The Red Pill

Cassie Jaye sice není filmařsky příliš zručná, ani zkušená, za to - jak se zdá a jeví - je to upřímná holka. Zde se dotknu jen jednoho prohlášení, které tu často zaznělo, které sice nelze verifikovat, ale je naprosto zásadní: některé (snad jen některé) ženy nepovažují muže za lidské bytosti. Dále to mohu už jen zředit, ale budiž. Tato idea je na hrotu kopí zabodávajícího se do soužití muže a ženy (s dětmi i bez dětí). Dále následují uměle vyhrocené problémy jako je domácí násilí, právo na sex, právo na početí, právo na zrození, právo na "vlastnění" dítěte, na jeho výchovu atd. Podle Sigmunda Freuda předcházela rodinu horda (Urhorde, in: Totem und Tabu) nebo také "rod" či animalisticky viděno "stádo". To je také pravděpodobně směr, ke kterému má militantní feministické hnutí namířeno (ale možná by se to dělo i bez něho). Jediným zajímavým mužem ve stádě je alfa samec. Muži by měli vědět, co to pro ně znamená (alespoň pro většinu, tj. všechny minus jednoho).... Ale kromě červené pilulky (alternativy modré) je tu ještě žlutá pilulka, o níž nás zpravují Rolling Stones v písni "Mother's Little Helper (Mamčin pomocníček)". Je to píseň jaggerovská, tedy satirická, ale mnohý muž se při ní může alespoň trochu utěšit (ale pozor: pochází z roku 1966, kdy o "jazykové korektnosti" nebyly ani potuchy). (11.03.2023)

Kdyby tento dokument natočil muž, byl by automaticky smeten ze stolu jako propaganda všudy přítomného patriarchátu. Navzdory tomu, že jej natočila žena bude ze stolu určitě smeten i tak. Na každou kritiku lze v pomyslné SJW příručce najít potřebnou odpověď. Stačí pouze zavřít oči, zacpat uši a řvát tuto odpověď tak dlouho, než druhá strana zjistí, že to nemá cenu. Za dobu, kterou se tímto tématem zabývám už některé automatické odpovědi dokážu předpovědět, takže tipuju, že bude ve smyslu: "Tato žena žije v patriarchátu tak dlouho, že už má principy misogynie zažité, internalizované a nevidí jak moc je utlačována.". Klíč k těmto otázkám / problémům je komunikace a ne její prevence. (08.05.2017)

Ejha, tak napokon veľmi milé prekvapenie. Spočiatku som mal pocit, že to bude len jedna obrovská mizogýnia rozmazaná na 2 hodiny - aj keď úvodná tretina tomu v podstate nasvedčovala. Ale musím uznať, že Cassie Jaye nám napokon predostrela celkom zaujímavé informácie a súvislosti ohľadom hnutí bojujúcich za práva mužov. Áno, viacero tých argumentov, ktorými sa hnutia ako A Voice for Men oháňajú, sú dosť tendenčné (miestami až extrémne), keďže niektoré veci sú naozaj dané fyzickými, sociálnymi a spoločenským dispozíciami, ale bolo tu daných aj viacero príkladov o tom, kedy sa dá skutočne hovoriť o spoločenskej diskriminácii mužov. Ženy bývajú v niektorých sférach skutočne výrazne zvýhodnené - najmä čo sa justičných procesov týka - a tam sú mužské práva akosi silno potlačené, ale aj v iných sociálnych sférach. Navyše, všetci tí muži bojujúci za svoje práva v tomto dokumente (či už Paul Elam, Harry Crouch alebo Warren Farrell), pôsobili veľmi serióznym dojmom. Čo sa žiaľ nedá povedať o väčšine radikálnych feministiek, ktoré boli pri stretoch s mužskými hnutiami neúctivé, vulgárne a ukričané. Ťažko potom hľadať vzájomné pochopenie či nebodaj kompromisy. Nuž, uvidíme, čo prinesie budúcnosť. Jedno by si však mali uvedomiť všetci (muži aj ženy) - žiadna extrémna mizogýnia či mizandria, ani nijaký radikálny feminizmus alebo patriarchát, nemajú v tejto spoločnosti miesto. P.S. Veľmi by ma zaujímalo, ako by sa k tomuto dokumentu pristupovalo, keby ho produkoval muž... Na záver prajem mužom i ženám, aby sa dočkali v prvom rade individuálneho spravodlivého zaobchádzania v spoločnosti ;) (02.12.2017)

