The Red Pill

Cassie Jaye sice není filmařsky příliš zručná, ani zkušená, za to - jak se zdá a jeví - je to upřímná holka. Zde se dotknu jen jednoho prohlášení, které tu často zaznělo, které sice nelze verifikovat, ale je naprosto zásadní: některé (snad jen některé) ženy nepovažují muže za lidské bytosti. Dále to mohu už jen zředit, ale budiž. Tato idea je na hrotu kopí zabodávajícího se do soužití muže a ženy (s dětmi i bez dětí). Dále následují uměle vyhrocené problémy jako je domácí násilí, právo na sex, právo na početí, právo na zrození, právo na "vlastnění" dítěte, na jeho výchovu atd. Podle Sigmunda Freuda předcházela rodinu horda (Urhorde, in: Totem und Tabu) nebo také "rod" či animalisticky viděno "stádo". To je také pravděpodobně směr, ke kterému má militantní feministické hnutí namířeno (ale možná by se to dělo i bez něho). Jediným zajímavým mužem ve stádě je alfa samec. Muži by měli vědět, co to pro ně znamená (alespoň pro většinu, tj. všechny minus jednoho).... Ale kromě červené pilulky (alternativy modré) je tu ještě žlutá pilulka, o níž nás zpravují Rolling Stones v písni "Mother's Little Helper (Mamčin pomocníček)". Je to píseň jaggerovská, tedy satirická, ale mnohý muž se při ní může alespoň trochu utěšit (ale pozor: pochází z roku 1966, kdy o "jazykové korektnosti" nebyly ani potuchy). (11.03.2023)

Tento dokument (problematiku), z mého pohledu, bez komentáře přejít prostě nejde. Protože se mi ale dělá z celé situace (na kterou upozorňuji již cca 10 let, zvl. na diskriminaci na akademické půdě) fyzicky nevolno, nebudu se příliš rozepisovat (na své poměry), a nechám dokument hovořit sám za sebe. V tomto komentáři bych chtěl dodat pouze tři věci: 1) V dokumentu jsou zmíněna základní, dobře prozkoumána a velmi dobře statisticky podložená fakta. Velká spousta témat však zůstala stranou, aby dokument bylo možné co nejméně napadnout (a neměl 3h). Tato nezmíněná témata nejsou ani tak sporná, jakožto daleko hůře doložitelná, jelikož zde naprosto absentuje jakýkoli výzkum, a data je třeba odvozovat sekundárně, často ze samotných feministických výzkumů. Jinak řečeno, byť byly v dokumentu zmíněny ty zásadní problémy, celková suma problémů, které dopadají na muže je cca dvojnásobná. 2) Přestože ve svém osobním i profesním životě mám víc než hořkou osobní zkušenost (a drtivá většina mužů kolem mě) se zmíněnými (i opomenutými) tématy, nejsem schopný, mluvit o svých zkušenostech otevřeně. Říkejte tomu zbabělost, pokud chcete. V porovnání s tím, jak bych se cítil, kdybych o svých zkušenostech začal mluvit otevřeně, bych raději asi spáchal sebevraždu (bez nadsázky).  V podobné situaci se nachází (dle statistik) cca 40 - 60% mužů (záleží na statistikách), a dalších cca 20% je schopno se svěřit pouze vybrané známé osobě, a nanejvýše jednou, a ve chvíli, kdy již tíhu svých pocitů nemohou unést (nebo v opilosti). Ze statistik dále vyplývá, že o podobných životních zkušenostech je schopno mluvit 2x, až 3x více žen než mužů. Jinak řečeno, u výše zdvojnásobeného počet témat (tj. problémů většinou končících smrtí muže) je třeba zdvoj/ztroj násobit i počet postižených osob, abychom dostali cca reálný počet mužů, kteří zmíněnými problémy trpí. ... Každý muž, který je veřejně schopen vystoupit se svým životním příběhem, a poukázat na tyto problémy (vesměs mužskou genocidu a zotročování) má můj neskonalý respekt a obdiv! 3) Je třeba mít na paměti, že toto je dokument z USA, vycházející takřka pouze ze statistik v USA. Pokud se však podíváte na způsob zacházení s muži (nebo na velmi chabé a ojedinělé statistiky) kdekoli jinde než v USA, můžete často až nabýt dojmu, že se muži v USA vlastně ještě mají dobře. Přeci jen je asi snesitelnější, když vás společnost ignoruje a feministky vám ruší přednášky, než když vás vytáhnou ze školy, práce nebo domova, poníží, mučí, a pak za živa upálí nebo něčím ubijí. Zvláště pro Afriku (ale např. i Indii, Rusko atp.) je tak třeba výše zdvoj/troj násobený impakt daných problémů, opět zdvoj až troj násobit, a především přidat na brutalitě daných „problémů“. Odhady hovoří o cca 3 až 5 mil. mužských životů, které jsou takto ročně(!) zmařeny, a to pouze v USA! Prohráváme v nerovném boji, ztrácíme milióny mužů z našich řad, a nevidím ani 300 bojovníků, kteří by odmítli složit ženám k nohám své zbraně, a namísto toho zvolali MOLON LABE. (02.12.2021)

