The Red Pill

Kdyby tento dokument natočil muž, byl by automaticky smeten ze stolu jako propaganda všudy přítomného patriarchátu. Navzdory tomu, že jej natočila žena bude ze stolu určitě smeten i tak. Na každou kritiku lze v pomyslné SJW příručce najít potřebnou odpověď. Stačí pouze zavřít oči, zacpat uši a řvát tuto odpověď tak dlouho, než druhá strana zjistí, že to nemá cenu. Za dobu, kterou se tímto tématem zabývám už některé automatické odpovědi dokážu předpovědět, takže tipuju, že bude ve smyslu: "Tato žena žije v patriarchátu tak dlouho, že už má principy misogynie zažité, internalizované a nevidí jak moc je utlačována.". Klíč k těmto otázkám / problémům je komunikace a ne její prevence. (08.05.2017)

Cassie Jaye sice není filmařsky příliš zručná, ani zkušená, za to - jak se zdá a jeví - je to upřímná holka. Zde se dotknu jen jednoho prohlášení, které tu často zaznělo, které sice nelze verifikovat, ale je naprosto zásadní: některé (snad jen některé) ženy nepovažují muže za lidské bytosti. Dále to mohu už jen zředit, ale budiž. Tato idea je na hrotu kopí zabodávajícího se do soužití muže a ženy (s dětmi i bez dětí). Dále následují uměle vyhrocené problémy jako je domácí násilí, právo na sex, právo na početí, právo na zrození, právo na "vlastnění" dítěte, na jeho výchovu atd. Podle Sigmunda Freuda předcházela rodinu horda (Urhorde, in: Totem und Tabu) nebo také "rod" či animalisticky viděno "stádo". To je také pravděpodobně směr, ke kterému má militantní feministické hnutí namířeno (ale možná by se to dělo i bez něho). Jediným zajímavým mužem ve stádě je alfa samec. Muži by měli vědět, co to pro ně znamená (alespoň pro většinu, tj. všechny minus jednoho).... Ale kromě červené pilulky (alternativy modré) je tu ještě žlutá pilulka, o níž nás zpravují Rolling Stones v písni "Mother's Little Helper (Mamčin pomocníček)". Je to píseň jaggerovská, tedy satirická, ale mnohý muž se při ní může alespoň trochu utěšit (ale pozor: pochází z roku 1966, kdy o "jazykové korektnosti" nebyly ani potuchy). (11.03.2023)

Vyvážený dokument. Je super vědět, že je člověk schopen změnit svůj prvotní názor. To je dle mého důkaz inteligence. Neříkám, že 100% pravdu mají muži, nebo ženy. Nicméně když člověk vidí uřvané a vulgární příznivce feminismu (což mohou být muži i ženy) a proti nim klidně argumentující zastánce mužů, tak ten kontrast je obrovský. (11.03.2019)

Ejha, tak napokon veľmi milé prekvapenie. Spočiatku som mal pocit, že to bude len jedna obrovská mizogýnia rozmazaná na 2 hodiny - aj keď úvodná tretina tomu v podstate nasvedčovala. Ale musím uznať, že Cassie Jaye nám napokon predostrela celkom zaujímavé informácie a súvislosti ohľadom hnutí bojujúcich za práva mužov. Áno, viacero tých argumentov, ktorými sa hnutia ako A Voice for Men oháňajú, sú dosť tendenčné (miestami až extrémne), keďže niektoré veci sú naozaj dané fyzickými, sociálnymi a spoločenským dispozíciami, ale bolo tu daných aj viacero príkladov o tom, kedy sa dá skutočne hovoriť o spoločenskej diskriminácii mužov. Ženy bývajú v niektorých sférach skutočne výrazne zvýhodnené - najmä čo sa justičných procesov týka - a tam sú mužské práva akosi silno potlačené, ale aj v iných sociálnych sférach. Navyše, všetci tí muži bojujúci za svoje práva v tomto dokumente (či už Paul Elam, Harry Crouch alebo Warren Farrell), pôsobili veľmi serióznym dojmom. Čo sa žiaľ nedá povedať o väčšine radikálnych feministiek, ktoré boli pri stretoch s mužskými hnutiami neúctivé, vulgárne a ukričané. Ťažko potom hľadať vzájomné pochopenie či nebodaj kompromisy. Nuž, uvidíme, čo prinesie budúcnosť. Jedno by si však mali uvedomiť všetci (muži aj ženy) - žiadna extrémna mizogýnia či mizandria, ani nijaký radikálny feminizmus alebo patriarchát, nemajú v tejto spoločnosti miesto. P.S. Veľmi by ma zaujímalo, ako by sa k tomuto dokumentu pristupovalo, keby ho produkoval muž... Na záver prajem mužom i ženám, aby sa dočkali v prvom rade individuálneho spravodlivého zaobchádzania v spoločnosti ;) (02.12.2017)

