matka!

Proklatě černá komedie mravů, která se zvrhne v surreálný apokalyptický horor. Aronofského film zprvu jen v náznacích, posléze stále explicitněji dává najevo, že nesledujeme realistický příběh. Hypotéza, že půjde o variaci na Hnus (1965) nebo Rosemary má děťátko (1968), čili o domácí horor o paranoidní hrdince, je udržitelná zhruba první hodinu. Poté film morální, logické i jakékoliv jiné normy platné v našem aktuálním světě definitivně opouští. Jednání postav již nelze vysvětlit podle žádného psychologického parametru, mezi událostmi neexistují racionálně zdůvodnitelné vztahy, zákony fyziky přestávají platit. Z podtextu se stává hlavní text a jiná než alegorická interpretace na rozdíl od výše zmíněných filmů Romana Polanského, u nichž jsme až do konce drženi v nejistotě, zda nesledujeme jen zosobněné fragmenty hrdinčiny narušené mysli, není možná. Při snaze o čtení více ukotvené v realitě by se struktura filmu zhroutila.Matka! ovšem své vyprávění nezakládá na neurčitosti a nezodpovězených otázkách. Diváky se nesnaží podněcovat k domýšlení toho, co zůstalo nevyřčeno. Aronofsky nám naopak, jak má ve zvyku, své „velké“ myšlenky bez uzardění vmete do tváře. Sledování filmu není nekomfortní, protože bychom tápali, jaké sdělení nese, ale protože víme (a vidíme) víc, než chceme. Někdy je potřeba atakovat všechny smysly. Díky našemu fyzickému přimknutí k hlavní hrdince (kamera prakticky neopouští její hledisko) s ní soucítíme, prožíváme její fyzické utrpení a chápeme jak její rostoucí frustraci, tak závěrečný akt vzdoru. S podobně agresivním vizuálním stylem, pro který bývá řazen mezi největší pozéry současné americké kinematografie, pracuje Aronofsky ve většině svých filmů, ale v matce! pro jeho uplatnění našel zřejmě poprvé adekvátní materiál. Volbu „příběhu všech příběhů“ jako podkladu pro vyprávění můžeme vnímat jako projev nedostatku soudnosti, ale též coby zdvižený prostředníček směrem ke kritikům, kteří Aronofskému dříve vyčítali snahu vlastní mnohým midcultovým umělcům – pojednat v banální zkratce o problémech celého univerza. Matka! se vrací rovnou k počátku života na zemi a zároveň svou banalitu dává ostentativně na odiv. Nehraje si na vznešené umění, nad nímž bychom měli dlouze kontemplovat. Jde o nepokrytou snahu jakýmikoliv dostupnými vyjadřovacími prostředky, trochu v duchu "divadla krutosti", upozornit na krizi, ve které se lidstvo vinou nespravedlivých společenských poměrů i vlastního sobectví, nezájmu, pokrytectví, přezíravosti a samolibosti octlo. Je to zoufalý, ale ve své bezelstnosti zároveň neobyčejně autentický výkřik, ne vlídná prosba. Možná vás pohorší, možná se mu vysmějete, možná vám z něj bude špatně, ale pokud vás nenechá lhostejnými, splnil svůj účel. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, ScarPoul, JitkaCardova, salalala Triple H, Avathar, hlošík, Cyberboy (12.02.2018)

Ja tomu nerozumim, co se to snazil Aronofsky rict? Asi fakt nema rad necekany navstevy. Film vlastne krome samotnyho zaveru neni moc horor, spis si clovek furt rika wtf, co to ma zase bejt a hlavne, co to ma za smysl. Lawrence se zmatene mota po baraku, misty tu jsou nejaky parapsychologicky naznaky, ale ve vysledku to neni nijak zvlast rozvedeny, do toho Bardem, kde clovek taky nevi, co si o nem myslet a celej dej tak vlastne jen vyplnujou navstevy neznamejch lidi a tu vice, tu mene vyostreny sceny s tim spojeny, typu nesedejde mi na stul. Z postupem casu to zacne bejt cim dal tim vetsi psycho a zaverecnej zvrat je sice fajn, ale zaroven predvidatelnej a popravde, taky krapet mimo, jako celej film. Ne ze by to bylo vylozene spatny, zajimavej napad, ale asi by to stacilo rozehrat na plose 80 minut. (24.09.2018)

