Woyzeck
Obsahy(2)
Divadelní drama zoufalého a nešťastného vojáka, kterému ubližuje jeho okolí natolik, že jen velmi obtížně si dokáže zachovat zdravý rozum a lidskou důstojnost, napsal okolo roku 1830 mladý německý autor Georg Büchner podle skutečného příběhu Johanna Christiana Woyzecka, který v Německu roku 1821 ze žárlivosti ubodal svou ženu a následovně byl odsouzen a popraven. Hra byla poprvé uvedena na jeviště až 75 let po jeho smrti, v roce 1913 v Mnichově, upravena K. E. Franzosem. Od té doby byla uvedena ve stovkách inscenací po celém světě. Po jejím uvedení se námětu chopil skladatel Alban Berg a napsal světoznámou operu Wozzeck, kterou uvedl roku 1924 v berlínské Státní opeře. Nikoli neprávem se říká, že Wozzeck znamenal průlom v operním světě.
Film Wernera Herzoga byl natočen roku 1979 v hlavní roli se skvělým Klausem Kinským a znamenal skutečnou událost evropské i světové kinematografie. Pro českého diváka určitě není bez zajímavosti, že film se většinou natáčel v jihomoravské Telči a jejím okolí.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (70)
Pokračuji v tažení filmy Wernera Herzoga. Po Stroszkovi, což byl jenom podivín, přichází na řadu regulérní blázen Woyzeck čili Vojcek. Ta šílenost je vidět v očích Klause Kinskiho od prvního záběru, takže člověk jenom čeká, kam až to dospěje. I když možná si za to trochu mohla nevěrná Eva Mattes, ale zase co je moc to je moc, to by musela být vyvražděná polovina národa. Takže radši si dám pozor. Velmi mě potěšilo, že film byl natočený v mé milované Telči, navíc v době mého mládí, proto nemůžu jinak, než dát plný počet hvězd. ()
Shlédnuto na Semináři archivního filmu 2011. Šílenec hraje šílence, a to tak, že až tuhne krev v žilách. Film nijak nezastírá svůj divadelní původ, čemuž tvůrci napomohli opravdu dlouhými záběry - herci se museli své party našprtat opravdu poctivě. Film za tři, jednu hvězdičku přidávám za geniálního Kinského. ()
Balada o vojákovi, kterou načrtnul Erben s Bezručem a Wolkerem nad lahví kontušovky, když si zašli k Mrštíkům, původně na kafe, po terapii u Junga... teprve pak ji našel Herzog a tu nakažlivou melancholii zdramatizoval... "Našinec bude neštastnej na tom i na vonom světě, kdybysme se náhodou dostali do nebe, tak tam určitě budeme muset dělat hrom"...immer zu, immer zu... ()
Poslední scéna je koncentrát příčin, proč Herzoga miluju. ()
Zadaptovat Büchnerův tragický fragment do filmové podoby je těžkým oříškem zejména kvůli tomu, že se dodnes pořádně neví, jak po sobě následují jednotlivé scény a výjevy, nicméně Herzog se toho ujal vcelku obstojně. Film jsem ohodnotil třemi hvězdičkami, a to hlavně kvůli nezajímavému ději, který už v předloze působil rozpačitě a nekonzistentně (což opět odkazuje na problémy s jeho strukturou). Nutno vyzdvihnout herecký výkon Klause Kinského, Herzogova dvorního herce, který se role pomateného a pomalu do bláznovství se potápějícího Woyzecka ujal velmi dobře. Zkrátka snímek, kterému podráží noha samotná knižní předloha, i tak byl ale natočen vcelku solidně. ()
Proklínám společnost Terran, a konkrétně studio Můstek... prasata.. ()
Příběh tak nějak vlažně plyne, postavy hovoří v hádankách a Kinski hraje jako ďábel. Film jako takový mě moc nebavil, ale do divadla bych na Woyzecka rád zašel. ()
Herzog převedl Vojcka pěkně stroze a chladně. Büchnerův fragment uzavřel převážně telčským náměstím a natočil jej tak, aby již nikdo jiný nemohl v tak šílené roli vidět božského Klause KInského. Vojcek je moje srdcovka (koho ne) - ta hra je tak bohatě sžíravá, aktuální a depresivní. Oni jsou mi Vojcek nějaký udýchaný... ()
Woyzeckovo šílenství v podání Klause Kinského je mrazivě děsivé, pravda. Filmové zpracování samo o sobě mě nikterak nenadchlo, na druhou stranu nutno podotknout, že ani výrazně nezklamalo. Smutné vyprávění o utrápeném, vyhladovělém a týraném vojákovi, které směřuje k nevyhnutelné tragédii. "Když truhlář hobliny smete, kdo ví, čí hlava na nich spočine?" ()
Makové pole zachrastí, voják uvnitř přijde o zbraně. Bezbranné tělo navádí ke zločinu tichý výkřik. Zakřičí do polí lačným ostřím... ()