Tento film komentuji jakožto absolventka programu Gender Studies na Karlovce a jako takový pro mě byl must-see záležitostí. Cassie má dobrý úmysl dát prostor oběma stranám a sama se k celé věci víceméně nevyjadřovat, nicméně její video vstupy vypovídají a o velké naivitě a nedostatečné znalosti genderové problematiky v celé její šíři, byť se definuje jako feministka. Problém neleží v mužích, ani ženách, nýbrž v nedostatku komunikace mezi oběma tábory a nepochopením, že příčína je v genderových stereotypech a jejich neustálém upevňování skrze socializaci. Pokud budeme od malička kluky vychovávat k tomu, aby byli silní, nebrečeli, atd. - nejen, že u některých rozvoj agresivity spíše podpoříme, ale zároveň v takovém diskurzu nebude možné muže zároveň vykreslovat jako oběti domácího násilí. Pokud jsou ženy považovány za primární pečovatelky, tak to má jak výhody - že nejspíš u soudu získají děti, tak nevýhody - že si třeba nemohou tak svobodně vybírat kariéru, mají míň peněz, atd. Vše má své pro a proti. Proto jediné řešení vidím v přistupování k lidem jako k individualitám v jejich jedinečnosti, spíš než na ně automaticky nalepit předsudky a labely spojené s jejich genderem ještě před tím, než mám možnost je dostatečně poznat. Jak zde vidíme z první ruky, je to velice kontraprodukutivní. Jak říká Emma Watson, je to boj všech lidí, ne jen žen, a muži, jakkoliv mohou ze současného uspořádání profitovat v některých oblastech, v jiných zase ztrácejí. Rozhodně mě mrzí a rozčiluje tendence současné doby - politická korektnost a nemožnost o určitých věcech mluvit (viz. azylový dům v Londýně), protože to není dostatečně atraktivní téma. Dělat z žen neustálé oběti násilí plodí akorát další násilí a upevňuje tento pocit v ženách, místo aby jim to dávalo konkrétní návod, jak takové situace řešit. A zároveň to zneviditelňuje násilné ženy, které týrají své partnery. Nic není černobílé a každý jsme jiní, proto nemají takové generalizace vůbec žádnou vypovídající hodnotu a v podstatě jen zakonzervovávájí status quo. Zkrátka dokud bude feminismus tematizovat pouze ženské problémy a nepřihlédne k tomu, že i muži to mají v některých ohledech těžké, a že na nás všechny bez výjimek nějak dopadá současný genderový řád, budou v reakci na to vznikat skupiny jako MRA, které zase akcentují mužskou zkušenost. A to znemožňuje vzájemný dialog, což považuji za extrémně neefektivní a dokud nevznikne jakýsi nový směr (něco jako Gender Studies), který řeší tuto problematiku v celé její šíři, není pro mě možné se identifikovat s čistě jednou nebo druhou stranou. (17.09.2017)

V dnešní době nevídaný počin. Feministka hledá témata pro svůj nový dokument, rozhodne se zaměřit na „rape culture“ a ke svému překvapení zjistí, že je tu nezanedbatelná druhá strana „barikády,“ která neměla mnoho příležitostí dostat se ke slovu. A tak se drahá Cassie pouští dolů králičí norou a pomalu přichází na to, že svět není tak černobílý, jak by ho feministky chtěly malovat... Film jsem se rozhodla shlédnout poté, co se kolem něj zvedla bouře nevole a protestů proti jeho promítání. Dobrá práce! Mnoho z nás by se o něm bez té vší negativní publicity možná nikdy nedozvědělo! (02.05.2017)