No, zanechala toho ve mně hodně, to rozhodně. Sžíravá a nevlídná atmosféra na maximum. Darren Aronofsky nikdy netočil limonádové příběhy, nikdy nepředkládal filmy, z nichž měl mít divák příjemný pocit. Jeho novinku je těžké někam zařadit, těžké milovat i těžké hned zavrhnout. Intenzivní, bizarní, kruté. Poklidná usedlost. On v ní zřejmě vyrostl, nyní v ní tvoří básně a sní o dítěti. To mu má poskytnout mladá partnerka i múza zároveň, která dům renovuje, zatímco on prochází tvůrčí krizí. Ona dává, on jen bere. Přichází první fanoušek jeho předešlého díla, ona nechápe, nechce cizince ve svém domě, jenže soukromí následující den naruší i fanouškova žena. Zvláštní manželský pár přináší do jistého řádu chaos. Následují jejich synové. Napětí graduje. Pro něj inspirace k psaní, pro ni start šokujících událostí, které lze interpretovat hned několika způsoby. Ve chvíli, kdy se z domu stává hysterické bitevní pole, začnou vyvstávat mnohé otázky, z kterých mám (přiznám se) dosud zamotanou hlavu. Jedni vidí přepálenou tvůrčí exhibici, druhým se tají dech nad mnohovrstevnatým dílem plným alegorických výjevů. Tak či onak je to hodně nekompromisní. A určitě i sofistikované. Cizinka ve vlastním domě. Lidstvo je někde, kam kvůli své samolibosti a pokrytectví patří. Nevstřícné, intenzivní, drsné, poutavé. Technicky bez chyb, herecky výborné (ač pasivní hrdinkou, Jennifer Lawrence je znovu úchvatná). Konec. Rozbíhá se řada názorových bitev. Tak zase někdy příště. (15.12.2017)

Bylo by snadné poslat tento Aronofského počin jak do odpadu, tak i k plnému hodnocení. V prvém případě bych si to obhájil tím, že jde o šílenou slátaninu, která se tváří jako něco víc a pokouší se o přínos nějakého sdělení. V druhém případě bych se tu rozplýval nad nápaditostí, skrytými metaforami a odkazy na Bibli, poselstvím atd. Bezprostředně po zhlédnutí jsem skutečně matku! ohodnotil odpadem, avšak stále mi právě viděný počin ležel v hlavě, nutil mě přemýšlet, dohledávat si o něm informace a přijít na to, proč se mé hodnocení tak moc liší od hodnocení mých oblíbených uživatelů. Naťuknutí v mnoha recenzích či vysvětleních děje mi otevřelo oči ke zcela jinému nahlížení na zpracovanou látku. Musím uznat, že nejrůznější odkazy na Starý i Nový zákon jsou perfektní a osobně by mě zajímalo, kolik uživatelů, co hodnotí film tak vysoko, pochopilo skryté vazby či metafory, aniž by si o snímku dopředu cokoliv zjišťovali, zajímali se o něj a případně se někde dočetli, o co tvůrcovi šlo. První část snímku mi zaváněla celkem solidní podívanou, v níž spousta nelogičností v chování postav srážela dojem. Druhá, kde dochází k prezentaci brutality a násilí, byla natolik absurdní a šílená, že jsem byl odhodlán zůstat u nejhoršího hodnocení. Stále jsem čekal, jaké bude rozuzlení, zda se dozvíme něco, co nás naprosto odrovná. Neříkám, že tu něco takového nebylo, ovšem nejsem si jistý, zda to bylo zcela srozumitelně podané. Filmy, o nichž je potřeba si nejprve něco zjistit, aby mohly být správně a pořádně pochopeny, filmy, o nichž si po zhlédnutí musíte dohledávat jejich vysvětlení, které se navíc strašně různí a je těžké se dopídit něčemu oficiálnímu, nejsou v několika posledních letech mým šálkem kávy. Vzhledem k tomu, že mě však matka! donutila dlouze o příběhu přemýšlet, nemohu ji dát odpad. Pocitově se nedostanu nad 1*, avšak nechci Aronofského počin zcela zatratit. (25.02.2018)

Řada lidí bude naštvaná, zhnusená a těžce iritovaná, ale za mě pecka. Aronofskyho matka! ukazuje svět z pohledu slušných dívek, s nimiž je zametáno na každém kroku, a kdyby se náhodou začaly bránit, měla by je společnost za necitlivé a sobecké pipiny. V rámci filmu je to samozřejmě celé přehrocené a Aronofsky ve finále otočí volume někam na 300%. Všechno, co se tu děje, je ale dokonale výstižné a rozhodně to patří na velké plátno. Pointa je v tom, že se matka! doslovně netýká každého – existují miliony vztahů, které prostě fungují úplně jinak. Jako niterný náhled do jedné dynamiky, jejíž existenci se svět pokouší ignorovat, je to ale fascinující a brilantně nepříjemný zážitek, jemuž bych zatraceně přál vyšší tržby a tudíž i hlasitější mediální debatu. (13.10.2017)