Záhradníctvo: Tri sestry

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. 1) Zahradnictví se má k Pelíškům jako československé texasky značky Vinettou z roku 1967 k americkým blue jeans od Levi Strausse & Co. Nic na věci nemění, že autoři obou filmů jsou ti samí._____ 2) 1. filmový díl se jmenuje Rodinný přítel, 2. Dezertér a 3. Nápadník. K tomu Hřebejk: Měl to být film, pak televizní seriál a pak filmová trilogie, ke které Petra přesvědčil producent Viktor Tauš._____ V televizní verzi existuje šest dílů: 1. Tři sestry, 2. Rodinný přítel, 3. Salon Valentino, 4. Dezertér, 5. Nápadník, 6. Velké manévry._____ Názvy filmových a televizních dílů jsou na ČSFD smíchány dohromady, aniž je řečeno, co je film a co je televizní díl. Ostatně televizní díly své vlastní stránky nemají, ani dílo jako celek._____ Chvilku mi trvalo, než jsem se v tom zorientoval. Zajímavosti, které jsou často uváděny pro všechny díly najednou anebo odpovídají jinému dílu, svědčí o tom, že zmatek ve věci mají i diváci._____ 3) Pokud nebudu rozlišovat mezi jednotlivými díly (nemá to cenu), pak mohu souhrnně označit celé dílo za nudné, rozplizlé, pomalé s nijakými dialogy. Takový antipod k Pelíškům - to ale autoři očividně nezamýšleli._____ 4) Chvílemi je, pravda, znát, že tvůrci mají na víc. Zejména zakončení jednotlivých televizních dílů má většinou švih a některé scény si s pelíškovskou tradicí nijak nezadají (např. stříhání ženy sovětského důstojníka). Navzdory těmto ostrůvkům pozitivní deviace jsem se však při sledování nudil._____ 5) Jo a 31letý Ivan Lupták (nápadník Mirek) má moc pěkné tělo._____ 6) Výstižný koment: Marigold*. (05.12.2018)

Takhle silný zážitek jsem skutečně nečekal. Film, který Pelíšky nemohl a ani nechtěl překonat, ale to neznamená, že to není jeden z nejlepších českých filmů posledních let. Scénář neoplývá originalitou ani neokoukaným tématem, ale dokáže překvapit zpracováním postav a lidskostí dialogů. Takhle si pohrávat s trýzní a komickými vsuvkami není snadné, ale Hřebejk to opět dokázal. Začátek trilogie, který funguje i jako samostatný film, kterému jsem od začátku příliš nevěřil, avšak tvůrci v čele s Jarchovským mi dokázali vytřít zrak. Nejedná se o pouhopouhý kalkul na diváky, ale o plnohodnotné drama, které rozhodně stojí za vidění. 8.5/10 (Viděno 20.4. na předpremiéře s delegací v plzeňském Cinestaru) (26.04.2017)

Co k tomu napsat? Rozjezd filmové trilogie je přinejmenším rozpačitý. Něco je rozvyprávěno, ale nedovyprávěno, a obávám se, že se k tomu už ani nevrátíme, linie se objeví a zase zmizí, postavy se přetahují o to, která je víc nesympatická, se sestrami se ani moc neseznámíme, vztahy a situace jsou umělé, emoce chybí úplně. A nejedna scéna vypadá, že se odehrává na divadelních prknech. Po šesti letech od zatýkání manželů gestapem lékař a „rodinný přítěl“ hodí oko na Aničku Geislerovou (jako jedna z mála si zaslouží uznání), aby divák pochopil, že nějaká náklonnost mezi nimi je. První díl trilogie chce být rodinným dramatem, jenže mu chybí pořádný příběh, pořádné dialogy, dynamika, konflikt, tempo. Po slušném startu (zatýkání atp.) se ovšem desítky minut nic neděje, vše je natahované běda, plné prkenných promluv. Pak přijde předlouhá scéna o podříznutí husy nebo chlapík, co se projíždí po domě na koni. A já začínám kroutit hlavou. Jsme také svědky, kdy zaznívá (v dopise) archaická čeština, ale postavy mluví prakticky současnou mluvou. Sabina Remundová je sice agresivně otravná, na děj nemá žádný dopad, ale alespoň je nějaká. Což se nedá říct o Sokolovi, který jako dramatický herec absolutně selhává. Zájem o něj coby herce prostě dlouhodobě nechápu. Vedle sester hlavní postava, jeho rozloučení je přitom naprosto odfláknuté, absolutně bez emocí. Dvojice Hřebejk – Jarchovský trpí nespornou nevyvážeností své tvorby, nedokážu pochopit, že jednou dokonale potěší (Učitelka, Nevinnost – a to nepočítám ranou tvorbu), jindy šlápnou totálně vedle (Zakázané uvolnění, Svatá čtveřice – ač tady je v tom Jarchovský nevinně). Palec dolů. (08.10.2017)

Pamatuji si tehdy, když jsem na film viděl někde plakát, jak jsem vyprskl smíchy. Já jako teda nejsem markeťák, ale rád bych si z dálky prohlédl množinu diváků, které do kina přiláká něco, co se jmenuje Zahradnictví: Rodinný přítel. Více usazený a nevzrušivý název příště prosím říkala prababička. Krom toho je Rodinný přítel zatím asi nejsilnějším průkazem tvůrčí zakonzervovanosti a izolace Hřebejka s Jarchovským, kde opravdu šíleně selhal dramaturg. Výsledkem je narativní avantgarda, kde je úplně bizarně rozložený čas mezi zápletkami, podzápletkami a ilustračními momenty. Pro diváka se tak film stává vlastně takovým trochu interaktivním dobrodružstvím, kdy se z filmu snaží odhadnout o čem teda že jako vypráví a čím vlastně chce být. Myslel jsem, že lépe ponesu "vážnou" roli Sokola, protože vzhledem tomu, že jsem ho nikdy neslyšel říct něco vtipného, nepovažuji ho za komika, leč jeho herecký rejstřík obsahuje jen zvláštně infantilní polohu na rozmezí mladého Daniela Craiga a starého Marilyna Mansona. V závěru mě pak fascinovaly dva záběry, kdy nejprve vidíme panorama terezínské ulice, ze kterého se střihne těsně poté, co se začne zvedat jeřáb s kamerou a pak ten poslední, ve kterém jednu postavu zastíní stropní lampa, ale střihne stejně až po tom, co herečka dojde na značku, akorát již pět vteřin není vidět. Jasně to naznačuje, že do konce to neviděl z tvůrčího týmu nikdo. Na další díl, který, tentokrát skrze plakát, naznačuje další pevný zářez do vlny "new Czech weird cinema" se s odpornou zlomyslností těším. (29.08.2022)

Na filmu jsem nakonec nebyla já, lístky jsem z časových důvodů musela přenechat rodičům. A naši byli filmem nadšení: líbila se jim nálada celého filmu, barevnost, hudba (písničky Voskovce a Wericha) i herci. Mamka nadšeně mluvila o Ondřejovi Sokolovi a s nadšením mi vypravovala děj. Já: "Tak mami, kolik tomu mám dát hvězdiček." Mamka: "Dej pět, bylo to dobrý." Tak jo, tak za nás pět hvězd :-) Já se na film tedy teprve chystám, ale nebála bych se koupit rodičům lístky na další část trilogie. Což je podle mě velmi dobrá reklama pro český film. (27.04.2017)