Záhradníctvo: Tri sestry

Zahradnictvi: Rodinny pritel je tak ojedinelym zpusobem podivne dilo, ze me otevrene provokuje k uvaham, jaka presne koncepce za nim stala ci stat mela. Je to okazale nejednotny film, sveho druhu film paradoxu: dramatickych, rytmickych, inscenacnich, motivickych, stylistickych atd. Jako by byl tvoren radou do sebe se vlamujicich odlisnych filmu stejneho nametu, pricemz vicemene vse je v nem nejakym zpusobem podkopavano necim jinym, zadny vzorec neni doveden do konce, velke pribehy nejsou dopovidany, male pribehy se objevuji a bez dalsi kontextualizace mizi - a ja nejsem s to odhadnout, nakolik je to umelecky experiment a nakolik umelecke selhani. Neni to srandovne nabubrele dilo jako Krev zmizeleho a v leccem je mi svou necitelnosti mnohem sympatictejsi nez vetsina dalsich filmu Hrebejka a Jarchovskeho, jen ho zatim nedokazu uchopit a jako system vysvetlit. Ale je to pouze prvni epizoda, mozna se zdanlive nesystemove rysy odhali s dalsimi dvema dily. (01.06.2017)

Vypelichané melodrama s amputovanou hlavou. Deset minut jsem smál představě Ondřeje Sokola o charakterním herectví, zbytek nesoudné stopáže meditoval o tom, jak může v roce 2017 udělat kdysi soudné tvůrčí duo něco tak chatrného. Takže: za prvních 10 minut se stane cca pětinásobek toho, co ve zbytku filmu. Hodinu a půl sledujeme bezkrevnou čechovovskou variaci, z níž protektorátní všednost vyznívá jako trýznivá nuda, kterou zpestří jen nechtěně pedofilní etudy strýčka Jiřího a momenty, kdy si Sokol a Geislerová v duchu šestákových čtení pro paní a dívky sdělují, že k sobě asi cítí něco náklonnost a že to teda asi nebude tím, že pan Jiří jest věrný rodinný přítel. Neděj některých rodinných seancí pro jistotu opakuje i voiceover. Cudný ráz jednoho domu se třemi sestrami naruší vpád Sabiny Remundové, který byl původně nejspíš zamýšlen pro nerealizovaný film Slunce, seno, protektorát. Když už se zdá, že budeme 130 minut sledovat jen ketaminové rodinné sedánky s příšerně prkennými promluvami, udeří velké drama, protože se vrátí někdo, koho postavy nečekají, ale čeká ho divák, protože nejspíš ví, že je to jako ten "Kodet z Pelíšků, ale mladej". Hrozící drama ovšem Jarchovský zdárně zažehná tím, že jednu z postav nechá umřít na tyfus, což nám jiná postava sdělí krásným voiceoverem, v němž slovesa končí na libé archaické -ti. Tahle zborcená struktura se spoustou nedějových míst svádí ke spekulacím, že se Hřebejk režijně pokouší o artové kouzlo všednosti, jaké známe třeba z filmů Hirokazu Koreedy. Jeho režijní vedení je nicméně totálně mrtvičné a ne, insitní motivy draného peří a občas rozklepané snímání z ruky nepokládám za režijní koncepci. Když už se zdá, že válka, která subjektivně trvá 30 let, konečně končí a film s ní, připomene nám potitulková scéna, že jsou tu stále dilemata, které musí řešit zbytek trilogie. Rodinné kroniky nám mají připomínat tíhu plynoucího času. Zahradnictví nám připomíná, že není nic horšího, než když místo času filmového pocítí divák existenční tíhu své prdele na sedačce kina. Pro mě je tohle nové dno tvůrčí dvojky, která kdysi podobný žánr uměla udělat s lehkostí a humorem. [ano, řemeslně je to samozřejmě v pořádku a za prvních snesitepných 15 minut přiznávám tu původně odepřenou jednu hvězdu, jsem, podobně jako Ondra Sokol, "dobrý člověk"] (26.04.2017)

Opravdu jsem se snažil být nezaujatý a a tenhle první díl prequelové trilogie si užít bez předsudků. Problém ovšem je v tom, že vlastně po prozívání téměř dvou a čtvrt hodiny vlastně nevím, co mi chtěl Rodinný přítel vlastně sdělit a pro koho by měl jít. Zmatek, bída a nepřehlednost na jedné stranně, přepálení a značně nepříjemní herečtí představitelé na straně druhé. Docela chápu, že tahle série něco pro tvůrce znamená, to ovšem neznamená automaticky to, že bude mě zajímat nebo budu přehlížet elementární chyby, kterými film oplývá. Film si sice asi nezaslouží být stahován do stejné úrovně jako pitomé komerční komedie, na druhé straně ale právě díky bezbřehému parazitování na jednom z českých filmových kultů a hraní si na velkolepou filmovou událost bych čekal přeci jen něco trochu víc, než jen takovéhle umělé a prvoplánové křepčení bez atmosféry a uvěřitelné hloubky. (26.09.2017)

Kdyby kvůli ničemu jinému, tak za "Pelíšky" si Hřebejka s Jarchovským budu vždycky nesmírně vážit. Na jejich nový poměrně ambiciózní projekt jsem se tedy docela těšila a moje první dojmy byly veskrze pozitivní... dokud jsem se o filmu nezačala bavit s dalšími lidmi a neuvědomila jsem si jeho zásadní nedostatky. Délka: smrtící a navozující subjektivní pocit ČTYŘhodinové stopáže. Skalní fanoušci "Pelíšků" (já) se navíc v každé větě postav snaží najít avizovanou spojitost a přestávají se soustředit na děj. Ostatní diváci si film můžou paradoxně více užít a být překvapeni některými zvraty. Většina scén ale buď příběh vůbec neposouvá kupředu, nebo diváka zmate. Pochválit ovšem musím dobové kulisy a výpravu vystihující atmosféru dobu (to Hřebejk vždycky uměl) a také výkony většiny herců (hlavně dětí!). Na snímek se skutečně hezky dívá (i přes zmiňovanou délku) a já pevně věřím tomu, že mnohé otázky, které "Rodinný přítel" nahodil, v září zodpoví jeho pokračování. P. S. Vypořádat se s nejvýznamnější postavou snímku voiceoverem o jedné větě je fakt hrozná prasárna. (27.04.2017)

Hřebejk by si mohol uvedomiť, že pri tak početných filmoch z druhej svetovej vojny z českej produkcie, je v súčasnosti potrebné natočiť niečo naozaj výnimočné, aby to oslávilo úspech. Tu chýbalo skoro všetko. Žiadne vyhrotenie, žiadne emócie. Film len pomaly pláva od začiatku do konca. Jediná nádej dať tomu šťavu v podobe návratu strateného vojína bola zbytočne pochovaná. (15.10.2017)