Tento dokument (problematiku), z mého pohledu, bez komentáře přejít prostě nejde. Protože se mi ale dělá z celé situace (na kterou upozorňuji již cca 10 let, zvl. na diskriminaci na akademické půdě) fyzicky nevolno, nebudu se příliš rozepisovat (na své poměry), a nechám dokument hovořit sám za sebe. V tomto komentáři bych chtěl dodat pouze tři věci: 1) V dokumentu jsou zmíněna základní, dobře prozkoumána a velmi dobře statisticky podložená fakta. Velká spousta témat však zůstala stranou, aby dokument bylo možné co nejméně napadnout (a neměl 3h). Tato nezmíněná témata nejsou ani tak sporná, jakožto daleko hůře doložitelná, jelikož zde naprosto absentuje jakýkoli výzkum, a data je třeba odvozovat sekundárně, často ze samotných feministických výzkumů. Jinak řečeno, byť byly v dokumentu zmíněny ty zásadní problémy, celková suma problémů, které dopadají na muže je cca dvojnásobná. 2) Přestože ve svém osobním i profesním životě mám víc než hořkou osobní zkušenost (a drtivá většina mužů kolem mě) se zmíněnými (i opomenutými) tématy, nejsem schopný, mluvit o svých zkušenostech otevřeně. Říkejte tomu zbabělost, pokud chcete. V porovnání s tím, jak bych se cítil, kdybych o svých zkušenostech začal mluvit otevřeně, bych raději asi spáchal sebevraždu (bez nadsázky).  V podobné situaci se nachází (dle statistik) cca 40 - 60% mužů (záleží na statistikách), a dalších cca 20% je schopno se svěřit pouze vybrané známé osobě, a nanejvýše jednou, a ve chvíli, kdy již tíhu svých pocitů nemohou unést (nebo v opilosti). Ze statistik dále vyplývá, že o podobných životních zkušenostech je schopno mluvit 2x, až 3x více žen než mužů. Jinak řečeno, u výše zdvojnásobeného počet témat (tj. problémů většinou končících smrtí muže) je třeba zdvoj/ztroj násobit i počet postižených osob, abychom dostali cca reálný počet mužů, kteří zmíněnými problémy trpí. ... Každý muž, který je veřejně schopen vystoupit se svým životním příběhem, a poukázat na tyto problémy (vesměs mužskou genocidu a zotročování) má můj neskonalý respekt a obdiv! 3) Je třeba mít na paměti, že toto je dokument z USA, vycházející takřka pouze ze statistik v USA. Pokud se však podíváte na způsob zacházení s muži (nebo na velmi chabé a ojedinělé statistiky) kdekoli jinde než v USA, můžete často až nabýt dojmu, že se muži v USA vlastně ještě mají dobře. Přeci jen je asi snesitelnější, když vás společnost ignoruje a feministky vám ruší přednášky, než když vás vytáhnou ze školy, práce nebo domova, poníží, mučí, a pak za živa upálí nebo něčím ubijí. Zvláště pro Afriku (ale např. i Indii, Rusko atp.) je tak třeba výše zdvoj/troj násobený impakt daných problémů, opět zdvoj až troj násobit, a především přidat na brutalitě daných „problémů“. Odhady hovoří o cca 3 až 5 mil. mužských životů, které jsou takto ročně(!) zmařeny, a to pouze v USA! Prohráváme v nerovném boji, ztrácíme milióny mužů z našich řad, a nevidím ani 300 bojovníků, kteří by odmítli složit ženám k nohám své zbraně, a namísto toho zvolali MOLON LABE. (02.12.2021)