Lidé se neustále vyvíjejí, ale díky pokroku v průmyslu, technice, kanalizaci, zdravotnictví atd. se naše vztahy změnily tak hodně, že na jistých místech vznikly strie / jizvy nebo možná dokonce i zůstaly otevřené rány. Rány a jizvy je třeba hojit a ne ignorovat. Tenhle dokument se té role ujímá. Jeho tvůrkyně sama je totiž velmi femininní (křehká blondýnka) žena, co se považuje za feministku, a přitom je ochotna zpochybnit vše, naslouchat oběma stranám, vidět fakta a kriticky přemýšlet. Sama se tak vydává do té zaječí nory / bere si červenou pilulku, při tom nachází hluboké pochopení pro utrpení obou stran, odhaluje také nemocné jednání a povrchní bludy ve společnosti a klade důležité otázky, třeba: "Proč některé feministky nespolupracují s mužskými aktivisty, jestli jim jde o rovná lidská práva?". Takhle si představuji skutečný investigativní žurnalismus - odvážný, laskavý a soucitný a budující mosty - proto si zaslouží všechnu chválu. Dokument je na youtube volně k shlédnutí, ale je to síla. (30.11.2022)

Ejha, tak napokon veľmi milé prekvapenie. Spočiatku som mal pocit, že to bude len jedna obrovská mizogýnia rozmazaná na 2 hodiny - aj keď úvodná tretina tomu v podstate nasvedčovala. Ale musím uznať, že Cassie Jaye nám napokon predostrela celkom zaujímavé informácie a súvislosti ohľadom hnutí bojujúcich za práva mužov. Áno, viacero tých argumentov, ktorými sa hnutia ako A Voice for Men oháňajú, sú dosť tendenčné (miestami až extrémne), keďže niektoré veci sú naozaj dané fyzickými, sociálnymi a spoločenským dispozíciami, ale bolo tu daných aj viacero príkladov o tom, kedy sa dá skutočne hovoriť o spoločenskej diskriminácii mužov. Ženy bývajú v niektorých sférach skutočne výrazne zvýhodnené - najmä čo sa justičných procesov týka - a tam sú mužské práva akosi silno potlačené, ale aj v iných sociálnych sférach. Navyše, všetci tí muži bojujúci za svoje práva v tomto dokumente (či už Paul Elam, Harry Crouch alebo Warren Farrell), pôsobili veľmi serióznym dojmom. Čo sa žiaľ nedá povedať o väčšine radikálnych feministiek, ktoré boli pri stretoch s mužskými hnutiami neúctivé, vulgárne a ukričané. Ťažko potom hľadať vzájomné pochopenie či nebodaj kompromisy. Nuž, uvidíme, čo prinesie budúcnosť. Jedno by si však mali uvedomiť všetci (muži aj ženy) - žiadna extrémna mizogýnia či mizandria, ani nijaký radikálny feminizmus alebo patriarchát, nemajú v tejto spoločnosti miesto. P.S. Veľmi by ma zaujímalo, ako by sa k tomuto dokumentu pristupovalo, keby ho produkoval muž... Na záver prajem mužom i ženám, aby sa dočkali v prvom rade individuálneho spravodlivého zaobchádzania v spoločnosti ;) (02.12.2017)

V dnešní době nevídaný počin. Feministka hledá témata pro svůj nový dokument, rozhodne se zaměřit na „rape culture“ a ke svému překvapení zjistí, že je tu nezanedbatelná druhá strana „barikády,“ která neměla mnoho příležitostí dostat se ke slovu. A tak se drahá Cassie pouští dolů králičí norou a pomalu přichází na to, že svět není tak černobílý, jak by ho feministky chtěly malovat... Film jsem se rozhodla shlédnout poté, co se kolem něj zvedla bouře nevole a protestů proti jeho promítání. Dobrá práce! Mnoho z nás by se o něm bez té vší negativní publicity možná nikdy nedozvědělo! (02.05.2017)