec (František Mušálek) a bodrý družstevní kombajnista (Vladimír Menšík). Zima, byť s podzimem, jsou zralá jablka, učení, hřejivá náruč maminky, sníh, smrt, slzy, vzpomínky a úcta. Zřejmě nejosobnější podnět k vyjádření lásky a úcty k mamince (dobrá Anna Melíšková). Oblíbená učitelka je ve vzpomínkách na sladké a bezstarostné dětství synů Václava (Jiří Pick) a Františka (Ilja Racek) tou nejpříhodnější poctou. Toto dílo je příjemné, okouzlující, poetické, hřejivé i optimistické. (30.10.2016)

Kazda povidka zvlast ma sve kouzlo. Skvele vykresleni venkovskeho zivota, vynikajici kameru a hudbu. Zajimave pribehy, ktere daji jeste vetsi smysl, kdyz jsou prezentovany pohromade. Vojtech Jasny mel pro toceni cit. (29.11.2010)

Za kameru 100 %.1.povídka 70 %....2.povídka 80%....3.povídka 80 %....4.povídka 65%..... anděla je tu samostatně (22.09.2009)

Kamerou Jaroslava Kučery prosvícená kolektivizační doba s vrcholnými obrazy venkova v době zásadních změn. Jasný pro mě osobně i přes respekt k době, v níž tvořil, naznačuje, že jeho osobnostní vyzrávání, které se projevuje právě v myšlenkově-výrazové nedotaženosti jeho filmů, probíhalo trochu pomaleji. Velký výkon především Věry Tichánkové plus Havelkova hudba, která je svým lyrickým a až osudově dramatickým vkladem pro výsledek určující. 3-4* (22.11.2012)