Werner moc dobře ví, že si může dovolit natočit film visící jen na jednom herci, protože Kinski to utáhne a on je jediný kdo utáhne Kinského. A z toho výsledku seru ježky(!)-to se prostě jinak nedá... MaestroMetadirector rozjíždí precizní ale střízlivou studii šílenství, zatmění mysli, paranoidních běsů a hrachu v hlavě za pomoci Klause, který je v tempu přesný jako metronom a v řízených a kontrolovaných gestech či záškubech tváře se nemine ani o milimetr. Vnitřní napětí, horečnatost, halucinace, křehká nerovnováha, blížící se zkrat-to všechno přímo tryská z toho pichlavě skelného pohledu, z té bolestí a únavou rozšklebené tváře, z celé té implodující postavičky.. Nutno podotknout, že Herzog-přes všechno to psycho-v žádném případě nezapoměl na vtip a jistou komičnost číhající v celé té tragice, a díky tomu(a díky velmi rozumné stopáži)jde o překvapivě dobře stravitelný zážitek. Prostě režijní a herecký masterpiece. ()
Docela zklamání, Kinski je sice vynikající a jeho bizarní postava dobře nastíněná, ani jednoduchost zápletky nevadí, zvláště když je její vyvrcholení až magicky nasnímané. To, co mě však na filmu od začátku vadilo je všestranná divadelnost, co se týče herců, jejich mluvy, monologů a statických záběrů v několika lokacích. U filmu opravdu nemůžu obdobné výstřelky snést. ()
Klaus Kinski už několikrát prokázal, že dokáže zahrát i tam, kde není co. Ne, že by to byl případ tohoto Herzogova filmu... Jisté však ale je, že před jeho hereckým výkonem jde všechno stranou. Tak sugestivní scénu, jako je smrt Marie jsem dlouho v žádném filmu neviděl a za svou působivost vděčí tato scéna právě Kinskému. Šílenství, touha a žal, to všechno se zračí v jeho očích na pozadí jedinného obrazu, navíc téměř bez střihu. Slovy to však popsat nelze, měli byste to vidět. Ostatní postavy ve filmu pak nemají moc šanci. Werner Herzog ukazuje, že je režisérem, který se zaobírá především postavami, jejich vnitřním světem a jejich psychologií spíš než čímkoliv jiným. Díky tomu, a to je částečně škoda, pak film působí jako divadelní inscenace převedená v nízkorozpočtový televizní film . Na jeho působivosti mu však tahle piha neubírá. ()
Jak jsme pronajali Telč západním Němcům. S Herzogem nejsem na stejné vlně. Toto je již třetí jeho film, který jsem viděl, a vždycky mi to hodilo, umělec neumělec, jen dvě hvězdičky. Co nadělám... ()
Měl bych si sehnat a přečíst předlohu, která se na těch pár místech, kde ostře z filmu vystupuje, jeví skvěle poeticky. Obávám se, že tady mi Herzog jako tvůrce nesedl a není to řemeslnou chybou - statická divadelní režie je záměr a nutnost a nemám proti ní výhrad (a btw. hudební scéna u rybníka je úchvatná). Herzog sice měl k dispozici Kinského a Telč, ale myslím, že neměl k dispozici ten správný cit pro předlohu, která má úspěšné adaptace i v opeře. I přese vše, že se mi Woyzeck celkem líbil, nepůjdu výš už z toho důvodu, že téma psychického rozpadu jedince je v mnohých jiných filmech dosti překonáno. ()
Nikdy jsem nic podobného neviděl, Kinski si vzal celý film pro sebe, ostatní postavy jako by neexistovaly. Jeho šílenství bylo tak fascinující, že já sám jsem chvílemi koukal podobně vykuleně na obrazovku jako Woyzeck, lapal po dechu a nechápal co to sakra je. Psycho vedle Woyzecka je asi jako limonádka a absint. Škoda jen, že to nebylo ještě delší, takhle to působilo spíš jako krátká komorní povídka, než celovečerní film. ()
Ale koho to napadlo nadabovat... ()
Jednoduchá, no silná sociálna tragédia so skromnou stopážou a perfektným Kinskim. 3,5* ()
Vojtěch, Vojcek, Woyzeck, Wozzeck - Bergova opera zřejmě proslavila toto Büchnerovo archetypové drama. Herzogovu filmovou nelze v tomto ohledu považovat za příliš úspěšnou. Největší problém (a na něj se omezím) jsem tu měl s pojetím hlavní role, trochu dementního, trochu naivního a trochu žárlivého Vojcka. Kinský byl všechno příliš a příliš po svém. Dalo mi dost práce rehabilitovat ho (Vojcka) a oddělit od extatického a cynického (Kinského). Pojetí Kinského, které je na tomto fóru velebeno, posouvá - ať už se hodnotí jakkoli - celé drama do běžného příběhu a nedosahuje tak ani síly Büchnerova dramatu. Prostudovat všechny verze (dramatické, operní, filmové, rozhlasové) není zřejmě ani možné (neřeší-li to člověk jako habilitační práci), zřejmě by se to ale vyplatilo. Stejně tak by se vyplatilo proniknout do "hlasů", které Vojcka jednal zužují a jednak motivují. Gilles Deleuze cituje Davida Coopera (Le langage de la folie): Termín "slyšet hlasy" znamená, že si začínáme uvědomovat něco, co přesahuje vědomí normální (tj. přímé) řeči, a proto musí být pociťováno jak odlišné. ()
ocenenia : MFF Cannes 1979 - Najlepšia herečka vo vedlajšej úlohe (Eva Mattes) ◘◘◘◘ To DVD od Terran (skôr Tyran) je trestný čin! hnusný dabing, hnusná kvalita ()