Tohle jsme my

Až během třetí řady jsem si všimla, že brečím už po několika vteřinách každého dílu a slzy mi tečou ještě nějakou dobu po skončení. Možná je to citové vydírání, ale strašně dobré. Je to pro mě rozhodně nejlepší současný americký seriál, na jehož nové epizody se nejvíc těším. Mám téměř pocit, že je to osudové setkání. (31.10.2019)

Jeden z případů, kdy nebudu hodnotit, protože jsem ve skutečnosti neměl sílu sledovat ani jedinou epizodu, nicméně šest pokusů, kdy jsem se pokusil znásilnit sám sebe a svůj vkus, stojí za to, abych svůj dojem vyjádřil komentářem. Nikdy jsem nedokázal žádnou epizodu sledovat déle než 10 minut, protože jsem získal neochvějný pocit, že sleduji jakousi sofistikovanou parodii na americké představy o rodinných hodnotách, když si zároveň uvědomuju, že to tvůrci myslí smrtelně vážně. Tohle je emocionálně tak přepálené a patetické, jako byste spadli do bubnu s cukrovou vatou nebo se kouzlem ocitli ve světě Barbínek a Kenů. Nefunguje to na mě ani v nejmenším, jsem zkrátka přízemní skeptický Čech. Tohle jsme my je tak americký rodinný seriál, jak jen americkým může být... S odstupem několika týdnů si dovolím přidat dvě hvězdičky, neodolal jsem vábení a shlédnul jsem tři epizody poslední série, abych se utvrdil ve všech svých negativních odhadech. Patos a emoce na steroidech mi nesedí. Tohle jsme my smrtelně vážně staví na tom, čemu se vysmívá 'Frearsův Hrdina proti své vůli. (26.01.2020)

Když já vlastně nevím. Jsem ve 4. sezóně a nejsem schopna si utřídit myšlenky jestli je to dobré nebo ne. Místy se bavím, místy si říkám, že ty postavy jsou úplně hloupé. Herecké obsazení se mi líbí a kvůli tomu jsem i začala sledovat, jelikož Mandy Moore a Milo Ventimiglia jsou boží. Neříkám, že je to zlé, ale na mě postavy třech sourozenců působí jako tři bábovky, které mají mindráky už 20 let a ať už řekne kdokoliv cokoliv tak se na tom nic nezmění. Určitě se dodívám, ale jsem z toho stále v rozpacích. Dávám zatím 4 hvězdy, ale to jenom díky dvěma tahounům. Realisticky je to někde mezi 3 a 4, což je pro mě zklamání, když jsem měla ohlasy jaké to není skvělé a boží a člověk to musí vidět, protože prosmrká všechny kapesníky atp... (08.08.2023)

Pět let byl mou pravidelnou dávkou emocí Parenthood. Šest sérií uteklo jako voda a po konci nebyla nikde žádná náhrada. Po skoro dvou letech tu máme This is us. Seriál mě chytl hned od začátku a držel mě po celou sérii. Máme tu zase plno emocí od radosti, přes smutek až k překvapení, když některé epizody končí WTF momenty. Herecké obsazení moc pěkné, kupa známých i neznámých herců. Jediný, co mě trošku vadilo byly scény z minulosti, které nejsou nijak datově upřesněny a člověk občas neví v jaké době se zrovna nachází, přitom by stačilo přidat datum na začátek scény. Většinou jsou ty scény brzy zasazeny třeba velikostí dětí nebo vztahy mezi postavama a člověk se pak snadno zorientuje. Celkově jsem moc spokojen, na Parenthood to ještě nemá, ale uvidíme, co přinese další série. S2 - Opět hodně silné, epizoda s požárem a jeho následkem asi nejsilnější z celé série. Celkově se opět více dozvídáme o postavách a jejich minulosti, občas se mrkneme i do budoucnosti. Překvapila epizoda se Sylvestrem Stallonem, když Kevin na začátku řekne, že bude točit se Stallonem, nečekal jsem, že tam Sly bude a natož skoro celou epizodu. (28.03.2017)

KOMENTÁŘ K 1. ŘADĚ: Seriál je při vší základní velikosti nepochybných kvalit, jimiž si lze jedině vysvětlit jeho seriózní zásah estetikami napříč, také skvěle připravenou návnadou. Momentů, kdy jsem tuto vypočítavost zaznamenal, nebylo málo a raději je všechny zapomenu, než abych je tu jeden po druhém znechuceně shrnoval. Hodnotu rodiny seriál propaguje bezchybně. Dojímal mě a propojit naše tolik disparátní příběhy replikami pro všechny umí tak, že jeho scénáristům závidím. Zároveň se ale zacyklil do jakéhosi emočně metabolického pravidla pořád stejně padajících a zvedajících se postav, což je nejvíce patrné na nekonečně rozmlouvajícím páru Tobyho a Kate. Navíc se nemohu zbavit (rasistického?) podezření, že nápad anticipovat Randallovu kariéru zálibou v Rubikově kostce pochází z The Pursuit of Happyness/2006. A samozřejmě jste-li ze sebe zklamáni, protože vězíte v obezitě, v povrchních vztazích nebo v hypochondrii kancelářského workoholika, potažmo máte-li jen nezvladatelné nutkání se do nich vciťovat, abyste mohli zapomenout, že jste na tom ještě hůř, najdete se zde o to „spočítaněji“. (09.01.2020)